Dějiny Hlučínska (Praj(z)ske, jižního Ratibořska) – po roce 1920

2. Hlučínsko po připojení k ČSR

4. února 1920 bylo na základě Versaillské mírové konference většina území dnešního Hlučínska připojena k Československu, obce Píšť a Hať se součástí ČSR staly až v roce 1923. (muzeum-hlucinska.cz) K Československu tak nakonec bylo připojeno celkem 38 pruských obcí (prajzskarepublika.cz) ČSR argumentovala tím, že jižní část Ratibořska je územím, kde žijí zgermanizovaní příslušníci českého národa a je třeba toto obyvatelstvo zachránit před naprostou germanizací v „moři německého živlu.“ (muzeum-hlucinska.cz) Bohužel pro ČSR bylo zdejší obyvatelstvo zcela odlišného názoru, po anexi tohoto území Československou republikou se na anektovaném území pořádaly protestní demonstrace namířené proti anexi. (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem, 10:36-10:42) Obyvatelstvo se obávalo zpřetrhání veškerých vazeb s pruským územím, přičemž toto si spojovalo i se samotnou otázkou sehnání obživy. (Jiří Jung, Historie. Cs: Být Prajzákem 14:37-15:45) K negativnímu vnímání československého státu zdejším obyvatelstvem přispělo i to, že ČSR byla sekulárním až anti-katolickým státem hlásícím se k husitské a protestantské minulosti.

Na velkém státním znaku ČSR (a prezidentské standartě) figurovala nejen slezská orlice symbolizující celé Slezsko, celá spodní část velkého znaku byla věnována jednotlivým slezským územím, přičemž jedno z polí znázorňovalo Ratibořsko (Hlučínsko). (wikipedie.cz) Z hlediska správního se však Slezsku v ČSR tak dobře nevedlo. Území Hlučínska nespadalo pod správu slezské zemské vlády, nýbrž bylo podřízeno přímo pod osobu slezského zemského prezidenta Josefa Šrámka, který zde disponoval zcela mimořádnými pravomocemi (s demokratickým režimem ne zcela slučitelnými). Tento stav trval celých 7 let. (muzeum-hlucinska.cz) V roce 1928 došlo k reorganizaci okresu Hlučín, z něhož bylo cíleně vyloučeno 12 obcí patřících před rokem 1920 k Prusku, a naopak k němuž bylo připojeno 5 ryze českých obcí (před rokem 1918 součást Rakouska) ve snaze ovlivnit zdejší složení obyvatelstva ve prospěch české národnosti. (Historie. Cs: Být Prajzákem 20:55) V tomtéž roce došlo k likvidaci samosprávy československého Slezska, bylo spojeno s Moravou pod zemi Moravskoslezskou s centrem v Brně, přičemž Opavy se ani netýkalo speciální postavení, které bylo přiřknuto dalším statutárním městům – netvořila vlastní okres. (Žáček 2004, s. 323)

S výjimkou 2 zdejších obcí (z celkového počtu 38) došlo k naprosté likvidaci zdejšího německého školství, které bylo nahrazeno českým (resp. československým). (Jiří Neminář, Historie.Cs: Být Prajzákem, 18:16-19:08) Zákon o garanci vzdělání národnostním menšinám při určitém podílu v obci byl ignorován. (tamtéž) A to i přes odpor zdejšího obyvatelstva, které proti tomu protestovalo, svým dětem zařizovalo domácí výuku v němčině nebo je posílalo do německých škol v Opavě. (tamtéž) Proti tomu však československý stát zakročil. Zplnomocněny vládní komisař Josef Šrámek opakovaně nařizoval vyloučit z opavských německých škol ty žáky, jejichž rodiče nejsou úředně německé národnosti, ke které, jak bude řečeno na následujících řádcích, jim však nebylo umožněno se svobodně hlásit. (Kadlec 2016, 120) Toto vylučování z opavských německých škol však bylo protizákonné, protože ve Slezsku, na rozdíl od Moravy, neplatil zákon, který hovořil o tom, že dítě smí navštěvovat pouze obecnou školou, jejíž vyučovací jazyk je shodný s jeho mateřštinou. (tamtéž)

Se sčítáním lidu, jak bude řečeno na dalších řádcích, ČSR manipulovala. Docházelo tak ke kuriozním situacím, kde v oblastech s oficiální převahou československého obyvatelstva, s převahou vyhrávaly strany patřící k německému národnímu proudu. (muzeum-hlucinska.cz) V roce 1925 volilo německé strany 65% obyvatel Hlučínska, 29 % z nich odevzdalo hlas českým stranám a 5 % voličů volilo KSČ. (Kadlec 2016, s. 118) To ostře kontrastovalo s národnostními statistikami z roku 1921, podle kterých v Hlučíně tvořili Němci jen 31 % obyvatel, přičemž více než desetinu obyvatel tvořili jen v dalších 12 obcích. (tamtéž)

Československý stát hned v únoru 1920 po připojení jižní části Ratibořska (Hlučínska) k ČSR zjistil, že obyvatelstvo oblasti si ve velké většině nepřálo odtržení od Německa a vůči novému státu je naladěno nepřátelsky. (Kadlec 2016, s. 115) Kritéria sčítání lidu na Hlučínsku tedy byla stanovena tak, aby se proněmecký sentiment zdejších obyvatel nemohl promítnout do státu nepříznivých statistických výsledků. (tamtéž) Národnost zde byla maximálně připoutána na mateřský jazyk. (tamtéž) Zplnomocněný komisař Republiky československé pro Ratibořsko Josef Šrámek poznamenal: „Jest nepochybno, že agitace německá při sčítání lidu i tu napne všechny síly, aby získáno bylo co nejvíce lidu pro národnost německou. Lid tamní, jak dnes věci stojí, dal by se snadno zlákati, aby při sčítání udal jako národnost německou, přičemž opravné řízení asi málo by co změnilo, jěžto zvláště mladá generace ovládá oba jazyky. Výhodnější byla by pro nás ovšem situace při sčítání podle mateřského jazyka a hlavně tehdy, měl-li by úřad II. Instance v ruce opravné řízení.“ (tamtéž)

V praxi to vypadalo následovně. Na Hlučínsku se nesčítalo pomocí sčítacích archů (vyplňováno samotnými občany), nýbrž archy popisnými (vyplňováno sčítacím komisařem, který odpovědi do archu zapisoval na základě odpovědí tázaného). (Kadlec 2016. s. 37-38) Bylo tak učiněno z důvodu „zvláštních poměrů a zajištění zdárného výsledku cenzu.“ (Kadlec 2016, s. 38) Ze 114 zdejších čítacích komisařů bylo 109 Čechů a jen pět Němců. (Kadlec 2016, s. 117) Na Hlučínsku byla běžně prováděna „úřední oprava národnosti,“ a to i bez souhlasu sčítané osoby, která se sice mohla odvolat, ale její odvolání nemělo odkladný účinek. (Kadlec 2016, s. 116) Sčítací komisaři prováděli vyplnění kolonky národnost na základě „objektivní skutečnosti,“ nikoliv na základě odpovědi dotázaného. (tamtéž) Kolonka národnost byla na Hlučínsku maximálně vázána na mateřský jazyk, to však ostře kontrastovalo s jinými územími, kde by se vázanost na mateřskou řeč nehodila (např. Těšínsko), a kde naopak národnost s mateřskou řečí propojena nijak nebyla. (tamtéž) Argumenty mnoha obyvatel Hlučínska, že „moravština“ je, co se týče důležitosti, jejich druhým jazykem, a na rozdíl od němčiny ji neovládají písmem, nepostačovaly. (tamtéž) Sčítací komisaři nebrali v potaz, který jazyk dotyčný nejlépe ovládá a ve kterém získal vzdělání, stěžejní pro ně byla řeč matky. (tamtéž)

Sčítání lidu proběhlo na Hlučínsku v polovině února 1921. (Kadlec 2016, s. 117) Hned 16. února vypukly nepokoje v Kravařích poté, co se zdejší obyvatelé dozvěděli, že v Opavě či Moravské Ostravě probíhá sčítání lidu jiným způsobem, a to dokonce dvojjazyčnými tiskopisy, které si lidé vyplňují sami. (tamtéž) Kravařský občan Josef Slaný prohlásil, že v Kravařích nikdo nerozumí, co sčítací komisař zapisuje do popisných archů, neboť nikdo neumí číst česky. (zdejší obyvatelé ovládali švabach a kurent, nikoliv latinku) (tamtéž) Zdejší protestující lidé se nedali přesvědčit, že se jim ohledně sčítání národností neděje žádná křivda a poté, co komisař pohrozil, že v případě neklidu a nepořádku přijde vojsko, se dav „za chechotu a výskání rozprchl.“ (tamtéž) Sčítací komisaři si také osvojili taktiku přehazování otázek v sčítacím archu, čímž rozhodili zdejší obyvatele, kteří si odpovědi na otázky předem nastudovali, a tím pádem po přehození dávali v němčině zmatečné odpovědi, což bylo užito k argumentu, že daný sčítaný občan němčinu neovládá, tudíž to není jeho mateřský jazyk. (tamtéž)

Po skončení sčítání lidu okresní hejtman dr. Cichra uvedl, že výsledky cenzu pro československý stát jsou krajně nepříznivé, protože ve velké většině obcí bude napočteno více osob hlásících se k Němcům, než osob hlásících se k Čechům (či dokonce k Moravcům). (tamtéž) Obzvláště nepřátelsky se vůči sčítání lidu stavělo obyvatelstvo Kravař, Štěpánkovic a Bolatic, které se zdráhalo dávat sčítacím orgánům vůbec nějaká vysvětlení, žádajíc buď aby bylo sčítáno tak jako v Opavě sčítacími archy německými, anebo aby popisné archy byly německé a aby se zanášení údajů dělo jazykem německým. (tamtéž) Za účelem zlomení odporu bylo v těchto obcích ještě zesíleno četnictvo. (tamtéž) Byl zabaven článek v Hultschiner Zeitung, který obviňoval úřední orgány z nátlaku na sčítané osoby. (tamtéž)

Celkem bylo provedeno 138 trestních řízení. (tamtéž) Např. s kravařským občanem Františkem Trunczikem, který odmítal odpovídat na otázky sčítacímu komisaři, pokud nebudou zanášeny do německého sčítacího archu s odůvodněním, že si přeje, aby rozuměl tomu, co komisař do sčítacích archů zanáší. (tamtéž) Trunczykovi byla udělena pokuta 1 000 Kč, v případě nedobytnosti 30 dní vězení, jeho odvolání byla neúspěšná. (tamtéž) Ludgeřovickému faráři Aloisi Bittovi byla udělena pokuta 2 000 Kč, v případě nedobytnosti 20 dní vězení za to, že působil na své služebné, aby „činili údaje pravdě neodpovídající“ (čili aby se hlásili k německé národnosti), a taky za to, že trval na zapsání německé národnosti namísto československé u své osoby, přičemž po neúspěšném pokusu zapsání německé národnosti, se měl dopustit „hrubého jednání vůči sčítacímu komisaři.“ Oním hrubým jednáním byla věta: „Ale vy tomu nerozumíte!“ (tamtéž) Bitta se nakonec odvolal k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudek zrušil, u prvního přestupku totiž s Bittou probíhalo již jiné řízení a u toho druhého při obvinění nebyl dodržen zákon (Bitta nebyl nejprve sčítacím komisařem napomenut). (tamtéž)

V roce 1924 byly zveřejněny výsledky, kdy díky „objektivním úředním opravám“ bylo s německou národností na Hlučínsku napočítáno jen 7 707 osob (16,3 %), zatímco s čs. národností (v to započítány odpovědi Čechoslovák, Čech a Moravec) 39 209 osob. (tamtéž) Opět je třeba zmínit to, co už v textu zaznělo, v roce 1925 německým stranám odevzdalo svůj hlas 65% obyvatel Hlučínska. To ostře s výsledky sčítání lidu kontrastuje.

Koncem roku 1930 proběhlo druhé prvorepublikové sčítání lidu. (Kadlec 2016, s. 117) Toto sčítání již připouštělo změnu národnosti v průběhu života, nicméně pro zjištění národnostního složení Hlučínska to nemělo zásadní vliv, jelikož osoba hlásící se k německé národnosti musela prokázat, že němčinu zcela ovládá (písmem i slovy) a upřednostňuje ji v soukromé konverzaci, přičemž německy se hovoří i v rodině dané osoby (včetně třeba již zemřelých rodičů). (tamtéž) Pokud kromě němčiny tato osoba ovládala i „moravštinu,“ použily to úřady v argumentaci, proč dané osobě nemá být přiznána německá národnost. (tamtéž) Toto se stalo například Josefu Kaschnemu z Kobeřic, který neuspěl ani s odvoláním u Nejvyššího správního soudu. (tamtéž)

České národnostní organizace působící ve Slezsku, konkrétně Matice Opavská a Slezská matice osvěty lidové lobbovaly za to, aby byla přijata taková opatření, která by vedla k tomu, že ve sčítání lidu nebude na Hlučínsku zjištěn větší podíl německého obyvatelstva než v roce 1921. (tamtéž) Navrhovaly například, aby úřady umožnily na otázku národnostní identity tázané osoby i odpověď Moravec, Hlučíňák, po našemu či Slezak (Slezan), přičemž toto mělo být automaticky započítáno do národnosti československé. (tamtéž) Naopak slezští autonomisté v polském Slezsku v periodiku Hlas Horního Slezska navrhovali to, aby se zdejší obyvatelstvo mohlo přihlásit k slezské národnosti, neboť „tam jsou Slezané a nejsou tam ani Češi, ani Němci a jiné národnosti. (Kadlec 2016, s. 102) K umožnění svobodné kombinace místní/zemské identity se subjektivním přihlášení se k jedné širší národní identitě (Čech, Čechoslovák, Němec, Polák), jako tomu bylo na Těšínsku (Šlonzák-Čech, Šlonzák-Čechoslovák, Šlonzák-Němec, Šlonzák-Polák, Šlonzák-Šlonzák), však nedošlo, protože většina obyvatel Hlučínska by na tuto otázkou pravděpodobně odpověděla, že jsou Moravci-Němci či Slezané-Němci. (Kadlec 2016, s. 106, 124)

K většímu posunu tak nakonec nedošlo. Dokonce byla předem vypracovaná 4 stanoviska, která měla dané osobě vysvětlit, proč jí nemůže být přiznána národnost německá. (Kadlec 2016, s. 122) Stanoviska byla následující: 1) Sama strana uznává, že mateřská řeč její a nedospělých členů rodiny je moravská a že ve své rodině (domácnosti) mluví také tímto mateřským jazykem. 2) Při prověřené zkoušce se ukázalo, že německy mluví jen nedokonale, kdežto moravsky mluví tak, že i z řeči je patrno, že jest Moravec. 3) Dítky navštěvují českou školu. (!!!) 4) Výpověďmi sousedů a jiných věrohodných osob může býti československá národnost strany zjištěna. (tamtéž) Dva body tedy hraničily s naprostou drzostí, jelikož navštěvovat německou školu hlučínským dětem sám československý stát znemožňoval, a zatímco se zaměřoval na to, zda daná osoba mluví obstojně německy, na znalost spisovné češtiny zřetel nebral a její znalost si ani neověřoval.

Celkový oficiální výsledek tohoto sčítání byl následující: 49 316 osob československé národnosti (92, 3 %) a jen 4 008 s národností německou (7,5 %). (Kadlec 2016, s. 124)

Situaci na Hlučínsku ještě více zkomplikovala hospodářská krize, která zdejší oblast citelně zasáhla. (muzeum-hlucinska.cz) Spousta lidí z oblasti tehdy našla pracovní uplatnění v Německu, které neváhalo v nabízení pracovních pozic upřednostňovat obyvatele Hlučínska před vlastními občany. (tamtéž) Obyvatelé oblasti tehdy začali vstupovat do Sudetoněmecké strany, ať už z přesvědčení nebo pod tíhou ekonomické situace. (tamtéž) Tradiční katolické a zemědělské strany, jež v regionu vždy dominovaly, výrazně ztratily ve prospěch Sudetoněmecké strany. (tamtéž)

3. Hlučínsko po opětovném připojení k Německu

Hlučínsko bylo na základě mnichovské dohody v roce 1938 připojeno zpět k Německu, tím se naplnily touhy a očekávání mnoha zdejších obyvatel. (muzeum-hlucinska.cz) Hlučínsko se nestalo součástí Sudetoněmecké župy, nýbrž bylo připojeno ke svému starému hornoslezskému okresu Ratiboř. (tamtéž) To, že se Německo, stará domoviny zdejších obyvatel, od císařských dob změnila, začali zdejší obyvatelé zjišťovat až postupně. (tamtéž)

Zdejší území bylo považováno za historické říšské území, a tak zdejší obyvatelé na pomyslné škále „němectví“ předčili i Němce ze Sudet a z ostatních nově připojených území. (tamtéž) Spokojenost s novým stavem se projevovala dobrovolným poněmčováním příjmení, dobrovolným vstupem do armády či vstupy do nacistických spolků a složek. (tamtéž) Zdejší obyvatelé se stali plnoprávnými říšskými občany. (tamtéž). To s sebou neslo nejen práva, ale také povinnosti, a to včetně vojenské služby. (tamtéž) Z Hlučínska narukovalo celkem 12 000 mužů, přičemž 3 500 z nich padlo nebo zůstalo nezvěstných. (tamtéž) Právě teprve s rostoucím počtem narukovaných a zejména s rostoucím počtem padlých rostlo vystřízlivění zdejších lidí. (tamtéž) Poměrně nelibě Hlučíňané nesli, že jim nacistický režim zakazoval užívání zdejšího slezského nářečí na veřejnosti, nicméně zapojení se do odbojových struktur zde zůstalo okrajovou záležitostí. (tamtéž)

4. Hlučínsko po roce 1945

 

Československo, které nutilo zdejší obyvatelstvo za první republiky přihlásit se k československé národnosti, si znemožnilo mít argumenty k tomu, aby zdejší obyvatelstvo bylo po roce 1945 odsunuto, protože dle dekretu o odsunu byl vysídlen ten člověk, který se v roce 1930 hlásil k německé národnosti. (Nina Pavelčíková, Historie.cs 37:15-37:57) Zdejší obyvatelé se totiž v roce 1930 „přihlásili“ k národnosti československé. (tamtéž) Zcela vysídlena tak tedy byla pouze jedna (a to ryze německá) obec Třebom, výraznější odsun (nikoliv však úplný) se týkal rovněž Sudic. (tamtéž) Zbylým obcím se výraznější odsuny vyhnuly. (muzeum-hlucinska.cz) ČSR si odsun zdejšího obyvatelstva nemohla dovolit i z důvodu toho, že by padly veškeré prvorepublikové argumenty o tom, že zdejší obyvatelé jsou Češi. (tamtéž)

Na počátku 70. let byla mezi ČSSR a Západním Německem uzavřena dohoda, na jejímž základě zdejší vdovy (manželky padlých vojáků) a váleční poškozenci dostávali od SRN finanční kompenzaci v západní měně (resp. v bonech). (Nina Pavelčíková, Historie.cs: Být Prajzákem 42:25-42:50) Po roce 1989 se obyvatelům Hlučínska otevřela možnost získat německé občanství, pokud prokážou, že jsou potomky obyvatel Hlučínska v mužské linii. (Jan Brož 2018, euro.cz) Německé občanství má dnes třetina až polovina obyvatel Hlučínska. (tamtéž) K německé národnosti se však zde již téměř nikdo nehlásí, většina „Prajzaků“ se dnes hlásí k české národnosti. (tamtéž) Jediné, čím se z hlediska demografického složení Hlučínsko odlišuje, je vyšší podíl osob hlásící se k slezské národnosti (namísto české) a vyšší religiozita. (tamtéž)

Autor: Adam Filák

Zdroje:

KLADIWA, Pavel, Dan GAWRECKI, Petr KADLEC, Andrea POKLUDOVÁ a Petr POPELKA. Národnostní statistika v českých zemích 1880-1930: mechanismy, problémy a důsledky národnostní klasifikace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2016. ISBN 978-80-7422-551-2

Hlučínsko [online]. [cit. 2019-12-11]. Dostupné z webu Muzea Hlučínska

Audiovizuální zdroje:

Historie. CS: Být Prajzákem

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *