1. Dějiny současného území Hlučínska („Prajske/Prajzske“) před připojením k ČSR
1.1. Od příchodu Slovanů po připojení k Prusku
Slovanské kmeny dorazily na území Slezska mezi 5. až 9. stoletím. (Žáček 2004, s. 11) V části Horního Slezska (zejména na pozdějším Opavsku) se usídlil slovanský kmen Holasiců. (tamtéž) V poslední třetině 9. století se Slezsko, či alespoň jeho část, dostává pod politický a kulturní vliv Velkomoravské říše. (Žáček 2004, s. 12) Ta v době vlády knížete Svatopluka rozšířila svůj vliv na území Holasicka násilným způsobem, čemuž svědčí stopy po vypalování zdejších hradišť. (Vurm 2003, s. 97)
Snad již na počátku 10. století, pravděpodobněji až v jeho polovině, je Slezsko připojeno k Českému knížectví. (Žáček 2004, s. 14) Na přelomu 10. a 11. století se však dostává pod nadvládu Polska, byť vzhledem ke sporům mezi Čechami a Polskem se nadvláda nad ním ještě několikrát proměnila. (tamtéž) Dlouhodoběji však Přemyslovci dokázali uhájit jen území Holasicka, které jim bylo garantováno na základě míru mezi českým knížetem a polským králem uzavřeným v roce 1054 v Quedlinburgu. (Žáček 2004, s. 19) Není však jisté, zda si Přemyslovci kontrolu nad tímto územím udrželi nepřetržitě, protože v roce 1155 je Holasicko v papežské bule zmiňováno jako součást Vratislavské diecéze. (Žáček 2004, s. 43)
V roce 1229 však papežská komise rozhodla, že území Holasicka zůstane součástí Olomoucké diecéze. (tamtéž) Znamená to nejen to, že z církevního hlediska bylo zdejší území někdy mezi roky 1155-1229 přeřazeno pod Olomouc, ale také to, že Holasicko definitivně na nějakou dobu spojilo své osudy s dějinami Moravy. (Žáček 2004, s. 14) Ačkoliv příslušnost pozdějšího Opavska k Moravě byla pouze dočasná, součástí Olomoucké diecéze zůstalo i po opětovném připojení ke Slezsku, což se později, jak v tomto textu bude zmíněno, ukázalo být naprosto klíčové pro dějiny tzv. Hlučínska.
Morava se od poloviny 11. století dělila na údělná knížectví (brněnské, znojemské a olomoucké), kde vládly vedlejší větve rodu Přemyslovců. (Adamová 2015, s. 43) Míra (ne)závislosti těchto knížectví na Čechách záležela na momentální síle a moci českých panovníků. (Adamová 2015, s. 45) Vymřením vedlejších větví tato knížectví ke konci 12. století zanikla, avšak v roce 1182 římský císař Fridrich Barbarossa sjednocenou Moravu povýšil na markrabství. (Adamová 2015, s. 44) Území Holasicka fungovalo v rámci markrabství jakožto Holasická (později Opavská) provincie. (Tomáš Pustka, 2014, opavsky.denik.cz) (Müller 2014, s. 5)
Z území markrabství se tato provincie ještě v témže století, kdy se stala jeho součástí, začala vydělovat. Již v roce 1269 se přemyslovský levoboček Mikuláš uváděl jako „pán z Opavy.“ (Žáček 2004, s. 49) V roce 1318 pak český král Jan Lucemburský udělil Opavsko v léno Mikulášovi II. (Adamová 2015, s. 71). V lenní přísaze, která proběhla 3. července 1318 v Praze, se již nehovoří o příslušnosti Opavska k Moravskému markrabství a podřízenosti vládců Opavska moravským markrabatům, naopak se zde hovoří o „královstvím našem českém“ a „našem králi českém,“ hovoří se, že pokud přemyslovská dynastie na Opavsku vymře, tak Opavské vévodství připadne „našemu panu králi, jeho dědicům a k řečenému království českému,“ přičemž jako svědkové v textu lenní přísahy figurují významní šlechtici Českého království. (text lenní přísahy – Adamová 2015. s-71-73) Osamocení Opavska vůči Moravskému markrabství zaplatila opavská knížata pevným lenním poutem k českým králům a tito králové jim slavnostně v Praze Opavsko udělovali v léno. (Vurm 2003, s. 108) 7. dubna 1348 vydal Karel IV. pro území spadající v církevní správě pod Olomoucké biskupství tzv. moravskou listinu, která ustanovila, že Moravské markrabství, Opavské knížectví a léna českých panovníků a Českého království patří podle lenního práva pod jurisdikci a přímé panství českých králů a České koruny. (Adamová 2015, S. 42)
Opavsko se vydělením z Moravského markrabství nestalo automaticky opětovnou součástí Slezska (součást České koruny od 14. století), nýbrž bylo buď chápáno jako samostatná země rovnocenná Čechám, Moravě či Slezsku (viz třeba Komenského mapa Moravy, dostupná na wikimedia či wikipedii), anebo bylo z důvodu své církevní příslušnosti k Olomouckému biskupství nadále z geografického hlediska chápáno jako součást Moravy, i když svébytná (viz např. již zmiňovaná moravská listina).
K tomu, že Opavsko začalo být postupně opět vnímáno jako součást Slezska, výrazně přispěly personální unie mezi Opavskem a slezskými knížectvími, přičemž první taková personální unie existovala již v letech 1336-1377, a to konkrétně mezi Opavskem a Ratibořskem, kdy existovalo slezské opavsko-ratibořské knížectví. (Žáček 2004, s. 63, 424, 437, 442) Opavská knížata se díky získání vlády nad Ratibořskem začala řadit mezi slezská knížata a aktivně se začala zapojovat do vnitrozemského dění ve Slezsku. (tamtéž)
Po roce 1377 se državy Přemyslovců začaly rozpadat na menší části pod správou různých členů přemyslovského rodu, což vedlo k finančnímu a mocenskému úpadku Přemyslovců. (Žáček 2004, s. 438) Rod se definitivně rozpadl na větev opavskou a větev krnovsko-ratibořskou (Žáček 2004, s. 464) Avšak i nadále trval stav, kdy jednotliví Přemyslovci kromě své části Opavska ovládali i různá slezská knížectví a panství, či naopak slezským opolským knížatům byla prodána část Opavska. (tamtéž) Do nepřehledné situace zasáhl po roce 1460 český král Jiří z Poděbrad poté, co zemřel opolský kníže Bolek bez legitimního dědice. (tamtéž) Když Jiřímu z Poděbrad toto knížectví připadlo jako odúmrť coby českému králi, udělil ho v léno Bolkově bratru Mikulášovi. (tamtéž) Ten z vděčnosti Jiřímu z Poděbrad prodal svou část Opavska a v roce 1464 mu svůj díl Opavska prodal i opavský kníže Jan. (tamtéž) Král sjednocené Opavské knížectví udělil v léno svému synovi, slezskému minstrberskému knížeti Viktorinovi z Minstenberka, který se zde však udržel jen do roku 1485. (Müller 2014, s. 6) Vlády nad Opavskem se tehdy zmocnil Matyáš Korvín, který Opavsko udělil svému synu Janovi. (tamtéž) Ten toto knížectví držel i po otcově smrti, a to až do roku 1501 (Žáček 2004, s. 439) Český král Vladislav Jagellonský udělil Opavsko v léno svému bratru polskému králi Zikmundovi, ten ho ovládal až do roku 1511. (tamtéž) Opavské knížectví se z této vlády vyplatilo a na více než celé další století spadalo jakožto bezprostřední knížectví pod přímou vládu českých králů. (Müller 2014, s. 6) V roce 1561 vyšla Helwigova mapa Slezska, která Opavsko znázorňuje jako součást Slezska a Opavsko zmiňuje ve výčtu slezských knížectví. (mapa na wikipedii či wikimedii) V roce 1614 udělil český král Matyáš Opavsko jakožto slezské knížectví v dědičné léno Lichtenštejnům. (Müller 2014, s. 7)
Malá část území dnešního Hlučínska nebyla v letech 1377-1742 součástí Opavska, nýbrž tvořila součást Krnovska. Z významných vesnic do něj spadaly např. Kravaře, Velké Hoštice, Rohov či Sudice (mapa Krnovska z roku 1736 na wikipedii či wikimedii) Krnovsko se v roce 1377 oddělilo od Opavska, připadlo ratibořským Přemyslovcům, ti ho v roce 1384 prodali slezským opolským knížatům, Krnovsko však následně ovládl moravský markrabě Jošt, po jeho smrti v roce 1411 připadlo českým králům a v roce 1421 ho znovu získali ratibořští Přemyslovci. (Žáček 2004, s. 424) V roce 1437 bylo slezské ratibořsko-krnovské knížectví rozděleno na ratibořskou a krnovskou část, v roce 1474 museli Přemyslovci Krnovsko odprodat Matyáši Korvínovi z důvodu své podpory Jiřímu z Poděbrad, po smrti Matyáše Korvína připadlo českým králům. (Žáček 2004, s. 425) V roce 1523 bylo toto slezské knížectví uděleno v léno ansbašským Hohenzollernům, kterým bylo v roce 1621 zkonfiskováno z důvodu jejich zapojení do českého stavovského povstání. (tamtéž) V následujícím roce bylo toto slezské knížectví uděleno v dědičné léno Lichtenštejnům. (tamtéž)
1.2. Od připojení k Prusku po připojení k ČSR
28. července 1742 byl v Berlíně po prohrané válce mezi habsburským soustátím a Pruskem podepsán mír, na jehož základě Habsburkové (potažmo Česká koruna) ztratili většinu území Slezska, včetně severních částí knížectví opavského a krnovského (Žáček 2004, s. 200) Pod habsburskou vládou (resp. v České koruně) zůstalo jen Těšínsko a jižní části knížectví opavského, krnovského a niského. (tamtéž) Území dnešního Hlučínska se tak stává součástí Pruského království. Bylo začleněno do správního obvodu Hlubčice, přičemž v roce 1818 bylo přeřazeno do okresu Ratiboř, jehož součástí zůstalo až do anexe tohoto území Československem. (muzeum-hlucinska.cz) Postupně začalo splývat s historickým územím Ratibořského knížectví. Samotné Slezsko bylo v rámci Pruska rozděleno na 13 kantonů, avšak v roce 1815 bylo obnoveno jako jedna z 9 pruských provincií s centrem ve Vratislavi. (Žáček 2004, s. 201, 245-246) Pruská provincie Slezsko se dělila na 3 (resp. do roku 1820 na 4) vládní obvody, v jeho východní části existoval vládní obvod Opolí zahrnující celé Horní Slezsko, tedy i Ratibořsko. (Žáček 2004, s. 246)
V 19. století došlo v Rakouském Slezsku (od roku 1861 definitivně tvořící jednu z korunních zemí rakouské monarchie) k probuzení českého národního vědomí. V roce 1877 na Opavsku vznikla Matice opavská, v roce 1898 na Těšínsku vznikla Slezská matice osvěty lidové, v roce 1883 bylo v Opavě založeno české gymnázium, v Rakouském Slezsku se pořádaly tábory českého lidu, vznikal zde první místní český tisk, české spolky atd. (Žáček 2004, s. 273, 283, 285, 290, 291, 292, 296)
Na Ratibořsku (od roku 1871 součást Německého císařství) byla situace značně odlišná. Zdejší „české“ obyvatelstvo si po roce 1742 vytvořilo hospodářské, sociální a kulturní vazby směrem do slezské Ratiboře a dále hlouběji do pruského Slezska, hlouběji do Pruska, bylo vystaveno povinnosti sloužit vojenskou službu v pruské/německé armádě, bylo pod vlivem zdejšího školství (které se po vyhlášení Německého císařství stalo čistě německojazyčným), jezdilo na sezónní práce hluboko do německého vnitrozemí atd. (muzeum-hlucinska.cz) (Jiří Neminář, Historie.cs: Být Prajzákem 7:35 – 8:45) (petrkovice.ostrava.cz)
Zdejšímu obyvatelům byla zpočátku národnostní myšlenka cizí, označovali se za Moravce, přičemž onu „moravskou“ identitu si nespojovali nijak s národnostní otázkou, dokonce ani s identitou zemskou (ta zde byla pruská), spíše ji měli spojenou s římskokatolickou vírou (zde velmi silnou) a římskokatolickou církví spadající v jižní části Ratibořska územně pod Olomoucké arcibiskupství (čili pod moravskou církevní provincii). (muzeum-hlucinska.cz) (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 2:16 – 2:50) Dokonce i zdejší nářečí (lidově označováno jako po našemu či prajzština) bylo oficiálně nazýváno jako „moravština,“ toto pojmenování však opět souvisí s církevní příslušností oblasti, zdejší jazyk nebyl totožný s jazykem Moravanů, vznikl ze zakonzervovaných slezských (lašských) nářečí češtiny, přičemž po roce 1742 přejal z němčiny mnoho německých výrazů. V tomto nářečí se promítaly vlivy tří jazyků – češtiny, němčiny a polštiny. (petrkovice.ostrava.cz) (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 2:16 – 3:03) (wikipedie.cz)
Nacionální myšlenka se zde však později rozšířila, ale nebyla to národnostní myšlenka česká, byla to národnostní myšlenka německá. Na počátku 20. století se již zdejší obyvatelstvo v produktivním věku považovalo z národnostního hlediska za Němce, byť hovořilo „moravsky.“. (muzeum-hlucinska.cz) (Jiří Neminář, Historie.cs: Být Prajzákem 7:35 – 8:45) Zdejší „moravský“ jazyk však i přes německé národní a pruské/slezské zemské vědomí zdejšího obyvatelstva nezanikl, z iniciativy římskokatolické církve byl nadále udržován v církevním prostředí, což k jeho udržení napomohlo. (Kadlec 2016, s. 115) V roce 1893 zdejší katolické duchovenstvo zakládá Katolické noviny pro lid moravský v Pruském Slezsku, které sice byly psány v „moravském“ jazyce, avšak orientovaly se silně proněmecky. Vůči Čechům se silně vymezovaly z důvodu jejich odpadlictví od katolické víry. (Žáček 204, s. 288) (Jiří Jung, Historie.cs: Být Prajzákem: 11:58 – 12:37) V oblíbenosti nebylo u obyvatel jižní části Ratibořska ani samotné Rakousko, což vyplývalo z jejich pořádkumilovnosti související s pruskou mentalitou. Na Rakousko se dívali jako na území, kde je vulgárně řečeno „bordel“ namísto čistoty, řádu a pořádku. (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 12:55 – 13:08)
Autor: Adam Filák
Zdroje:
ŽÁČEK, Rudolf. Dějiny Slezska v datech. Praha: Libri, 2004. ISBN 978-80-7277-172-1
ADAMOVÁ, Karolína, Antonín LOJEK a Jaromír TAUCHEN, SCHELLE, Karel, ed. Velké dějiny zemí Koruny české: Tématická řada: stát. Praha, Litomyšl: Paseka, 2015. ISBN 978-80-7432-652-3
MÜLLER, Karel a Pavel ŠOPÁK. Zmizelá Morava a Slezsko: Opava. Praha, Litomyšl: Paseka, 2010. ISBN 978-80-7432-017-0
VURM, Bohumil. Moravskoslezský kraj. Praga mystica, 2003. ISBN 978-80-902363-7-5
Něco více z historie Petřkovic [online]. [cit. 2019-12-11]. Dostupné z: webu městského obvodu Ostrava-Petřkovice
Hlučínsko [online]. [cit. 2019-12-11]. Dostupné z webu Muzea Hlučínska
