Blog

Blíží se nám 28. říjen. Říkám si, že bych měl napsat již tradičně k tomuto datu nějaký článek o tom, co pro mne 28. říjen vlastně znamená.

Již loni a předloni jsem vyslovil názor, že toto datum vnímám jinak, než ho vnímá naprostá většina zbývajících obyvatel ČR.

Tehdy povstal stát, který svým překreslováním hranic po první světové válce i postojem k menšinám způsobil mým předkům i jejich příbuzným spoustu problémů, ba i přímo osobních tragédií. A ony příběhy jsou takové, že se s meziválečným Československem ztotožnit vůbec neumím.

Nikdo se mých předků tehdy neptal na to, zda chtějí být připojeni k tomuto nechtěnému státu. Tehdy povstal stát, se kterým mnozí neměli a nechtěli mít nic společného, byť najednou v něm žít museli. Československo, stát cizích Čechů.

Dostávám se ale k oné schizofrenii, která mne vede k tomu, že tento článek sem dávám již dnes, 15. října. Onen 28. říjen nemůžu vnímat zcela nenávistně a negativně. Vlastně si ho i tak nějak spojuji s 15. říjnem, dnem mých narozenin.

Proč? Kdyby Češi 4. února 1920 jižní část Ratibořska vůbec neobsadili, nikdy bych se nenarodil. Na Ratibořsku v té době žila babiččina rodina. Jak z pradědovy (Hlučín), tak z prababiččiny strany (Kobeřice). A nejen babiččina rodina. Žila tam i část dědovy rodiny, konkrétněji rodina prababičky (Koblov). Jenže prababiččin budoucí manžel tehdy žil hned za hranicemi, v rakouském Hrušově, byť byl německé národnosti, tedy rovněž nebyl Čechem.

Není těžké si tedy položit otázku, zda právě to, že se praděda později přestěhoval do Koblova, není i důsledkem toho, že zde hranice kvůli Československu zmizela. Ona hraniční čára mezi Koblovem a Hrušovem. Praděda se se svými rodiči a sestrou totiž přestěhoval do Koblova až šest let po jeho obsazení Československem.

Kdyby nebylo Československo – Koblov by byl stále v Německu a Hrušov v Rakousku. Československo by nevzniklo a jižní Ratibořsko by nikdy neobsadilo. Přestěhoval by se praděda vůbec někdy do Koblova? Za státní hranici? Potkal by vůbec někdy prababičku? Vzal by si ji vůbec někdy za ženu? Asi nemusím dost zdůrazňovat mé pochyby.

A i kdyby se to náhodou nějak stalo. Děda by se tedy nějak narodil. Potkal by nějak babičku z Hlučína, kdyby se i tak narodila má matka. Ta by stejně žila za hranicemi, zřejmě v Hlučíně. Na opačné straně státní hranice než můj otec. Nikdy by se za hranice nepřestěhovala. Nikdy by tedy nešla na diskotéku, kde by nikdy nepotkala tamního dýdžeje, mého otce z Orlové, který má naprosto odlišný původ než matka.

Díky vzniku ČSR jsem tedy na tomto světě. Zároveň to byl ale prostě stát, který mnozí mí předci nepokládali za svůj.

28. říjen pokládám tedy za významný den, byť prociťovat ho českými emocemi a vidět ho českými brýlemi jednoduše neumím. Ale tak je to vlastně s celou historií Čech (úmyslně neříkám ČR) a s dějinami celého českého národa – teritoriálně omezenými a vymezenými územím Čech, byť tvářícími se dnes falešně tak, že se to tak odehrávalo i u nás. Neodehrávalo.

V rámci tohoto článku vzpomeňme alespoň příběh mých předků v době, kdy již existoval moderní člověk. Do starých dob, kdy žili naprosto v odlišných útvarech než v nějakém Českém království, ani zabíhat nemusím. Byť i tyto příběhy jsou velmi zajímavé a od Čech velmi odlišné.

Dědova rodina

Můj prapraděda se jmenoval Julius Kuhn a narodil se v roce 1877 v obci Herčivald (Herzogwald) v soudním okrese Dvorec/Dvorce (Hof), politickém okrese Moravský Beroun (Bärn), na Moravě. V této obci bydleli i oba prapradědovi rodiče – Franz Kuhn (narozen v roce 1841 v Herzogwaldu) a Maria Kuhn rozená Bayer. V Herzogwaldu se rovněž narodili prapradědův děda Antonius Kuhn (narozen v roce 1823 v Herzogwaldu) a jeho praděda Florian Kuhn (narozen v roce 1802 v Herzogwaldu). A takto bychom mohli pokračovat i dále hlouběji do historie.

Rodina Kuhnových patřila v rámci vesnice ke starousedlým rodinám, snad i k rodinám v rámci obce významným, čemuž napovídá to, že se v matrikách u jména praprapradědy Franze Kuhna uvádí přídomek „obyvatel Herzogwaldu.“ A různá další takováto oslovení nalezneme rovněž u jeho předků. Právě onen přídomek „soused“ či „obyvatel“ se zpravidla uváděl pouze u v rámci měst a vesnic majetnějších a významnějších osob. Na ono příjmení Kuhn lze již v rámci Herzogwaldu narazit v nejstarších na internetu digitalizovaných matrikách z konce 18. století.

Herzogwald patřil politicky pod území Moravy, přičemž však obec ležela nedaleko od moravsko-slezské zemské hranice. Etnograficky spadal pod okraj německé národopisné oblasti Jesenicka – oblasti na slezsko-moravském pomezí, tehdy nacházející se po obou stranách zemských hranic. Obyvatelé zdejší oblasti mluvili regionální variantou slezské němčiny.

V té době byla hustota příjmení Kuhn v rámci tohoto regionu velmi intenzivní – jednalo se zde o celkem běžné příjmení – nejvíce Kuhnů žilo v rámci současného okresu Opava právě v obci Herzogwald (Herčivald), kde se narodil prapraděda i jeho předci, a v nedalekých Hořejších Kunčicích (dnes součást Jakartovic u Opavy). Několik Kuhnů žilo i ve městě Dvorec, které bylo centrem oblasti, kam Herzogwald i Hořejší Kunčice spadaly. Příjmení Kuhn bylo hodně rozšířené i na slezské straně Jeseníků (například města Vrbno pod Pradědem a Bruntál s okolím) a v roce 1921 je u několika rodin dohledatelné i v samotné Opavě, početné bylo také v Krnově, Horním Benešově a v okolí těchto tří měst.

Herzogwald byl za časů Rakousko-Uherska z národnostního hlediska 100% německou obcí. Avšak byl rozdělen vnitřně – a to nábožensky – na katolíky (ke kterým patřili naši předkové – ke katolíkům patřili lidé s příjmením Kuhn nejen v Herzogwaldu, ale i v nedalekých Hořejších Kunčicích, v Opavě, Krnově, Horním Benešově i na slezské straně Jeseníků).

V Herzogwaldu žila také početná protestantská komunita (existoval zde sbor Jednoty bratrské, vzniknuvší z potomků tajných německých evangelíků, u kterých se kdysi zastavovali Moravští bratři a jejich kazatelé). Ale v roce 1945 nedostal výjimku nikdo a odsunuti byli všichni. Herzogwald dnes již neexistuje – dnes je jeho území součástí města Budišova nad Budišovkou v okrese Opava pod názvem „Lesy“ – toto slovo celkem reálně popisuje stav tohoto území dnes.

Samotný prapraděda Julius se okolo roku 1900 společně se svými sourozenci z této chudé a zaostalé oblasti odstěhoval (tato oblast průmyslovou revolucí ještě více zchudla, protože se zdejší plátenictví stalo nekonkurenceschopným, a rovněž i zdejší břidlici z břidlicových dolů už nikdo nechtěl, poněvadž byl vynalezen daleko praktičtější materiál – eternit). Prapraděda Julius se tedy společně se svými sourozenci přestěhoval na tehdy rozvíjející se Těšínsko – zprvu se všichni usadili v Bohumíně.

Zde prapraděda potkal mou praprababičku Johannu rozenou Paloncy, která se narodila v roce 1885 v Bohumíně-městě, soudním okrese Bohumín, v Rakouském Slezsku (tedy v dnešním Starém Bohumíně). Otcem praprababičky byl Franz Paloncy, matkou Theresia Paloncy rozená Sikora.

Příjmení Paloncy/Palący (jehož nositelem byl praprababiččin otec Franz, a tedy i za svobodna samotná praprababička Johanna) je, pokud bychom se chtěli ponořit do nejhlubší historie, odvozeno z místního jména slovenské obce Plavnica – ono zakončení na ypsilon je slovenská adaptace maďarského adjektiva z osadního názvu.

Příjmení Paloncy se však postupem času stalo jedním z příjmení úzce spjatých s Bohumínskem a jeho okolím. Již na počátku 19. století byli Paloncyovi starousedlou a rozvětvenou rodinou v rámci Rychvaldu, což tehdy byla vesnice nedaleko Bohumína, která historicky spadá pod území Těšínska (nejdříve se jednalo o přímou součást Těšínského knížectví, následně o menší svobodné stavovské panství Rychvald). Postupem času se Paloncyovi „rozšířili“ i na území sousedního Záblatí, malé vesničky v rámci Těšínského knížectví.

Toto příjmení se však rovněž rozšířilo na historické Bohumínsko, které by správně nemělo být k Těšínsku přičítáno, protože se před rokem 1742 řadilo k Ratibořsku (do roku 1697 bylo součástí Ratibořského knížectví, přičemž v onom roce 1697 se stalo menším svobodným stavovským panstvím), avšak po roce 1742 bylo pravobřežní Bohumínsko (Starý Bohumín, Šunychl, Kopytov a Pudlov) jedinou historickou částí Ratibořska, která zůstala v habsburském soustátí, zbytek Ratibořska se ocitl v Prusku (včetně levobřežní části Bohumínska – levobřežní část města i se zámkem tzv. Pruský Bohumín – později zvaný Annaberg/Chalupki, dále poté vesnice Gořice, Odra, Olza, Zabelkov aj.). Řeka Odra tedy Bohumínsko rozdělila na pruskou a rakouskou část, které se od této doby odvíjely samostatně.

Pravobřežní (rakouské) Bohumínsko se tedy postupně po roce 1742 začalo přičítat k Těšínsku, přičemž si však zachovalo mnoho ze svých kulturních a lingvistických (jazykových) specifik, která ho od zbytku skutečného Těšínska nadále odlišovala. Jakmile někdo z Bohumínska hlouběji na Těšínsku promluvil, ihned šlo poznat, že nemluví jako místní. Na Bohumínsku se rovněž vyskytoval silný německý prvek – jak ve smyslu kulturním, tak ve smyslu jazykovém.

Na ono Bohumínsko (přesněji jeho rakouskou část) se příjmení Paloncy dostalo díky přiženění se nositelů tohoto příjmení z Rychvaldu do Šunychlu (okolo roku 1830) a následně, a to už v další generaci, z onoho Šunychlu do Bohumína-města/Starého Bohumína (okolo roku 1850), přičemž nositelé tohoto příjmení si za manželky vzali dívky pocházející právě z onoho Bohumínska.

Záznamy o praprababiččině otci Franzovi Paloncym je však obtížné dohledat, jelikož lidí s tímto jménem bylo na Bohumínsku (a v jeho okolí) opravdu velké množství. Je dokonce možné, že se narodil v pruské části Bohumínska, a tedy záznamy o něm v matrikách z rakouské části Bohumínska nenajdeme.

Záznamy však máme o praprababiččině matce, a to díky policejním přihláškám (a odhláškám). Matka praprababičky Johanny se jmenovala Theresia Paloncy rozená Sikora a pocházela z obce (Velké) Gořice (polsky Gorzyce, německy Groß Gorschütz), která náleží do té části Bohumínska, co i po roce 1742 zůstala v Prusku, přičemž v roce 1871 se stala součástí sjednoceného Německa. Obec (Velké) Gořice tehdy patřila pod okres Ratiboř. Otec praprababiččiny matky (tedy děda praprababičky Johanny) Johann Sikora i jeho předci zřejmě také pocházeli z (Velkých) Gořic.

Matka oné praprababiččiny matky (tedy babička praprababičky Johanny) se jmenovala Barbara Sikora rozená Pietraś/Petrasch a narodila se v roce 1822 v Šunychlu (vesnice v rámci Bohumínského panství, přesněji v jeho rakouské části), a to Matthiasovi Petraschovi. Tito Petraschovi (ve starších matrikách psáno Pietraschovi) se na rakouskou část Bohumínska přistěhovali (respektive nositelé tohoto příjmení přiženili) až v poslední třetině 18. století, přičemž původně jsou spjati s vesnicí Olza, která náleží do té části Bohumínska, jež po roce 1742 připadla Prusku.

Johann Sikora a Barbara Sikora rozená Pietraś/Petrasch (tedy prarodiče praprababičky Johanny) se až po narození své dcery Theresie usadili v Pudlově u Bohumína (vesnice náležející k Bohumínskému panství, přesněji k jeho rakouské části). Kdy se však z oněch pruských/německých (Velkých) Gořic do rakouského Pudlova přestěhovali, nelze s jistotou povědět. V Pudlově žili nejpozději v roce 1877, tedy v roce, kdy již pravděpodobně jejich dcera Theresia byla provdána za Franze Paloncyho z Bohumína-města/Starého Bohumína. V onom roce 1877 se do stejného města přivdala rovněž jejich druhá dcera Marianna, která se provdala za Franze Struchallu.

Abych tedy původ praprababičky Johanny Kuhn rozené Paloncy pro větší srozumitelnost shrnul. Její otec Franz Paloncy měl pravděpodobně předky z rakouské části Bohumínska a jeho bezprostředního okolí (Bohumín-město/Starý Bohumín, Šunychl, Rychvald). Její matka Theresia rozená Sikora měla předky z (Velkých) Gořic a Olzy (vesnic v rámci pruské části Bohumínska) a rovněž také ze Šunychlu (spadající do rakouské části Bohumínského panství). Prarodiče z její matčiny strany se během svého života z pruských/německých (Velkých) Gořic přestěhovali do rakouského Pudlova u Bohumína. Samotní praprababiččini rodiče po svatbě žili v Bohumíně-městě/Starém Bohumíně.

První zmínka o tom, že rodiče praprababičky Johanny Franz a Theresia Paloncyovi bydleli v Bohumíně-městě (Starém Bohumíně), máme z roku 1878, kdy se narodil jejich syn Josef. V roce 1883 následoval jejich syn Franz, v roce 1885 má praprababička Johanna a v roce 1890 jejich nejmladší syn Johann. Praprababiččin otec Franz pracoval jako železniční dělník. Rodina byla římskokatolického vyznání. Všechny své děti rodiče Paloncyovi posílali do německých škol. Byť je mohli přihlásit do škol polských, přihlásili je do škol německých. Tedy i samotná praprababička Johanna navštěvovala německé školy.

Většina obyvatel Bohumína (Starého Bohumína) a okolních vesnic (Šunychlu, Pudlova a Vrbice) se tehdy hlásila k německé obcovací řeči (potažmo „národnosti“), přičemž zde byla silná menšina lidí hlásících se k obcovací řeči polské. O nějakém českém živlu zde nemůže být ani řeč. Většinově polské byly nedaleké obce Německá (dnes Dolní) Lutyně, Nová Ves, Kopytov, Skřečoň a Věřňovice. Z velké části české byly v rámci okolí Bohumínska v tehdejší době pouze dvě obce – Záblatí a nedaleký Rychvald. Nepočítám-li vzdálenější Dětmarovice, které již do spádové oblasti Bohumína nespadaly.

Národnostně je však velice obtížné tehdejší obyvatele Starého Bohumína i celého Bohumínska někam zařadit. Bohumínsko patřilo v rámci celého Těšínska mezi nejvíce poněmčené oblasti. Kromě němčiny se zde používalo i tzv. po naszymu, tedy slezské nářečí polštiny, byť silně ovlivněné němčinou (obsahovalo plno germanismů, zejména pro vynálezy a skutečnosti vzniklé a vynalezené v 19. století) a rovněž bylo ovlivněno archaickou češtinou. Ono bohumínské po naszymu se však lišilo od po naszymu, které se používalo ve zbytku Těšínska. Naopak sdílelo mnohé rysy se slezskými nářečími sousedních pruských/německých obcí na Ratibořsku. Právě proto, že Bohumínsko původně patřilo k Ratibořsku, přičemž dokonce součástí (tehdy již pruského) Ratibořska nadále zůstávala levobřežní část Bohumínska.

Obyvatelé rakouské části Bohumínska se velice často nepovažovali ani za Němce, ani dokonce za Poláky. Ale za Šlonzáky, spisovně česky Slezany. Státně se identifikovali s Rakouskem. Chodit do německých škol bylo prostě v tehdejší době praktické a užitečné (němčina hlavní jazyk monarchie, zdejší podniky v rukách německých vlastníků, města jako Bílsko, Bohumín, Frýdek, Fryštát, Skočov, Strumeň či Těšín z podstatné části německojazyčná – tedy němčina „městským jazykem“). Polská národní myšlenka byla zdejším lidem velice často naprosto cizí. Vždyť naposledy byla tato oblast součástí Polska v roce 1327, a to v té době již velice rozdrobeného.

K německé obcovací řeči (de facto národnosti) se rovněž lidé na Těšínsku a Bohumínsku (zejména ve městech, dále v okolí Bílska a v okolí Bohumína) z části hlásili z praktického hlediska (vzdělání získali v němčině, a tudíž jako psaný a spisovný jazyk ovládali němčinu), z části to mohl být projev skutečné náklonnosti k německému prostředí, respektive odpor k tomu polskému, a naprostá lhostejnost k tomu již naprosto cizímu – českému. Mohlo se však jednat i o nátlak (třeba ze strany zaměstnavatele) – a to i v záležitosti posílání svých dětí do té či oné školy.

Je nutno zmínit to, že „podobně prakticky“ začali na národnostní záležitosti zdejší lidé nahlížet i po roce 1918. A tak začali své děti posílat do českých škol a československý stát mohl začít rozvíjet úsilí změnit zdejší národnostní poměry (prostřednictvím školství – velmi důležitý nástroj pro počeštění, dále také zakládáním kulturních, sportovních a jiných spolků, zejména během hospodářské krize zvýhodňováním lidí hlásících se k Československu, a to všechno podpořeno a posíleno přistěhováním nového českého obyvatelstva).

Počet lidí hlásících se oficiálně k Němcům či k Polákům dramaticky klesl. Stejně tak dramaticky klesl i počet žáků v německých a polských školách. Zdejší území začalo Československo celkem úspěšně počešťovat. Například německou základní školu v nedaleké Skřečoni (kam z praktického hlediska či z důvodu nátlaku otcova zaměstnavatele chodila do té doby většina zdejších dětí) přeměnil československý stát na školu českou, přičemž menší polskou školu zde stát ponechal, ale v rámci obce to byla ta stále o mnoho menší a zejména méně významná škola. Místo dominantní německé školy zde tak nyní byla nově dominantní škola česká. V obci, kde se mluvilo slezským nářečím polštiny.

Toto byla ona demokratická a svobodná československá národnostní politika, jistě samozřejmě jen a pouze s těmi nejvíce křišťálově čistými úmysly, že to ani křišťálově čistější být nemohlo. Území, které do této doby spíše vykazovalo kombinaci polských, německých a ryze místních (slezských) znaků, začalo postupně ztrácet svůj specifický charakter, který tuto oblast činil jedinečnou. Rozpuštěno v česko-moravském moři. Nelze opomenout ani silný a podstatný židovský prvek, který naopak vzal za své z německého „přičinění.“

Bohumínsko se svým okolím před vyhlášením Československa, s výjimkou Záblatí a Rychvaldu, tedy určitě českou oblastí nebylo. A i v onom Záblatí či Rychvaldu jakási česká identita je až záležitostí moderní doby, v časech předmoderních se jejich obyvatelé za Čechy nepovažovali.

Co je podstatné, je to, že si prapraděda Julius Kuhn v rámci prostředí, do kterého se přestěhoval, našel svou ženu, a zejména to, že jeho žena Johanna německy zcela plynule mluvila. Zda se však stejně jako její manžel považovala přímo za Němku, to se dnes bohužel nemáme šanci dozvědět. V rakouském sčítání z roku 1910 a v obou prvorepublikových sčítáních lidu se stejně jako její manžel hlásila k národnosti i řeči německé a k vyznání římskokatolickému.

Zajímavostí je, že sňatek prapraděda Julius Kuhn s praprababičkou Johannou rozenou Paloncy uzavřeli ve Starém Bohumíně (v římskokatolickém kostele Narození Panny Marie) dne 8. června 1909 a jejich dcera Elfriede Marie Kuhn se narodila již v noci z 11. na 12. června 1909. Okolnosti toho všeho však bohužel samozřejmě ani matrika narození ani matrika sňatků nezmiňují.

Prapraděda Julius s praprababičkou Johannou zpočátku žili v Bohumíně, přesněji se usadili v té době velmi rychle a velmi dynamicky se rozvíjejícím Šunychlu-Bohumíně-Nádraží (dnešním Novém Bohumíně), přičemž zde žili do roku 1911. Prapraděda tehdy pracoval jako c. k. pracovník u finanční stráže – dnes bychom řekli u celní správy. Právě během života v Novém Bohumíně se prapradědovi s praprababičkou narodila již zmíněná Elfriede Marie Kuhn – první z jejich dvou dětí.

Tehdejší Nový Bohumín se stal domovem i pro praprababiččina bratra Johanna Paloncyho, který se zde přiženil ze Starého Bohumína (v roce 1919 se oženil v novobohumínském římskokatolickém kostele Božského srdce Páně s Ludmilou Pospischil). Tento Johann Paloncy dělal následně v roce 1933 své neteři Elfriede Marii Kuhn svědka na svatbě, kdy se v římskokatolickém kostele svatého Františka a Viktora v Hrušově provdala za Johanna Bogatschka ze Závady na Hlučínsku. Kuriózní je to, že onen matriční záznam z této svatby je jako jeden z mála hrušovských matričních záznamů z té doby napsán německy. Mezi českými zápisy je onen jeden německý matriční záznam.

V roce 1911 se Kuhnovi přestěhovali do nedalekého a již zmíněného, tehdy velmi dynamicky se rozvíjejícího a v té době velmi výstavního, Hrušova nad Odrou (ležícího na Těšínsku, konkrétně ve spádové oblasti Bohumína). Hrušov nad Odrou byl tehdy městysem, který byl z národnostního hlediska většinově německý, přičemž zde rovněž existovala polská a snad i ne příliš vyhraněná šlonzácká (slezská) menšina. Rovněž i menšina židovská. Tehdy stál již v Hrušově nový novogotický kostel a velké množství výstavních vil, výstavních bytových domů, fungovaly zde všechny služby, co by člověk od města požadoval. Rodina se usadila v domě číslo popisné 15 v bytě číslo 4 – dnes zřejmě tento dům nestojí. Hrušov se po roce 1945 demografickým složením začal čím dál tím více zhoršovat a povodně z roku 1997 tomu nasadily korunu – de facto zanikl, zbylo pouze velké množství vyloučených lokalit dnes obývanými Romy.

V roce 1919 se v Hrušově narodil můj praděda Hans Kuhn, v některých dokumentech psán také jako Johann Kuhn. Prapraděda Julius tehdy stále pracoval u finanční stráže. Samotný praděda Hans/Johann v Hrušově chodil na německou obecnou školu a po jejím vystudování nastoupil jako student do Německé měšťanské školy v Novém Bohumíně. I předtím však byl jeho život s Bohumínem spjat, jelikož až do své smrti v roce 1928 jeho babička Theresia Paloncy rozená Sikora žila v dnešním Starém Bohumíně v domě číslo popisné 286 (před rokem 1924 zřejmě na jiné adrese, konkrétně v dnes již nestojícím domě blíže náměstí).

Za První republiky získával Hrušov čím dál tím více český charakter a Němci zde lidově řečeno začali ztrácet půdu pod nohama. V roce 1926, kdy pradědovi Hansovi bylo 7 let, se Kuhnovi z Hrušova přestěhovali do domu číslo popisné 169 v Koblově na Hlučínsku – jednalo se zde o sousední obec, avšak ležící již „za řekou“ na území, které bylo v letech 1742-1920 součástí Pruska, respektive v letech 1871-1920 součástí sjednoceného Německa.

V rámci Pruska/Německa ono území pozdějšího Hlučínska fungovalo nejdříve jako součást Hlubčicka, přičemž však v roce 1818 bylo přeřazeno pod okres Ratiboř v rámci vládního obvodu Opolí (Horního Slezska) a provincie Slezsko. S Ratibořskem zůstalo spjato až do roku 1920. Před rokem 1742 bylo jeho území součástí dvou slezských knížectví – z větší části Opavského a z menší části Krnovského, a to v rámci habsburského soustátí (resp. českých zemí).

Československem bylo toto území obsazeno v roce 1920 na základě Versailleské mírové dohody, a to v rozporu s přáním a cítěním zdejšího obyvatelstva. Československo k celé věci přistupovalo tak, že „osvobozuje dávno ztracené území před hrozbou totální germanizace.“ Jak si ono osvobozování Československo představovalo, nastínilo v následujících měsících a letech.

Vraťme se do Koblova a ke Kuhnům. Samotný dům číslo popisné 169 patřil rodině Havlických (manželé Josef a Marta Havličtí/Hawlitzki pocházeli přímo z Koblova) – tato rodina v domě rovněž žila, přičemž jeho část pronajímala nájemníkům, kterými se Kuhnovi nejpozději v lednu 1927 stali (mnohé dokumenty zmiňují to, že v Koblově bydleli už v roce 1926). Koblov prapraděda Julius Kuhn určitě znal – byl přeci celník, a právě Koblov a Hrušov od sebe až do roku 1920 oddělovala státní hranice.

Tomu, že se v onom roce 1926 Kuhnovi přestěhovali z Hrušova, kde se Němci z původní většiny stávali čím dál tím méně podstatnou menšinou, do domu v Koblově mezi „své lidi,“ jaksi nasvědčuje i jeden zajímavý fakt. Na první pohled (pokud se podíváme na oficiální výsledky sčítání lidu) to může působit nelogicky, jelikož podle oficiálních statistik ČSR byl Koblov národnostně téměř „čistě československou, tzn. českou, vesnicí.“ Hawlitzčtí mají hrob na koblovském hřbitově hned vedle hrobu Kuhnových. Na hrobu si Hawlitzčtí dali text napsaný výhradně německy. A samozřejmě frakturou. Ale v rámci Koblova (i celého Hlučínska) tito Hawlitzčtí svým intenzivním (pro)německým smýšlením nijak nevybočovali.

Přestěhování z dříve rakouského Hrušova do dříve německého Koblova bylo patrně pro pradědu Hanse/Johanna osudným, protože z Koblova pocházela má prababička Erna rozená Palochová, jeho budoucí žena – ta se v Koblově v roce 1925 přímo narodila. Patřila mezi autochtonní obyvatele Hlučínska – mezi německy smýšlející, proněmecky se orientující, avšak „moravsky“ hovořící obyvatele historického Pruského Slezska (přesněji té části, co spadá pod moravskou církevní provincii – olomouckou arcidiecézi) – takzvané pruské Moravce.

Tito lidé byli téměř 180 let trvající pruskou vládou velice ovlivněni. Své hospodářské, sociální, ekonomické, osobní, kulturní a jiné vazby přesměrovali směrem na okresní město Ratiboř – z národnostního i jazykového hlediska většinově německé město, jedno z historicky nejvýznamnějších měst Horního Slezska. Dostávali se do styku s lidmi z jiných oblastí ratibořského okresu, samozřejmě i z jiných částí pruského Horního Slezska i celého Pruska. Naopak od českých zemí byli odděleni. Po celé generace rukovali do pruské a později do německé armády. Častokrát za prací dojížděli někam v rámci okresu Ratiboř, ale i hlouběji do Německa (hodně lidí dokonce jezdilo na sezónní práce – stavět hornoslezskou průmyslovou oblast, následně pracovat v této oblasti, avšak byli i lidé, co jezdili na sezónní práce třeba až do Porýní či Porúří). Po sjednocení Německa se i zdejší (od roku 1872 zcela německojazyčné) školství zaměřilo na budování německého člověka v německém vlasteneckém duchu.

Zejména od devadesátých let 19. století začaly vznikat různé hasičské, kulturní, sportovní, veteránské a jiné spolky fungující v německém vlasteneckém duchu. Zdejší lidé postupně přejali pruskou státní identitu a dá se říci, že generace, co byla na počátku 20. století v produktivním věku, již byla integrována do německého státního a politického národa. I ve smyslu jazykovém se pomyslný jazýček na vahách přiklonil k německému prostředí. Ve škole, na úřadech a v zaměstnání se používala němčina.

Byť zejména díky římskokatolické církvi si zdejší lidé udržovali nadále místní slovanský jazyk (avšak plný germanismů). Čemu ale církev házela klacky pod nohy, byl paradoxně český nacionalismus (spojovaný s husity a odpadlictvím od víry). Starší generace kněží propagovala identitu Moravců a zdejší jazyk nazývala moravským (území i tehdy spadalo pod olomouckou arcidiecézi). Nepropagovala však identitu „odpadlických zrádcovských husitských Čechů.“ Je rozdíl mezi tím být hrdým Moravcem, a být hrdým Čechem.

A tak se stalo, že místní obyvatelé sami sebe považovali za Moravce, ale přespolní, co ovládali spisovnou češtinu, považovali za cizince, za Čechy. Pruští Moravci sami sebe jakožto Čechy nevnímali. Spisovná čeština byla pro místní obyvatele odlišným jazykem. Místní nářečí pro ně bylo jakýmsi samostatným jazykem, odlišným od toho českého. Dokonce to zašlo tak daleko, že knihy tištěné švabachem či frakturou označovali pruští Moravci za „moravské,“ kdežto knihy tištěné latinkou za „české.“ Je nutno zmínit to, že velká část místních latinku vůbec neovládala či ji dokázala přečíst jen s obtížemi. Před rokem 1920 se zde totiž v tištěné formě používal spíše švabach či fraktura, jako psací písmo pak kurent.

Mladší generace kněží, co získala své vzdělání již na území Pruska, sice ještě mohla mluvit moravsky (a tento jazyk používat i při bohoslužbách), ale její příslušníci vystupovali již jako příkladní němečtí vlastenci, vzorní němečtí občané a poddaní německého císaře. Dokonce začal narůstat počet kněží, co upřednostňovali či výhradně používali němčinu, přičemž mnozí z nich už moravštinu ani neovládali.

Ono vlastně být tím vzorným německým občanem nebylo vůbec nepříjemné. Německo totiž mělo něco jménem sociální systém (tzn. sociální a materiální zabezpečení) a povinné zdravotní pojištění. Každý si toto může porovnat s Rakouskem. Stejně tak se Prusko vyznačovalo disciplinovaností, čistotou, řádem, pořádkem a jistou exaktností. Rakousko se lidem jevilo jako šlamperai, kde to prostě nefunguje. Pruský „ordnung“ versus rakouská „šlamperai.“

V Německém císařství se již od roku 1871, tedy od samotného sjednocení Německa, do Říšského sněmu volilo na základě všeobecného a rovného volebního práva pro všechny muže. V Rakousku si na toto museli voliči počkat až do roku 1907. Území obývané pruskými Moravci bylo jednou z tradičních bašt katolické Deutsche Zentrumspartei. Teprve až v samotném závěru období příslušnosti území Hlučínska k Německu (obzvláště pak ve volbách v roce 1919) se zde začala výrazněji prosazovat německá sociální demokracie (zejména v havířských obcích na východě regionu). Pro Čechy pak bylo po roce 1920 obrovským překvapením to, že většina Moravců dávala přednost německým stranám před českými i v rámci Československa. Toť vše k „češství“ zdejšího obyvatelstva.

Vraťme se k rodinnému příběhu. Je třeba si něco říct k původu mé prababičky Erny Kuhnové rozené Palochové z Koblova.

Otec prababičky Erny se jmenoval Emil Paloch a narodil se v roce 1890 v Šilheřovicích na Hlučínsku, přičemž s rodiči a sourozenci žil v Koblově již od roku 1892, konkrétně v domě číslo 106. Prapraděda tedy v Koblově žil od svých dvou let.

Předci z jeho otcovy strany pocházeli vesměs z Hatě na Hlučínsku a z malé části také ze Šilheřovic na Hlučínsku (byl syn Josepha Palocha a vnuk Valentyna Palocha a Marianny rozené Kostelnik a pravnuk Matthäuse Palocha a Franziscy Paloch rozené Kostka), z matčiny strany měl prapraděda předky ze Šilheřovic – byl synem Anny Paloch rozené Schaschek a vnuk Loreznze Schaschka. Kromě Koblova, Hatě a Šilheřovic byl život prapradědy Emila Palocha rovněž silně spjat s Petřkovicemi na Hlučínsku, kde na šachtě Oskar pracoval coby havíř.

Jeho manželka, matka mé prababičky Erny, se jmenovala Maria Paloch rozená Mrasek a narodila se v roce 1895 v Hrušově na Těšínsku. Co se týče předků praprababičky, tak ti z její otcovy strany pocházeli z Koblova na Hlučínsku (byla dcerou Rudolfa Mraska – havíře pracujícího v Petřkovicích na Hlučínsku a vnučkou Antona a Marianny Mrasek z Koblova). Z Koblova pocházeli i její předci z matčiny strany (byla dcerou Emilie Mrasek rozené Dziadel/Dzadel a vnučkou Petera Dziadel/Dzadel a Franziscy Dziadel/Dzadel rozené Lischka).

Dva tvary příjmení jsou zde z toho důvodu, že toto příjmení bylo po vzniku Německého císařství poněmčeno do německy znějícího tvaru. Onen tvar Dzadel nebyl nejvíce poněmčeným tvarem – těsně před první světovou válkou bylo už předtím poněmčené příjmení Dzadel poněmčeno do ještě více německy znějícího Drudel. Otázkou je to, zda toto příjmení bylo po roce 1920 nějakým způsobem počeštěno, nebo zda se „pouze“ z Hlučínska zcela vytratilo. Předkové prababiččiny matky tedy pocházeli přímo z německého Koblova.

Samotná praprababička Maria Mrasek provdaná Paloch se však narodila v sousedním rakouském Hrušově – tam se však pravděpodobně praprababička pouze narodila, jelikož její rodiče měli trvalý pobyt i tehdy přihlášen v Koblově, přičemž žili v domě číslo popisné 5.

Zajímavostí je, že samotná praprababička získala domovské právo v Koblově až rok po svém narození – první rok svého života tedy disponovala domovským právem v Hrušově – celé to je zapříčiněno zřejmě tím, že se v onom Hrušově narodila, byť pravděpodobně ihned po svém narození žila v Koblově (i ona vyrůstala v onom domě číslo popisné 5).

Je si třeba uvědomit, že Koblov byl tehdy vesnicí, kdežto Hrušov již prosperujícím městysem s veškerými službami – mohlo se tedy něco přihodit, přičemž Hrušov byl nejbližším „městem,“ kde šlo případné komplikace řešit. Důvod může být i prostší – praprababička mohla porodit prostě jen při cestě do Hrušova či porodila v době, kdy zde pobývala za naprosto jiným účelem. Je si třeba uvědomit, že německo-rakouské hranice byly v té době celkem volně překročitelné.

Je nutno zmínit to, že v rodině prababiččiny matky pravděpodobně jako dorozumívací jazyk byla ve větší intenzitě používána němčina – dokonce i První republika prababiččina dědu Rudolfa Mraska/Mrázka (tedy otce prababiččiny matky) i jeho potomky, přesněji ty, co s ním ještě v roce 1921 v Koblově žili v jedné domácnosti, byla ochotna zaevidovat jako osoby německé národnosti. Tedy s výjimkou jeho manželky Emilie Mrasek rozené Dziadel/Dzadel (tedy matky prababiččiny matky), které byla německá národnost úřady po posouzení „objektivní skutečnosti“ přeškrtána a následně úředně přerazítkovaná na moravskou.

Pro pořádek by se slušelo dodat, že naopak Anna Paloch rozená Schaschek, tedy matka prababiččina otce, byla jediným naším přímým předkem (počítám k tomu i babiččinu rodinu), který se v roce 1921 přihlásil k moravské národnosti sám, a to zcela dobrovolně a na základě vlastního přesvědčení. Nikdo jiný z našich přímých předků se v roce 1921 dobrovolně k této národnosti nepřihlásil.

Naprostá většina z nich udávala národnost německou, menší část nesdělila žádný údaj (nebo sdělila údaj nejednoznačný tím způsobem, že komisaři uvedla dva mateřské jazyky – ti, co tak učinili, uvažovali například způsobem „sem Moravec, ale s deutsch gesinnt“ či „Ich spreche Mährisch, aber mein Herz ist Deutsch“ nebo „Ich spreche Mährisch, aber ich bin Deutscher“…) – národnost jim tedy následně přiřadil až komisař sám na základě vlastního uvážení.

Ani moravská národnost, ke které se prapraprababička jako jediná z našich předků přihlásila sama a dobrovolně, však nebyla obyvateli Hlučínska vnímána jako česká, ale jako čistě místní – v té době se vztahující již pouze k pruské části olomoucké arcidiecéze. Jako českou ji však braly československé úřady. Praprapraděda Joseph Paloch, otec prababiččina otce Emila Palocha, již v roce 1921, tedy v roce sčítání, nežil.

Prapraděda Emil Paloch s praprababičkou Marií rozenou Mrasek uzavřeli sňatek již před první světovou válkou (pravděpodobně v ludgeřovickém kostele sv. Mikuláše plus ještě musela proběhnout civilní forma na úřadě). V roce 1914 se jim narodil první syn Wilhelm, v roce 1919 dcera Elisabeth a v roce 1920 syn Gerhard. První republika však nebyla ochotná německou identitu rodiny akceptovat, což se projevilo i počeštěním jmen potomků Emila a Marie Palochových – z Wilhelma se stal Vilém, z Elisabeth Alžběta a z Gerharda Gahard.

Snad i po zkušenostech s nedobrovolným počešťováním jmen svých potomků vybrali Palochovi pro další své děti jména, pro která český ekvivalent neexistuje. V roce 1924 se jim tedy narodil syn Reinhold.

V roce 1925 se jim ještě narodila dvojčata, byť nakonec přežilo pouze jedno z nich – má prababička. Ta dostala rovněž nepočeštitelné jméno Erna, celým jménem tedy byla Erna Palochová. Společně se svými rodiči a čtyřmi sourozenci žila postupně v domech číslo popisné 8, 5 a 173. Poslední zmiňovaný dům se dnes nachází na ulici Podsedliště.

Otázkou je, co bylo mateřským jazykem mé prababičky Erny. Jejím mateřským jazykem snad byla východní varianta hlučínského nářečí – v Koblově se hovořilo takzvaným po našymu. Koblovskému nářečí se říkalo po našymu, nikoliv po našemu, jak se říkalo hlučínskému nářečí ve většině ostatních hlučínských vesnic. To celkem napovídá tomu, že se zdejší řeč od zbytku Hlučínska lišila – sice obsahovala pro celou oblast tolik typické germanismy, avšak vyskytovalo se v ní mnoho pro zbytek oblasti netypických slov a tvarů. Plynule však na úrovni rodilé mluvčí prababička ovládala i němčinu (ta byla mateřským jazykem pradědy – jejího pozdějšího manžela) a ve škole se samozřejmě naučila česky, poněvadž jí coby jako autochtonní obyvatelce Hlučínska bylo československým státem znemožněno chodit do německých škol. Je však ale možné, že mateřským jazykem prababičky byla němčina (ta se totiž ve větší míře užívala v rodině její matky), přičemž až poté se naučila po našymu a česky.

Pro pořádek by se slušelo dodat, že si její budoucí manžel na Německé měšťanské škole v Novém Bohumíně zvolil češtinu jako volitelný cizí jazyk a měl z ní samé jedničky – jazyková bariéra mezi pradědou a prababičkou tedy nehrozila.

Vztah rodiny prababičky Erny k První republice byl odmítavý, čemuž napovídá i jeden zajímavý fakt – v roce 1925 byl její strýc Alois Paloch v Petřkovicích policií zadržen a následně proti němu bylo vedeno trestní řízení za veřejný zpěv písně Die Wacht am Rhein.

Praděda Hans Kuhn se s prababičkou Ernou Palochovou seznámil buďto ve druhé polovině 30. let, nebo až za války během jeho dovolených v Koblově.

Zpět tedy k pradědovi a jeho rodině. Praděda Hans od roku 1934 (tedy od svých 15 let) pracoval jako obchodní příručí ve firmě Kassler v Novém Bohumíně, což byl obchod s nábytkem (pro budoucí dění celkem paradoxně s židovským majitelem!). Pradědův otec byl už tehdy v důchodu – otázkou tedy je, jaké měl tehdy zdraví. Praděda tedy už od roku 1934 nestudoval a musel pracovat. Je třeba zmínit to, že prapraděda Julius Kuhn zemřel již v roce 1936 na mrtvici, a to ve svém posledním domově – v Koblově v domě číslo popisné 169. Rodina v té době asi nebyla v dobré finanční situaci. V té době byla již většina obyvatel Koblova nakloněna k Sudetoněmecké straně.

V květnu 1938 ovládla zastupitelstvo Koblova Sudetoněmecká strana. Až tehdy obec Koblov přiznala pradědovi Hansovi a jeho matce Johanně domovské právo v obci. Do této doby, byť žili v Koblově (a měli zde přihlášené rovněž trvalé bydliště), byli stále domovsky příslušní do Hrušova.

Přišel Mnichov 1938. Koblov (i Herzogwald) byl připojen přímo k Německu, Hrušov zůstal součástí Československa a Bohumín se stal součástí Polska. Území, na kterém se Kuhnovi do té doby pohybovali, tedy bylo přeťato několika státními hranicemi.

Praděda Hans Kuhn patrně z důvodu tohoto přišel o svou práci v Bohumíně a musel si tedy najít novou formu obživy. Podle poválečné soudní obžaloby se při příjezdu německé armády do Koblova zachoval následovně: postavil se do masivního davu koblovských občanů vítající německé vojáky tak, aby byl jedním z prvních, kdo německé vojáky přivítal. Dále podle obžaloby byl již před Mnichovem horlivým nacistou. Mnichovská dohoda byla podepsána v noci z 29. na 30. září 1938. Již 23. října 1938, tedy ani ne měsíc po Mnichovu, figuroval praděda na seznamu ludgeřovického registračního místa zahrnující platící členy a čekatele na členství Allgemeine-SS.

Praděda byl v listopadu 1938 na vlastní žádost nasazen na blíže nespecifikované práce v přístavu v Hamburku. Podle poválečné výpovědi tam sloužil jako příslušník RAD (Říšská pracovní služba). Snažil se však dostat k Luftwaffe, moc toužil po tom, aby se stal pilotem. To mu nebylo umožněno, jelikož lékař při lékařské prohlídce konstatoval, že se na pozici pilota nehodí, protože trpí závratěmi.

V únoru 1939 se tedy přihlásil k Waffen-SS. Do řad zbraní SS byl zařazen dne 1. března 1939, kdy byl přidělen ke 4. kompanii SS-Germania. Onoho 1. března 1939 dorazil do města Radolfzell u Bodamského jezera (a švýcarských hranic). Na levou ruku mu byl jako ostatním příslušníkům Waffen-SS vytetován znak krevní skupiny (SS-A). V Radolfzellu u Bodamského jezera a švýcarských hranic prodělal tříměsíční výcvik.

Poté, jelikož byl v civilním životě řidičem, byl přiřazen k autokoloně Waffen-SS (jako šofér plus automechanik přidělených vozidel) do Vratislavi, tehdy hlavního města Pruského Slezska. Zúčastnil se přepadení Polska, přičemž po skončení bojů s Poláky pobýval se svými jednotkami v dobytém Krakově. Následně se účastnil i bojů ve Francii. Poté byl přeřazen do německého města Hachingen v kraji Hohenzollern. Odtamtud byl přeřazen do polského Lublinu, kde jeho jednotka jednoho dne dostala rozkaz střílet na ruská letadla, přičemž tedy z jeho poválečné výpovědi vyplývá, že se sovětské invaze zúčastnil od jejího počátku – onen rozkaz střílet na Rusy jeho jednotka obdržela tehdy, když vlastně ani její příslušníci nevěděli, že Německo napadlo SSSR.

Praděda se tedy účastnil i bojů v Rusku. To znamená, že se účastnil jak přepadení Polska, tak přepadení Francie, tak přepadení SSSR. Se svými jednotkami se údajně dostal až kdesi ke Stalingradu (patrně se zde jedná o geografické zjednodušení, jelikož příslušníci SS se bitvy o Stalingrad nezúčastnili). Co se týče přímých bojů, tak poválečná obžaloba tvrdí, že se přímých bojů účastnil. Ve výpovědi tvrdí, že byl pouze šoférem – vozil vojáky a jejich výzbroj a vybavení na místo určení, jezdil s vozy, udržoval a opravoval přidělené vozy atd.

Praděda dosáhl hodnosti SS-Rottenführer.

V roce 1943 byl v Rusku raněn. Pobýval v nemocnici v Dnětropetrovsku, Lvově a Krakově. V Krakově si nechal z ruky operativně odstranit z levé paže značku krevní skupiny (SS-A), přičemž na ruce mu zůstala po tomto tetování jizva. Nakonec byl převezen do německého Trevíru (poblíž francouzských hranic), následně, už v roce 1944, do nemocnice ve Vratislavi a poté do nemocnice v Ratiboři, přičemž byl z nemocnice později propuštěn. Po propuštění z nemocnice byl uznán nebojeschopným i jako šofér.

Nastoupil tedy do jednoměsíčního dělostřeleckého kurzu v Benešově u Prahy, v Benešově prodělal kurz jako Hauptgeräteverwalter. V Benešově u Prahy zůstal nakonec do konce války. Tam byl využíván i jako tlumočník (uměl německy, česky a ve válce se naučil částečně i rusky). Jako polehčující okolnost mu následně české soudy uznaly to, že se k Čechům choval hezky – nijak povýšenecky, prostě jako k lidem. Podle obžaloby byl členem SS až do samého konce války.

Ve válce sloužili i sourozenci pradědovy budoucí ženy Erny rozené Palochové. Prababiččin bratr Gerhard Paloch/Palloch (pilot Luftwaffe) padl na samém sklonku války na počátku roku 1945 – konkrétně dne 2. února 1945 u obce Nowe Wielkie v dnešním Polsku. Samotná prababička Erna byla členkou Bund Deutscher Mädel (Svazu německých dívek – dívčí obdoby Hitlerjugend).

Její druhý bratr Wilhelm Paloch/Palloch (člen NSDAP) sice válku přežil, ale otázkou je, u jakých německých jednotek sloužil. 30. září 1939 se přestěhoval i se svou ženou Zittou Palloch rozenou Smolka (která rovněž pocházela z Koblova) do Bohumína-města/Starého Bohumína do domu číslo popisné 146 patřící Marii Smolka (pravděpodobně jeho tchýni či jiné příbuzné jeho ženy). Bylo to 30 dní poté, co Německo Bohumín vojensky zabralo. Později určitě onen Wilhelm Palloch narukoval do války do některých z německých jednotek. Po válce žil v Západním Německu.

U prababiččina bratra Reinholda Palocha/Pallocha rovněž nemám informace o tom, v jakých jednotkách za války sloužil. I tento její bratr žil po roce 1945 v SRN.

Přejděme k dění po válce. Po roce 1945 byl sudetoněmecký původ pro Kuhny nevýhodou. Zatímco na autochtonní obyvatele Hlučínska se dekret o odsunu nevztahoval (v roce 1930 jim totiž bylo bráněno hlásit se k německé národnosti, tudíž oficiálně za Němce označeni nebyli), sudetoněmeckého obyvatelstva se týkal.

Do Německa tak byli odsunuti všichni příbuzní z pradědečkovy otcovy strany, jeho matce a mnoha příbuzným z jeho matčiny strany se podařilo odsunům vyhnout snad díky šlonzáckému původu, přičemž jeho matka Johanna Kuhn (nyní už Jana Kuhnová) po válce nadále žila v Koblově. Na území poválečného Německa se již během války odstěhovala pradědečkova sestra Elfriede Marie Bogatschek rozená Kuhn, a to i se svým manželem a dětmi (v roce 1933 se provdala za Johanna Bogatschka ze Závady na Hlučínsku). Ona i její manžel byli za války členy NSDAP, přičemž se usadili ve městě Oebisfelde, které se po druhé světové válce stalo součástí NDR. Pradědova sestra pravděpodobně tedy po válce žila ve Východním Německu. Někteří příbuzní z pradědečkovy matčiny strany žili v Pudlově u Bohumína (otázkou je, zda se zde jednalo o Paloncyovi, nebo o nějaké jeho vzdálenější příbuzné z řad Sikorových), přičemž jeho větší část příbuzných žila v Německu.

Jelikož příslušníkům rodiny jeho budoucí ženy (mé prababičky Erny rozené Palochové) bylo v československém sčítání lidu coby pruským Moravcům hlásit se k německé národnosti bráněno, dekret se jich na rozdíl od pradědovy rodiny netýkal. Byť v Západním Německu po válce zůstali prababiččini bratři Wilhelm a Reinhold a dříve či později se do Západního Německa odstěhovala i jedna její sestřenice.

Praděda byl zajat Američany dne 15. května 1945. Ti ho předali Rusům. V Benešově u Prahy Rusové vytvořili zajatecký tábor, ve kterém byl následně umístěn. V zajateckém táboře zůstal do 15. června 1945. V ten den byl přidělen na práce k rolníkům v Českém Rudolci, poté byl propuštěn domů do Koblova. Tam pobyl na svobodě 7 dní. Byl v hledáčku NKVD, a tudíž se ukryl do lesů, nicméně po 7 dnech ho NKVD dopadla a zatkla. Byl odveden na velitelství NKVD v Ostravě, odtamtud byl poslán do ruského sběrného tábora v Kunčičkách a odtamtud do Osvětimi, kde konal různé práce. Následně byl „odtransportován“ do Německa, kde pobýval v různých zajateckých táborech, aby byl nakonec propuštěn v Německu na svobodu. Patrně byl odsunut a v Německu možná získal legální status, avšak jeho matka Johanna nadále zůstávala v Koblově, přičemž jí bylo dokonce díky šlonzáckému původu prohlášením obnoveno československé státní občanství (jednalo se o tzv. osvědčení o národní spolehlivosti).

Problémem právě je, že v Koblově zůstala pradědova matka, která byla již starého věku – ročník 1885, a byla na něm existenčně závislá. Ve výpovědi praděda Hans uvádí, že měl o svou matku Johannu starosti – byla starého věku, nebyla schopna se sama uživit atd… Pak je tam ještě jeden motiv pro pradědův návrat do ČSR, který zřejmě zůstal českým soudům skryt – prababička Erna Palochová – jeho dívka, která rovněž zůstala v Koblově. Nakonec se tedy rozhodl vrátit do ČSR ilegálně.

31. května 1947 ilegálně bez jakýchkoliv dokladů překročil hranice ČSR u Šilheřovic. Co je zvláštní, sám se přihlásil na SNB. Dostal ihned 14 dní vězení. Následně, než s ním začal proces, byl na svobodě. Do vazby byl uvězněn až 3. června 1948. Předtím, než se dostal do vazby, pracoval. Nejdříve jako dělník v lese. Dále pracoval u pokusné jámy OKD „Hlubinné vrtby.“

Ve vazbě byl tedy až po 3. červnu 1948. Začal tedy proces. Za pradědu se během procesu či po vyřčení rozsudku přimlouvalo jak OKD, kde pracoval od roku 1947 do uvržení do vazby, tak několikrát i MNV Koblov. MNV Koblov zmiňoval, že při dovolených během války v Koblově praděda nikdy nevyžadoval, aby na něj lidé mluvili německy a s česky mluvícími lidmi (patrně s lidmi mluvícími po našymu/po našemu) mluvil rovněž česky. Taky MNV zmínil, že nebyl před Mnichovem v rámci Koblova se angažujícím člověkem pro německou myšlenku. To se neshoduje s obžalobou, která ho viní, že byl již před Mnichovem horlivým nacistou.

V pozdějších žádostech o zmírnění trestu praděda zmiňoval, že jeho otec byl československý finanční strážník loajální k ČSR. Vymyslel si, že se jeho otec, československý finanční strážník, vždy hlásil k Čechům, přičemž to zdůvodňoval právě prapradědovým zaměstnáním. Realita samozřejmě byla jinde – jako finanční strážník jeho otec působil již za Rakousko-Uherska, přičemž se hlásil k národnosti německé, a to, že jeho děti chodily do německých škol, bylo taky patrně z jeho vůle.

MNV Koblov se za pradědu přimlouval i v tom smyslu, že sice není rodilým Hlučíňákem, ale že na Hlučínsku žije od svého mládí. Praděda tedy nakonec dostal v rámci procesu k podepsání typické hlučínské prohlášení hlučínského člověka, kde prohlásil, že je rodilý Hlučíňák a vše, co činil, vyplynulo tak nějak z chodu dějin, že byl tedy dezorientován, své pochybení bude usilovně napravovat svým zápalem pracovati pro lidově demokratickou republiku atd… Tedy se k němu přistoupilo jako k autochtonnímu obyvateli Hlučínska.

Rozsudek byl vyřčen 10. září 1948. Ztráta občanské cti na 5 let, 2 roky těžkého žaláře, zostřené jedním tvrdým ložem čtvrtletně. Celý trest vykonán v nucených pracovních oddílech (uranové doly v Jáchymově). Polovina jeho majetku propadla státu.

Praděda Hans (nyní již oficiálně Jan Kuhn) byl propuštěn z uranových dolů v Jáchymově v roce 1950 či 1951. Až v onom roce 1951 mu bylo vráceno československé občanství. V záznamech žádosti o navrácení československého občanství se uvádí, že „sloužil v SS proti své vůli, přičemž k těmto jednotkám byl zařazen jako nic netušící pracovník Říšské pracovní služby v hamburském přístavu jen a pouze z důvodu fyzického vzhledu, že sice jeho otec Julius byl Němec a chtěl, aby onen Jan Kuhn chodil do německých škol, avšak jeho matka Johanna byla vždy českého smýšlení a že toto české smýšlení po matce Jan Kuhn zdědil a tedy vždy byl Čechem.“ A samozřejmě, že „své hluboké pochybení bude napravovat zápalem pro budování lidově-demokratické vlasti pod vedením komunistické strany.“

V praxi, jak už víme, praprababička Johanna chodila do německých škol a ve všech sčítáních lidu se vždy přihlásila k německé národnosti. A ani její rodiče Češi nebyli a vlastně snad ani česky neuměli. Jednotky SS byly pro osoby německé národnosti dobrovolnické, obzvláště to platí pro předválečné období i počáteční fázi války (na rozdíl třeba od takového Lotyšska, kde skutečně místní obyvatelé byli k službě v SS častokrát nuceni). Samozřejmě veškerá taková argumentace byla účelová, avšak praděda už měl díky této argumentaci (ať už ji použil on či samotné československé úřady), až v onom roce 1951, válku i ono strašlivé poválečné dění konečně za sebou.

Sňatek s mou prababičkou Ernou uzavřel praděda Jan právě až po onom propuštění z Jáchymova – a to už v onom roce 1951 v římskokatolickém kostele sv. Františka a Viktora v Hrušově. Po propuštění žil i se svou ženou Ernou, matkou Johannou (Janou) a následně i se svými dvěma dětmi v Koblově. Z jáchymovských uranových dolů měl podlomené zdraví. Nadále nosil německé oblečení, přestože o svém původu nerad mluvil. Po sňatku se praděda i jeho matka z domu Havlických odstěhovali a zpočátku už i s jeho ženou Ernou, mou prababičkou, společně žili v domě číslo popisné 173 nacházející se v ulici Podsedliště. Tedy v onom domě, kde prababička Erna vyrůstala.

Cca v roce 1957 si můj praděda s prababičkou postavili v Koblově nový dům číslo popisné 275 nacházející se rovněž na ulici Podsedliště (tam se s nimi přestěhovala i pradědova matka Jana Kuhnová rozená Paloncová/Johanna Paloncy). Čísla 173 a 275 jsou celkem zavádějící, poněvadž ve skutečnosti tyto domy stojí vedle sebe. Ve stejné době byl v ulici hned vedle domu Kuhnových postaven i dům číslo popisné 274, který patřil prababiččině sestře „Ele“ (Alžbětě) a jejímu manželovi Heřmanovi (Hermannovi) Škovránkovi. V domě číslo 173 nadále žila prababiččina matka Marie Palochová rozená Mrázková/Mrasek. Prababiččin otec již tehdy nežil.

Praděda Hans (Jan) pracoval jako strojní zámečník stavebních závodů při ČSSZ (Československý svaz zámečníků) a následně jako svářeč. Prababička pracovala jako výčepní v koblovském hostinci Boček (dnešní Hotel Isora). Do práce ze svého domu jezdila přes celý Koblov na pincku (motorka Jawa Pionýr). Práci v hostinci si velice pochvalovala – i tehdy zákazníci dávali výčepním tuzéry, které dohromady vždy na konci měsíce byly vyšší než samotná mzda – prababička Erna se tedy jako výčepní měla velice dobře – dokonce svou snachu, mou babičku Evu, několikrát přemlouvala, aby se rovněž stala výčepní.

Jejich syn – můj děda Pavel se narodil v roce 1953 v Bohumíně a vyrůstal v Koblově na adrese Podsedliště 275. Měl jednoho sourozence – bratra Petra. Pradědečkovi příbuzní žili převážně v Německu (v NDR i v SRN), jen jeho malá část příbuzných z matčiny strany žila v Pudlově u Bohumína. Prababiččini příbuzní žili vesměs v Koblově, přičemž však její bratři Wilhelm a Reinhold žili v Západním Německu.

V Západním Německu žila i již zmíněná prababiččina sestřenice, která si tam našla manžela a byla majitelkou soukromé porodní kliniky. Několikrát prababičku i své další příbuzné navštívila a všem vždy přinesla západoněmecké zboží. Rovněž vím, že se jeden dědův bratranec Škovránek (syn prababiččiny sestry Alžběty) přiženil do osady Borová, která je součástí Bolatic na Hlučínsku.

Samotný děda Pavel se během svého života seznámil se svou budoucí ženou Evou Plačkovou z Hlučína – mou babičkou, se kterou se v Hlučíně v roce 1972 oženil.

Babiččina strana

Je třeba popsat tedy rovněž rodinu mé babičky Evy Kuhnové rozené Plačkové. Samotná babička Eva se narodila v roce 1953 v Opavě a prožila ranné dětství v Kobeřicích na Hlučínsku, avšak již ve svých třech letech se se svými rodiči přestěhovala přímo do Hlučína.

Má prababička (matka mé babičky) se jmenovala Edeltrudis Plačková rozená Halfarová a pocházela z Kobeřic na Hlučínsku, kde se v roce 1932 narodila. Konkrétně se narodila a vyrůstala v domě číslo 77/64 nacházející se v těsné blízkosti zdejšího kostela (dá se říci téměř naproti přes cestu – z okna domu jde na kostel vidět).

Právě osudy Halfarů (rodiny prababičky) jsou velmi těsně spjaty s Kobeřicemi na Hlučínsku, přičemž tato rodina na území obce žije již několik staletí. Co se týče prababiččiných předků z její otcovy strany, tak byla dcerou Augustina Halfara, narozen v roce 1903 v Kobeřicích, vnučkou Ignáce Halfara a Marie Halfar rozené Mrowetz/Mrovec (tito dva bydleli v domě číslo popisné 296) a pravnučkou Ignáce Halfara, Kathariny Halfar rozené Jarkulisch/Jarkuliš, Johanna Mrowtze a Marianny Mrowetz rozené Hanslik. Všichni jmenovaní pocházeli z Kobeřic. Prapraděda Augustin Halfar i praprapraděda Ignác Halfar pracovali jako tesaři.

Rovněž předkové prababičky z její matčiny strany (Hanslikovi), jsou takto s Kobeřicemi těsně spjati. Co se týče prababiččiných předků z její matčiny strany, tak byla dcerou Marie Halfarové rozené Hanzlíkové, narozené v roce 1898 v Kobeřicích, vnučkou Johanna Hanslika a Anny Hanslik rozené Baranek (tito dva bydleli v domě číslo popisné 37) a pravnučkou Jakuba Hanslika, Anny Hanslik rozené Halfar, Ignáce Baranka a Marianny Baranek rozené Gujek/Čujek. Opět všichni jmenovaní pocházeli z Kobeřic. Praprapraděda Johann Hanslik pracoval jako pomocný zedník.

Prapraděda August/Augustin Halfar s praprababičkou Marií Hanzlíkovou uzavřeli sňatek v roce 1927 v římskokatolickém kostele Panny Nanebevzaté v Kobeřicích. V roce 1928 se jim narodil první syn Josef, v roce 1932 má prababička Edeltrudis a v roce 1936 syn Jan/Johann. Prababička měla i sestru Stefanii/Stephanii/domácky Štefu (po válce se z ní stala Štěpánka). A také jednoho bratra Augustina, který však zemřel v dětském věku. V té době na chudém a zanedbaném Hlučínsku řádily bída, nemoci a stav dětí byl ze zdravotního hlediska velmi neutěšující.

Můj praděda (otec babičky) se jmenoval Jindřich Plaček a pocházel z Hlučína, kde se v roce 1932 také narodil. Rodina Platzků/Plačků je naopak velmi těsně spjata s dějinami Dlouhé Vsi – vesnice, která byla v roce 1911 připojena k Hlučínu a s jejím historickým jádrem zcela urbanisticky splynula. Dopátral jsem se předků (Platzků), co na onom území Dlouhé Vsi žili již v polovině 18. století a byli ve feudálním postavení zahradníků.

Rodina Platzků/Plačků tedy patří mezi starousedlé rodiny v rámci současného Hlučína – na současném území města již pravděpodobně žije několik staletí. Co se týče předků pradědy z jeho otcovy strany, tak byl synem Rudolfa Platzka, narozen v Hlučíně-Dlouhé Vsi v roce 1911, vnukem Petera Platzka a Franziscy Platzek rozené Bedrunka a pravnukem Valentina Platzka, Rozálie Platzek rozené Sukatsch, Roberta Bedrunky a Sophie Bedrunka rozené Czernotta. Všichni jmenovaní pocházeli ze současného území Hlučína, vesměs z Dlouhé Vsi. Otec i děda pradědy Jindřicha v roce 1921 bydleli v domě číslo popisné 377. Prapraděda Rudolf Platzek i praprapraděda Peter Platzek pracovali jako havíři v Petřkovicích na Hlučínsku.

Matka pradědy (Josefa rozená Slišková/Slischka) byla rovněž z Hlučína, konkrétně z kolonie Jasénky, kde se i v roce 1912 narodila, přičemž její rodina měla kořeny jednak v Závadě na Hlučínsku – tam se narodila její matka Johanna rozená Patzur i její předci, a poté zejména v Píšti na Hlučínsku a v sousedních Ovsištích, odkud rodina Slišků původně pocházela. Samotná Ovsiště zůstala i po roce 1920 součástí Německa, přičemž po druhé světové válce připadla Polsku. Rovněž i otec praprababičky Anton Sliška pracoval jako havíř, opět v Petřkovicích na Hlučínsku. Sliškovi v roce 1921 bydleli v domě číslo popisné 449 a číslo orientační 173.

Co se tedy týče předků pradědy Jindřicha Plačka z jeho matčiny strany, tak byl synem Josefy Plačkové rozené Slischka (narozená v roce 1912 v Hlučíně-Jasénkách), vnukem Antona Slišky (narozen v Tvorkově v okresu Ratiboř, jehož součástí tehdy bylo i Hlučínsko) a Johanny Sliškové rozené Patzur (narozená v Závadě na Hlučínsku) a z dědovy strany pravnukem Theofila Slischky (narozen v Píšti na Hlučínsku) a Marianny Slischka rozené Thomaschek (narozená v dnes již neexistujícím Johannesdorfu u Vítkova), z babiččiny strany pravnukem Jacoba Patzura (narozen v Závadě na Hlučínsku) a Franziscy Patzur rozené Witassek (narozená v Závadě na Hlučínsku).

Je nutno zmínit to, že rodina Patzurových (dnes psáno Pacurovi), ze které pocházela pradědova babička Johanna, patří mezi dvě nejdéle usedlé rodiny v rámci celé Závady vůbec.

Další zajímavostí je to, že pradědovi rodiče Rudolf a Josefa Platzkovi uzavřeli sňatek až tři roky po pradědově narození, tedy až v roce 1935 v římskokatolickém kostele v Hlučíně. Domněnka je taková, že poté, co praprababička otěhotněla, musel prapraděda nastoupit do povinné vojenské služby. V roce 1935, kdy prapraděda s praprababičkou uzavřeli sňatek, se narodila pradědova sestra Josefa(fína)/Fina. Následovali jeho další sourozenci: v roce 1940 Gertruda/Truda, v roce 1941 Siegfried/Siggi (z něho po válce úřady udělaly Vítězslava) a v roce 1943 Margarethe/Gretka (po válce oficiálně Markéta). V této době rodina žila v historickém jádře Hlučína, konkrétně v ulici Na Valech v domě číslo popisné 192.

Ani pro babiččinu rodinu nepředstavovalo období 1. poloviny 20. století časy zaslíbené. I babiččina rodina se s První republikou nesžila, což můžeme vypozorovat ze sčítacích archů, ve kterých mají všichni úřady přeškrtanou a zneuznanou německou národnost, ke které se všichni při sčítání lidu v roce 1921 přihlásili, a tuto úřady neuznanou německou národnost následně oficiálně přerazítkovanou na moravskou (jedinou osobou, které byla německá národnost v roce 1921 úředně přiznána, byla matka prababičky Marie Halfarová, tehdy ještě Hanzlíková).

Autoritativní přiřazení moravské národnosti neslo s sebou důsledky – například pokuty za „uvedení nepravdivého údaje“ – to znamená za přihlášení se k německé národnosti, dále poté počešťování příjmení (třeba z Platzků se stali Plačkovi, ze Slischků Sliškovi atd…) a povinnost chodit do českých škol, respektive zákaz chodit do škol německých. Otec praprababičky Anton Sliška pravděpodobně při sčítání lidu vzdoroval, sčítání mělo ostřejší průběh, přičemž sčítací komisař na něj následně podal trestní oznámení.

U prababiččiny rodiny, která žila v Kobeřicích, se k tomu všemu přidala ještě bída. Například bratr prapradědy Augustina František Halfar v roce 1921 pracoval coby tesař pro stavitele Schmidta ve městě Pšov v Německu. Z důvodu nevýhodného kurzu německé marky vůči československé koruně však byla práce v Německu velmi nevýnosná. Ani ČSR samotné praxi, kdy obyvatelé Hlučínska jezdili na sezónní práce do Německa, nebyla příliš nakloněná – přinejmenším tuto skutečnost nepodporovala, v mnoha obdobích se ji naopak snažila znepříjemnit, ztěžovat ji, či ji dokonce rovnou úplně znemožnit.

Problémem je, že zdejší lidé byli takto hlouběji do Německa jezdit pracovat zvyklí a najednou to bylo velice složité. I ekonomika na Hlučínsku velmi utrpěla tím, jak se na severu objevila nová státní hranice. Přišla bída. Lidé tak práci na Hlučínsku velmi často nesehnali. A i v českém vnitrozemí je odmítali coby Prajzáky zaměstnat. Lidé si tak ve 30. letech velice často našli práci v Německu. Nejenže už nebyli nezaměstnaní. Dostali mnohonásobně vyšší mzdy, než které by za stejnou práci dostali v Československu.

I babiččiny rodiny se dotkly válečné události, stejným způsobem jako v případě dědovy rodiny. Praděda Heinrich Platzek/Jindřich Plaček byl ještě mladého věku, tudíž narukovat nemusel. Jakožto říšský občan mladého věku byl členem organizace Deutsches Jungvolk (DJ), tedy samostatné sekce Hitlerjugend určené pro mladší chlapce.

Narukoval však jeho otec Rudolf Platzek, který sloužil ve Wehrmachtu v hodnosti Obergefreiter (desátník) již v roce 1939, přičemž v roce 1942 demobilizoval – patrně z toho důvodu, že byl havíř, tedy osoba nepostradatelného zaměstnání. Druhou polovinu války tedy strávil na šachtě. Členem NSDAP nebyl, dokonce ani před válkou se politicky nijak neangažoval. Až do konce války byl pouze platícím členem Nationalsozialistische Volkswohlfahrt (NSV), což byla charitativní organizace zaměřující se na „blaho lidu,“ přesněji na charitativní činnost, sociální a zdravotní programy, péči o mládež či podporu nezaměstnaných.

Celou válku sloužili strejdové pradědy Franz, Karl a Josef Platzkovi. První dva jmenovaní sloužili na západní frontě. Třetí jmenovaný, Josef Platzek, sloužil na frontě východní, přičemž během války obdržel Železný Kříž II. třídy a poté i Železný kříž I. třídy – jedno z nejvyšších německých vojenských vyznamenání. Z války se však vrátil jako válečný invalida. Pradědův strýc Jan/Johann Platzek byl členem NSDAP a příslušník SA, přičemž sloužil v armádě většinu války mimo frontu v Rakousku. Tento jeho strýc obdržel Železný kříž II. třídy a dosáhl hodnosti Unteroffizier (poddůstojník). Jeho nejmladší strýc Erich (ročník 1926) sloužil ve Wehrmachtu v hodnosti Gefreiter v letech 1943-1945.

Z jeho matčiny strany byl jeho strýc Albert Slischka (jediný praprababiččin bratr) vedoucí blokové buňky NSDAP (takzvaný Blockleiter der NSDAP) v Hlučíně nebo Bobrovníkách, tím pádem do armády nenarukoval. Ke konci války, konkrétně v březnu 1945, však při přiblížení fronty narukoval do Volkssturmu (německá lidová domobrana), přičemž byl zajat Američany, uvězněn v zajateckém táboře v Plzni a v roce 1946 propuštěn.

Co se týče rodiny prababičky, tam je přesné osudy složité určit, jelikož si nejsem jistý, kdo z uvedených lidí je či není našim příbuzným, poněvadž lidí s příjmením Halfar a Hanzlík/Hanslik je v Kobeřicích dodnes velké množství. U Hansliků (rodina prababiččiny matky) bojovalo velké množství mužů s různými hodnostmi u různých zbraní.

Totéž platí i u Halfarů (bratranci a strýcové prababičky), přičemž jediným prababiččiným bratrem sloužícím ve válce byl Josef Halfar (narozený 1928). Tento její bratr byl v letech 1938-1942 členem Deutsches Jungvolk a poté členem Hitlerjugend. Následně sloužil u jednotky RAD-322 (tedy v Říšské pracovní službě) v Bavorsku, přičemž pravděpodobně po půl roce, pokud již tehdy nebylo dávno po válce, byl převelen do Wehrmachtu – ke konci války se však bojů účastnili i příslušníci Říšské pracovní služby (v hlučínské databázi příslušníků německých složek je uveden v hodnosti vojína, tudíž příslušníka Wehrmachtu). Praprababička s prapradědou uzavřeli sňatek až v roce 1927 a poslední ročník, kterého se týkaly odvody (a to už jen částečně), byl právě ročník 1928. Mladší ročníky se službě vyhnuly. Samotná prababička Edeltrudis byla v letech 1942-1945 členkou Jungmädelbund.

Ze sourozenců prababiččina otce sloužil ve válce určitě jeho starší bratr Karl Halfar (ten prapradědovi v roce 1927 dělal svědka na svatbě). Tento Karl Halfar byl členem NSDAP a ke konci války narukoval do milice Volkssturm. Dostal se však do zajetí, ve kterém v červenci 1945 zemřel. Prapradědův další bratr Franz Halfar ve válce nesloužil, jelikož si ještě coby tovaryš u sedláka Kašného poranil nohu, přičemž od té doby na ni kulhal. Osudy jeho bratra Josefa mi nejsou známy. V kobeřické matrice se vyskytuje záznam z dob druhé světové války o úmrtí dcery Josefa Halfara, nezvěstného vojáka z Kobeřic. Nevím však, zda se zde jednalo právě o prapradědova bratra.

Do války narukoval i prababiččin bratranec Heinrich Hanslik (ročník 1924, žil se svou matkou-vdovou ve stejném domě jako prababička a její rodiče a sourozenci). Tento její bratranec narukoval po osmnáctých narozeninách do Wehrmachtu, přičemž ve válce přišel o nohu. Tento „onkel Heinrich,“ jak se mu familiárně říkalo, po válce žil v Bolaticích a k osobní motorové dopravě používal Velorex.

Záznamy u kobeřické větve jsou takto děravé z důvodu toho, že se nedochovaly poválečné státoobčanské záznamy o zhruba 300 obyvatelích obce.

Zcela jistě vím, že můj prapraděda Augustin Halfar, živitel rodiny pracující jako tesař, do armády nenarukoval. Po nějakou dobu během války byl říšskoněmeckým příslušníkem polovojenské stavební organizace Todt (Organisation Todt, OT). Je nutno říci, že i tito říšští příslušníci OT složili věrnost vůdci, prošli kratším vojenským výcvikem, nosili uniformy s hákovým křížem a byli ozbrojeni. Nevím však přesně, v rámci jakých stavebních projektů a na kterých místech v této organizaci působil. Zřejmě se mu i působení v této organizaci připočítalo do důchodu později vypláceného Západním Německem.

Tesaři byli zpravidla z armády vyreklamováni – byli totiž stejně jako havíři osobami nepostradatelného zaměstnání. K tomu, že prapraděda nakonec vůbec nerukoval, možná přispělo i to, že si jednou při práci uřízl články u několika prstů na své ruce. Netuším však, zda k tomuto zranění přišel již za První republiky, za války či až po válce. I když tedy nakonec nerukoval do Wehrmachtu, ke konci války byl povolán do Volkssturmu na kopání zákopů.

Zajímavostí je to, že byť za války nesloužil v armádě, měl nárok na poválečnou výslužku vyplácenou Západním Německem z důvodu toho, že byl za války německý státní příslušník a říšský občan (přičemž samozřejmě odváděl daně). Když se ho v budoucnu zeptala má babička Eva, za co ony bony ze Západního Německa pobíral, tak odpověděl, že je pobírá přímo za kopání zákopů.

S největší pravděpodobností ony zákopy kopal právě jako příslušník Volkssturmu, tedy německé lidové domobrany zorganizované hroutícím se Německem. Právě mnozí lidé, co narukovali do Volkssturmu, dostali pušku a pár patron, přičemž šli kopat zákopy a stavět překážky a zátarasy proti blížícím se Sovětům. Podle vzpomínek pamětníků tomu tak bylo i v Kobeřicích (do Volkssturmu rukovali lidé, co do té doby nemuseli narukovat do Wehrmachtu – ať z důvodu věku či třeba z důvodu zaměstnání nebo neschopnosti bojovat).

Co se týče civilních obětí, tak vím, že Ignáce Halfara, jednoho z mých praprapradědů, ke konci války na začátku dubna 1945 u jeho kobeřického domu při „osvobozování“ zabila sovětská letecká bomba.

Jak praděda Jindřich, tak prababička Edeltrudis (oba ročník 1932) byli v letech 1938-1945 školou povinní – to znamená, že většinu své povinné školní docházky strávili v čistě německojazyčných školách.

Po válce se jeden bratr praprababičky Marie Halfarové rozené Hanzlíkové rozhodl žít v Západním Německu. Kobeřice i po válce několikrát navštívil. Do Západního Německa později utekla i babiččina sestřenice z její otcovy strany.

Část prababiččiných příbuzných se již po roce 1920 dobrovolně z Kobeřic odstěhovala či přiženila (přivdala) do té části Ratibořska, co i po roce 1920 zůstala součástí Německa. Část našich příbuzných se tak najednou v roce 1945 ocitla na území Polské lidové republiky, kde i nadále zůstala. S touto částí rodiny rovněž zůstala kobeřická část rodiny v kontaktu a několikrát ji i navštívila. Z části naší rodiny se tak stali „Poláci.“

Prababiččina sestra Stefanie (domácky Štefa) byla po válce úřady přejmenována na Štěpánku Halfarovou. Tato její sestra zůstala celý život v Kobeřicích a provdala se za Gintra Kaspříka. Naopak prababiččini bratři Josef a Jan Halfarovi zaujali k režimu a k Československu zcela konformní postoj. Prababiččin bratr Josef Halfar, navzdory tomu, že za války sloužil v RAD, byl členem Hitlerjugend a vystudoval německé gymnázium v Opavě, byl po válce členem KSČ, dokonce i agentem a kádrovým příslušníkem STB, přičemž to celé dotáhl až na post ředitele skláren kdesi v severních Čechách.

Prababiččin bratr Jan Halfar (domácky Hannes) se naopak během vojenské služby v Železné Rudě seznámil s místní dívkou a k jeho další kariéře i místě působení tedy rozhodlo právě toto. V Železné Rudě pak celý život působil jako příslušník pohraniční stráže. Až na přestávku, která trvala určitou dobu po srpnu 1968. Prababiččin bratr totiž nesouhlasil s bratrskou pomocí SSSR, což mělo za následek to, že soudruzi na něj vytáhli jeho německý původ i příbuzné v Západním Německu, což spolu s jeho nesouhlasem s bratrskou pomocí SSSR celé posloužilo k tomu, že byl načas propuštěn a sloužil jako hlídač u koní. Prostě jezdil s koňmi. Kvůli personálnímu podstavu a nedostatku zkušených lidí však později za ním soudruzi přišli s tím, že se smí k pohraniční stráži vrátit.

Má babička Eva, zejména pak během léta, jezdila k tomuto svému strejdovi do Železné Rudy velmi často, kde pak pochytala obecnou češtinu a její spolužáci se jí za to po prázdninách smáli, dokud nepřepnula zpět.

Z dědovy rodiny vstoupil do KSČ pouze jeho bratr – a to pouze z důvodu toho, aby jeho syn mohl studovat.

Když už jsme u mluvy. Co se týče postupného počeštění této oblasti (minimálně ve smyslu jazykovém). V rodině babičky Evy to bylo tak, že se praděda Jindřich s prababičkou Edeltrudis čistě mezi sebou bavili německy – obzvláště tehdy, když chtěli, aby jim nerozuměly jejich děti. Němčina pro ně tedy byla stále dorozumívacím jazykem. Avšak své děti německy již nenaučili a k němčině je nevedli. Mateřským jazykem mé babičky Evy tedy bylo hlučínské nářečí po našemu – přesněji spíše jeho kobeřická než hlučínská varianta.

V Kobeřicích, kde prožila babička ranné dětství, se právě obvykle mluvilo oním po našemu. Jedná se zde o celkem archaickou podobu češtiny zamrzlou někde v 16. století, která postupně do sebe začala pojímat polské vlivy a po roce 1742 zejména vlivy německé (po roce 1871, kdy došlo ke vzniku Německého císařství, ještě intenzivněji). Přestože se této řeči občas říkalo „moravština,“ na Moravě by se s ní člověk zcela bez problémů nedomluvil. Češtinu moc zdejší řeč nepřipomínala. Jak již bylo řečeno, jednalo se zde o kombinaci velmi archaické češtiny se silnou německou příměsí a částečně také s příměsí polskou (čím se člověk vydal na Hlučínsku směrem na sever a severovýchod, tím byla polská příměs silnější). Kobeřická varianta byla ještě o něco více specifická a velmi se lišila od všech nářečí z jiných hlučínských vesnic.

Znalost spisovného českého jazyka (zde až do roku 1920 nazýván moravským, nikoliv českým) udržoval pouze kostel a mimo období 1872-1920 a 1938-1945, kdy byly školy čistě německojazyčné, také škola. A právě škola měla po roce 1945 nově za cíl češtinu nejen udržovat, ale rovněž ji prosadit jakožto jazyk všudypřítomně užívaný.

Právě i ještě má babička Eva se naučila česky mluvit až poté, co se se svými rodiči přestěhovala z Kobeřic do Hlučína – k tomu, že od po našemu přešla k češtině, přispělo i to, že zde chodila i na onu základní školu. Po přestěhování do Hlučína s ní česky mluvili i její rodiče. V Hlučíně byly změny daleko rychlejší, než tomu bylo v Kobeřicích – to je způsobeno jednak blízkostí Ostravy, jednak tím, že v Hlučíně začal stoupat podíl lidí s kořeny odjinud, a také tím, že Hlučín je městečko, nikoliv zapadlá vesnice. Například babiččini bratranci z Kobeřic měli s češtinou ve škole velké problémy – často měli pětky či čtyřky na vysvědčení. Babička jim jezdila do Kobeřic velice často pomáhat. Její bratranci nejenže neuměli česky pořádně psát a mluvit, ale české učitelce ani pořádně nerozuměli – nevěděli, o čem je ve škole řeč. A nikdo doma jim pomoci neuměl. Jejich rodiče česky neuměli. Jejich prarodiče česky neuměli. Buď po našemu nebo spisovně německy (a tedy i německy psát).

Byla to zejména škola a v ní působící učitelé, zpravidla původem odjinud, co bylo příčinou toho, že jejich žáci začali aktivně a přednostně užívat češtinu v běžném hovoru. Mimo zapadlé vesnice jako Kobeřice, kde se ještě dlouho po našemu drželo. Modernizační proces ještě proniknutí češtiny do oblasti více urychlil a usnadnil. Zbyla jen nejtypičtější slova (ryze místní, ale i přejatá z němčiny), nejtypičtější věty a slovní obraty a samozřejmě akcent, to znamená přízvuk. Bohužel tomu tak v současnosti je i v Kobeřicích a jiných typičtějších a zapadlejších prajzských vesnicích.

U rodiny dědy Pavla je to složitější určit. Jednak i proto, že se ho na to už bohužel nemůžu zeptat. Mateřským jazykem pradědy Jana (Hanse/Johanna) byla němčina. Ve škole se praděda naučil mluvit česky, protože si tento jazyk zvolil jako volitelný předmět. Patrně musel někdy během svého života v určité míře ovládat i po naszymu (bohumínské nářečí polštiny) i hlučínské nářečí (přesněji jeho koblovskou variantu po našymu – nezaměňovat s po naszymu!). Prababička Erna uměla mluvit jak německy, tak koblovským po našymu, tak česky.

Praděda se však z uranových dolů v Jáchymově vrátil natolik zlomený, že je celkem i možné, že prostě své potomky nakonec vychovával jen a pouze v češtině. K tomu, že své potomky pravděpodobně vychovával jen v češtině, přibyl i ten důvod, že praděda o svém původu i před československými úřady lhal a různě mlžil – například lživě tvrdil, že se jeho otec, československý finanční strážník, hlásil k Čechům, následně zase sice tvrdil, že se jeho otec hlásil k Němcům, ale že naopak jeho matka byla vždy českého smýšlení atd… – samozřejmě toto praděda tvrdil z obav z další perzekuce či dokonce odsunu, tudíž jeho chování je samozřejmě pochopitelné. Jakým jazykem mluvil s prababičkou Ernou v soukromí mimo dosah svých dětí, to se nedozvíme.

Jazykově tedy došlo k postupnému počeštění rodiny. Je však otázka, zda došlo k totálnímu počeštění, tedy nejen k tomu jazykovému. Obyvatelé Hlučínska se po válce postupně začali považovat zejména za Prajzáky, což vlastně byla původně česká nadávka. Dnes je to ale identita všemi akceptovaná, ke které se všichni hrdě hlásí, tedy s výjimkou té nejstarší generace, pro kterou má termín „Prajzák“ stále vulgární podtext.

Co se týče onoho tolik známého pobírání válečných výslužek a odškodnění pro vysloužilé vojáky Wehrmachtu, válečné poškozence a vdovy placené Západním Německem, vyplácené ve formě bonů, tak mému pradědovi Janovi (praděda z dědovy strany), který sloužil u Waffen-SS, plus co se dobrovolně a ilegálně vrátil po válce z Německa zpět do ČSR a následně mlžil a lhal o svém původu, Německo odmítlo výslužku vyplácet. Bony však pobírala jeho tchýně Marie Palochová rozená Mrázková – pobírala totiž válečné odškodnění za to, že ve válce padl v Luftwaffe její syn Gerhard Paloch.

Z babiččiny strany si nejsem jistý, zda Rudolf Platzek (babiččin děda z její otcovy strany), za války sloužící ve Wehrmachtu v letech 1939-42, ony bony pobíral či nikoliv. Avšak vím, že bony pobíral její druhý děda Augustin Halfar – byť nesloužil ve Wehrmachtu, ale pracoval jako tesař, přičemž řádně odváděl německému státu daně, a ke konci války kopal zákopy.

Co se týče dění po svatbě babiččiných rodičů, tak praděda Jindřich pracoval jako havíř (nejdříve v Petřkovicích, po uzavření tamních dolů na nové šachtě Eduard Urx 5 v Koblově) a prababička Edeltrudis byla pomocnou ošetřovatelkou, přičemž do práce dojížděla až do Krnova. Avšak onou pomocnou ošetřovatelkou byla pouhých pár let, následně, coby žena havíře, si mohla dovolit být ženou v domácnosti. Praděda s prababičkou uzavřeli sňatek v římskokatolickém kostele Panny Marie Nanebevzaté v Kobeřicích (plus musel proběhnout ještě znova civilně, rovněž v Kobeřicích). Do roku 1956 bydleli s prababiččinými rodiči v Kobeřicích v domě číslo 77/64, avšak v tomto roce, kdy byly mé babičce Evě 3 roky, se přestěhovali do bytu v Hlučíně, kde má babička vyrůstala (později, cca až od 60. let, bydleli na adrese Hornická 21). Zajímavostí je, že Plačkovi již v onom roce 1956, kdy se přistěhovali do Hlučína, vlastnili televizor.

Babiččini prarodiče Plackovi v té době bydleli v bytě na adrese 816/16 a teprve až od 80. let bydleli v daleko menším bytě na adrese 853/2. Skutečně, nejedná se zde o překlep. Mladší generace Platzků se po válce psala jako „Plačkovi,“ kdežto ta starší se psala jako „Plackovi.“ Část rodiny se dokonce nadále psala jako „Platzkovi.“ Jak se zrovna na matrice matrikářovi zrovna zachtělo.

Někdy se zmatky nedělaly jen v rámci rodiny, ale i takříkajíc v rámci jedince. Prababičku Edeltrudis psaly úřady po roce 1945 zpravidla jako „Edeltruda,“ někdy ji však psaly jako „Edltruda,“ a v cestovním pase dokonce jako „Gertruda.“ Až od počátku 21. století z ní byla oficiálně opět Edeltrudis.

Babička Eva jezdila do Kobeřic, za svými prarodiči z matčiny strany, nejen v létě o prázdninách, ale rovněž i na víkendy. V pátek odpoledne vždy nasedla na autobus a v Kobeřicích byla až do nedělního odpoledne/večera. Jak vzpomínala „na joch została furt tu kobersku děvuchu, bo fšecke ferie sem se od omy a otaty s bratrancoma od tětky Štefy a fajnyma děvuchoma i synkoma od sušeduf učiła.“

Na to má babička spoustu vzpomínek. I ještě v 50. a 60. letech se v Kobeřicích žilo daleko tradičněji než v Hlučíně. Prapraděda (babiččin ota/otata) Augustin pracoval nejen jako tesař (do práce tehdy dojížděl až do ostravské Hrabůvky), ale rovněž zvonil na zvony v kobeřickém kostele, na který šlo vidět z okna Halfarovic domu. Existovalo několik druhů zvonů. Například, když někdo zemřel, tak se zvonilo jiným zvonem, než kdy byla bohoslužba.

Praprababička Marie (babiččina oma) byla v domácnosti. Každé ráno šla nejdříve na mši do kostela (a to opravdu každé ráno), poté uklízela, vařila, starala se o domácnost i o zvířata (Halfarovi měli například huši, kachny a snad i nějakého bravka) a rovněž pracovala na poli ležící na konci Kobeřic směrem na Bolatice. Toto pole (tzv. juterka – juterkova půda) Halfarům přímo patřilo (tedy do té doby, než jim ono pole bylo komunisty ukradeno a převedeno pod JZD). Babička vzpomíná, že i veškeré oblečení šila praprababička sama (a to ještě na šicím stroji z doby císařského Německa). Občas šla pěšky až „do Kravařa huši předavať.“ Praprababička chodila v tradičním kobeřickém kroji (existovalo samozřejmě několik druhů krojů, kroj se skládal např z „kacabajky“ a „fortuchu,“ v zimě se ke kroji brala i „hyta“), prapraděda chodil v „ancugu.“ I babička si brala do kostela sváteční „klajd.“ Každou sobotu se v celé obci tretuary (chodníky) zametały, každou neděli se chodilo do kostela. Do kostela se chodilo i u příležitosti odpustu (svátek patrona kostela) a krmáše (výročí posvěcení kostela).

Domácnosti samozřejmě neměly v Kobeřicích v té době vlastní pec. Chodilo se tedy péct do pekařa ku společnemu pecu. Stejně tak masař občas Halfarům podřezal a naporcoval bravka (v Kobeřicích se pro něho spíše používal výraz „praša“) atd…

Samotná babička pomáhala svým prarodičům na poli, chodila pást se svými kamarády a kamarádkami husy v místě, kde dnes stojí Obecní dům (všechny děti si musely zapamatovat, které husy jim patří, aby si je navzájem nepopletly), občas chodila „do Wajgla kupovať běłky,“ v létě se děti koupaly v kobeřickém stavu (v zimě na něm bruslily – babička jako člověk, co přijel z města, měla brusle, o které se občas podělila se svými vesnickými kamarádkami, a dokonce měla i sáňky, které ji vyrobil otata Augustin).

V Kobeřicích byl původně právě pouze rybník (stav). Ten byl původně větší. Později se zmenšil a vedle něho vznikla jakási koupací nádrž. Občas šla s těstem do peca, občas šla „z omu do Kravařa huši předavať…“ Z otatu chodžiła do koni do Albertovca u Bolatic… Pokud ale děti něco provedly (třeba promokly), praprababička uměla být hodně přísná – tehdy ještě panovala na dědinách přísná výchova a disciplína.

Babička si pamatuje, že všichni Kobeřani používali místo svých příjmení přezdívky, byť se nikdy nedopátrala toho, jak k oněm přezdívkám přišli. Pokud si dobře pamatuji, tak prapraděda Halfar měl přezdívku „Šimunčík“ a praprababička rozená Hanzlíková byla „Klimentinka“ či tak nějak.

Jednou se ve vesnici opravovala soška Panny Marie z pomníku padlých ve světových válkách. Jelikož Halfarovic dům stojí hned přes cestu, byla během opravy ona soška umístěna v praprababiččině ložnici. Na to má babička nepěkné vzpomínky – ona soška byla pro ni strašidelná, a to nikoliv z důvodu toho, že pochází z válečného pomníku, ale z důvodu toho, jak vypadá (zejména má na nohou strašidelného hada). Tento starý svět se postupně vytratil.

Po svatbě babičky s dědou

Přejděme k dění po svatbě mého dědy Pavla a babičky Evy. Svatbou mého dědy s mou babičkou příjmení Kuhn definitivně dostalo velmi silný „prajzský“ nádech. Děda s babičkou měli svatbu v Hlučíně v roce 1972, moje matka Pavla rozená Kuhnová se narodila jako jejich druhá dcera v Opavě a zpočátku žila i se svou sestrou Karin a rodiči v Hlučíně v bytě na adrese První pětiletky číslo orientační 1 (lokalita dnešních ulic Severní a Boženy Němcové). I komunistický režim rozhodoval o tom, jak se děti na Hlučínsku mají či nemají jmenovat. Babička svou první dceru chtěla pojmenovat Katrin, to jí však režim neumožnil, a tak ji pojmenovala Karin.

Co se týče života rodiny za normalizace, tak děda Pavel pracoval jako automechanik, přičemž však potřeba najít si nové a důstojné bydlení rostla – rodina však kvůli ostrakizaci ze strany režimu na to neměla peníze a ani správné hodnocení. Děda se tedy musel na 10 let upsat správě silnic, kde poté opravdu následující desetiletí pracoval – za to bylo rodině umožněno si se slevou koupit byt v panelovém domě v Ostravě-Porubě (dnešní Poruba-sever), kde potom má matka prožila část dětství a celé dospívání.

Její starší sestře bylo režimem znemožněno studovat jakoukoliv lepší střední školu. I babička Eva se chtěla v 80. letech přihlásit na večerní gymnázium, aby si udělala maturitu – ani jí režim vstup na gymnázium neumožnil. Babička se tedy přihlásila na obchodní akademii, kde studium bylo rovněž zakončené maturitou.

Nepřijetí na školu by hrozilo i mojí matce, avšak události roku 1989 vše změnily. Mé matce bylo v roce 1989 naštěstí 14 let, tudíž to celkem „vychytala.“ Nejednalo se pouze o vzdělání – např. na dovolenou mohla rodina pouze do Maďarska, jinde ji nepustili. Jednou režim babičku s dědou pustil na dovolenou do SSSR do letoviska u Soči, avšak své děti museli nechat doma.

Je ale třeba dodat, že povolání automechanika bylo více než výnosné, babička pracovala zpočátku jako prodavačka v řeznictví na náměstí v Hlučíně a následně jako sekretářka pro jednoho komunistického pohlavára působícího na správě silnic – ekonomicky i životní úrovní tedy na tom rodina i za socialismu byla celkem dobře. Děda si kupoval různá auta a instaloval do nich všemožné, pro mnoho lidí nedostupné, „udělátory.“ I bony rodina měla – díky dědově babičce Marii a babiččině dědovi Augustinovi. Dědova babička ony bony právě vždy rozdala svým vnukům.

Děda si vždycky koupil auto, vylepšil ho a opravil, přičemž ho následně prodal za vyšší cenu, než ho původně zakoupil. Děda za svého života vlastnil velké množství aut (Škodovky, Fiaty, Džigulíky, Renaulty, Lady…) – toto mělo i praktický důvod – když si koupil auto, naučil se ho opravovat, zjistil, jak znělo, když vše fungovalo, a jak naopak znělo, když něco nefungovalo – respektive se vždy naučil, jak podle zvuku rozpoznat, co je přesně potřeba na onom autě opravit. Zpočátku motory opravoval dokonce i přímo v bytě, kde bydlel, následně však dojížděl do garáže (dílny) v Děhylově. Přesto by toto samotné na obstojnou obživu nestačilo, a tak, aby si rodina mohla třeba dovolit auta, dovolenou či spotřebiče, chodil na noční šichty. Tedy pracoval přes den a poté i v noci. V létě rodina jezdila kempovat do Maďarska k Balatonu či na Slovensko na Šíravu.

Po roce 1989 si mí prarodiče paradoxně pohoršili. Pozice automechanika už nebyla tak výhodná jako před rokem 1989 a babička byla propuštěná i s oním komunistickým pohlavárem, tudíž si musela najít novou práci – začala působit nejdříve jako sekretářka starosty a následně jako úřednice v Ostravě-Svinově.

Moje matka se Kuhnová jmenovala až do roku 1995, kdy se v římskokatolickém kostele sv. Jana Křtitele v Hlučíně provdala za mého otce, přičemž příjmení Filáková si nechala i po rozvodu.

Babička s dědou, společně s tetou, jejím manželem a jejich dětmi se však ke konci 90. let opět usadili na Hlučínsku – konkrétně v Markvartovicích (na adrese Šilheřovická 284). Později se přestěhovali přímo do Hlučína (v tomto případě adresu nezmíním, jelikož v onom hlučínském domě rodina žije dodnes).

K prarodičům do Markvartovic (a později tedy i do Hlučína) jsem jezdil už i já se svou sestrou – zpravidla v létě o prázdninách. V Markvartovicích jsme chodili například na procházky pro zmrzlinu do centra obce nebo po ulici U Potoka a dalších bočních ulicích až ke kostelu v Ludgeřovicích a následně zpátky po Šilheřovické. Hodně jsme si hráli i na zahradě u domu, byť jsme byly děti poslušné – za furtku jsme nikdy nešli. Prarodiče tehdy měli psa jménem Besinka – kříženec německého ovčáka a čehosi. Babička nás do domu volala vždy tak, že si stoupla na balkon a zapískala na píšťalku. Onen balkon měl vůbec strategickou pozici – šlo z něho se kdykoliv podívat, že ještě žijeme. V Markvartovicích oma ještě držela prajzskou tradici – každou sobotu tretuar zametała. Od tohoto ale po přestěhování do Hlučína upustila.

V Hlučíně jsme si rovněž hráli za domem. Protože jsme již tehdy byli větší, jezdili jsme na koloběžkách různě po ulicích v rámci hlučínské čtvrti Rovniny a bývalé Dlouhé Vsi. Mou sestru fascinovala ohrada s koňmi na Jilemnického ulici. Do centra města jsme chodili jen s babičkou například na nákupy. Já se potom důkladně po Hlučíně i mimo Rovniny a Dlouhou Ves procházel při návštěvě příbuzných až v dospělosti.

Můj děda Pavel zemřel v roce 2016 – je však pohřben nikoliv v Koblově, kde jsou pohřbeni jeho rodiče a prarodiče, nýbrž v Hlučíně, kde velkou část svého života žil.

Poněvadž můj děda Pavel měl 2 dcery, tak příjmení Kuhn v naší nejužší rodině nemá kdo zdědit. Mým nejbližším příbuzným, kdo toto příjmení dosud užívá, je moje babička Eva. Děda Pavel však měl bratra Petra – v této větvi existují i potomci po mužských liniích – dnes však nežijí na Hlučínsku, ale jinde.

Ve všech případech se již jedná o zdecimované torzo.

Pokud si člověk zadá příjmení Kuhn do databáze, tak mu moc lidí s tímto příjmením v rámci naší oblasti nevyjede – sice nějaké jiné lidi s tímto příjmením najde, ale nejedná se zde o autochtonní obyvatele Slezska a severovýchodní Moravy (jako v případě naší rodiny), ale o přistěhovalce převážně z Vysočiny či z území severovýchodních Čech a jiných území – tito přistěhovalci dokonce zpravidla pocházejí z českého národnostního prostředí, přičemž jejich předkové se i s tímto příjmením v 19. století zapojili do českého národnostního života – tito lidé k tomuto příjmení přišli snad díky smíšeným sňatkům u dávných předků.

Autochtonní obyvatelé severovýchodní Moravy a Slezska, co užívají toto příjmení, jsou tedy „ohrožený druh.“

Krátký příběh o rodině mého otce

Ještě nemám pozjišťovány všechny informace v takové míře jako u matčiny rodiny, tudíž nejsem schopen vytvořit nějaký podrobný ucelený příběh. Je třeba říct, že v tomto případě nemám toho ani moc ověřeno. Ale krátce to popíšu, protože taky tento příběh souvisí se Slezskem, avšak je to příběh úplně odlišný.

Má babička Gerda rozená Bochenková se narodila na konci války v pracovním táboře ve městě Litzmannstadt (dnes polská Łódź). Na samém sklonku války za pomocí vojáků Rudé armády přicestovala do Nového Bohumína s cedulkou na krku, kde bylo napsáno jen a pouze její jméno. Vyrůstala tedy v náhradní rodině. Její otec byl vojákem Svobodné Francie (snad důstojník, údajně dokonce šlechtického původu), který pobýval v pracovním táboře v Litzmannstadtu v německém zajetí.

Babiččina matka byla původem z Bohumína (předky měla jednak ze Starého Bohumína, Německé/Dolní Lutyně a Záblatí, ale také z Haliče z obce Żelazówka u Tarnówa) a do pracovního tábora byla umístěna za utajenou porážku prasete, kterou provedl její otec.

Rodiče babičky se tedy seznámili v onom pracovním táboře. Po otěhotnění prababičky byli jak všichni polští/šlonzáčtí příbuzní prababičky, tak francouzský praděda popraveni. Prababička byla popravena až po porodu. Babička Gerda měla být snad umístěna do náhradní německé rodiny, ale z důvodu dění v roce 1944 a 1945 se tomu tak již nestalo.

Tedy nacistický režim, na kterém se podílela aktivně či pasivně polovina mých předků, vyvraždil jinou čtvrtinu mé rodiny. Toto je zkrátka Slezsko s jeho pluralitními osudy!

Můj děda z otcovy strany se jmenoval Jaroslav Filák a narodil se v roce 1942 ve Francově Lhotě na Moravě, avšak vyrůstal v Banticích na Znojemsku, kam se jeho rodina přestěhovala – byli to pováleční dosídlenci, co se usadili v dříve německé vesnici. V Banticích tedy žili lidé s všelijakými kořeny. Můj děda tedy vyrůstal zde, nikoliv na Valašsku, odkud pocházeli jeho předci.

Byl synem Josefa Filáka, (narozen v roce 1912 ve Francově Lhotě) a Emilie Filákové rozené Matušincové (narozena v roce 1918 ve Francově Lhotě). Prarodiče z jeho matčiny strany se jmenovali Antonín Matušinec (narozen v roce 1863 ve Valašské Senici, vesnici sousedící s Francovou Lhotou) a Kateřina Matušincová rozená Drábková (narozena v roce 1884 ve Francově Lhotě). Prarodiče z jeho otcovy strany se jmenovali Josef Filák (narozen v roce 1890 ve Francově Lhotě) a Maria Anna Filáková rozená Mikésková (narozená v roce 1891 ve Valašské Senici). Předkové dědy pocházeli zejména z Francovy Lhoty, dále poté z okolních vesnic – zejména Valašské Senice a okrajově rovněž z Lidečka. Všichni to byli vesměs zemědělci na vlastní noze – majitelé pozemků.

Můj prapraděda Josef Filák žil ještě před první světovou válkou na nějakou dobu ve Spojených státech amerických, přesněji ve státě Wisconsin ve městě Milwaukee – zde si chtěl patrně přivydělat na živobytí, konkrétně zde pracoval v továrně na výrobu klihu. Následně se však vrátil zpět do Francovy Lhoty.

Všichni jmenovaní dědovi předkové byli vyznání římskokatolického. V době předmoderní se považovali zejména za Valachy, u kolonky národnost můžeme vidět, jak na Valašsko postupně se zpožděním pronikaly české národní myšlenky – k národnosti české se všichni dědovi předci přihlásili až v roce 1910 (předtím to byly národnosti „česko-slovanská,“ „česko-moravská“ či moravská).

Prapraděda Josef Filák byl jediným mým přímým předkem, který za první světové války sloužil u československých legií (tedy jediný, kdo „bojoval“ za vytvoření Československa). Uvozovky jsou zde na místě z důvodů následujících. V roce 1915 narukoval coby vojín do rakousko-uherské armády, přičemž většinu své aktivní vojenské služby právě strávil v armádě této. Do zajetí padl 23. 8. 1917 u hory Kuk v Itálii, přičemž dlouho v onom zajetí zůstal. K legiím se přidal až 29. 11. 1918, tedy až měsíc a den po vyhlášení Československa. Prapraděda Antonín Matušinec pro svůj věk v první světové válce nesloužil, přičemž minimálně jeho dcera, má prababička Emilie, První republiku nikdy nepřijala za svůj režim.

Zdejší lidé v této velmi silně katolické a dosti odstrčené a chudé oblasti vnímali První republiku a její osobnosti velmi nelibě – moje prababička nadávala na Masaryka ještě hodně dlouho po Únoru 1948. Naopak po přestěhování do Bantic si rodina v rámci nových poměrů dokázala vybudovat celkem vysoký sociální status. Část příbuzných se poté usadila i v samotném Znojmě, ve vesnici Práče u Znojma a dále také v Telnici u Brna.

Po vyučení na valcíře se tedy můj děda Jaroslav Filák z Bantic na Znojemsku s kořeny ve Francově Lhotě na Valašsku usadil okolo dvacátého roku života nejprve v Bohumíně – celý život pracoval v bohumínských železárnách coby valcíř. Po sňatku s babičkou jim byl přidělen byt v Orlové v panelovém domě na ulici Vnitřní číslo popisné 736, kde vyrůstal i můj otec Petr (narozen v roce 1972 v Karviné) i jeho bratr Pavel. V rámci bohumínských železáren si můj děda vydobyl velmi silné postavení (byl vedoucí směny), a tudíž pobíral velmi nadprůměrnou mzdu.

Mnohé poměry po roce 1989 nesl celkem nelibě. Přestože se vždy považoval za katolíka, i po roce 1989 volil komunisty. Na poměrech po roce 1989 mu vadily nejen podle jeho slov zlodějiny, kšefty, nespravedlnost, úpadek průmyslu i zemědělství (či rovnou zánik některých odvětví) a bordel, ale právě také rehabilitace První republiky a jejích představitelů. Hodně mu vadily i zhoršující se demografické, sociální a ekonomické problémy na Karvinsku – zejména v Orlové, ale i v Bohumíně. Zvyšující se podíl romského obyvatelstva děda nesl velmi nelibě. Já osobně mám s Romy jak kladné, tak neutrální, tak záporné zkušenosti.

Babička Gerda pracovala jako dělnice, avšak v 90. letech onemocněla leukémií a nastoupila do invalidního důchodu. Díky tomuto invalidnímu důchodu však měla spoustu času na své vnuky – velmi často jsme se sestrou jezdili k ní do Orlové, respektive často jezdila i ona k nám do Záblatí, když třeba naši rodiče někam odjeli, přijela babička mě a sestru hlídat.

V rodině otce se tehdy mluvilo česky, byť se silným slezským/ostravským přízvukem – ten měla nejsilnější pochopitelně babička, děda o něco méně, byť se mu jeho příbuzní smáli, že mu narostl „krátký zobák.“ Občas rodina používala nějaké místní výrazy – nejen bohumínské (a orlovské) – tedy slezské, ale pochopitelně i valašské a jihomoravské. Samotný děda spíše už mluvil směsicí obecné češtiny, valašského dialektu a ostravské mluvy (například používal i tvary velkej, velkýho psa atd…).

Babička mluvila jako tehdy typický místní člověk – ona čeština se silným přízvukem a místními výrazy. Čistým či alespoň čistějším bohumínským nářečím (po naszymu) mluvila jen tehdy, když jsme navštívili její známou/kamarádku v bytě o tři patra níže – patrně, abych z rozhovorů jako malý klučina nerozdával rozumy.

Celá otcova rodina, s výjimkou již nežijící babičky Gerdy původem z Bohumína, patří k oné mase přistěhovaleckého a vykořeněného obyvatelstva bez nějaké hlubší místní identity, co se ke Slezsku nijak nehlásí a nemá o něm ani žádné povědomí – nijak ho neřeší – nějaká místní historie je jim neznámá a nehlásí se k ní. Ani vlastně neví, kde Slezsko (potažmo Těšínsko) začíná a končí. Tím pádem ani, kde začíná Morava – pro ně je Morava všechno. Stejně tak se jich vůbec netýkají specifika autochtonního (tzn. původního) obyvatelstva Slezska – původní nářečí, tradice, kultura, mentalita… Toto přistěhovalecké obyvatelstvo se prostě považuje za Čechy (či mnohdy také za Moraváky či jakési „Severomoraváky“ nebo Ostraváky), co žijí na „severní Moravě,“ „severu Moravy“ či rovnou na Moravě.

Vše buďto napasováno na český nacionalistický příběh, nebo na jakousi moraváckou „protipepíkovskou“ vzdoroidentitu. Toto je důsledkem nejen jejich vykořeněnosti, ale také pozůstatek komunistického režimu, který se snažil u původního obyvatelstva povědomí o Slezsku vymazat, a u toho nově příchozího vůbec nerozvinout – všichni tedy měli nabít přesvědčení, že žijí na území „severní Moravy,“ co nemá nějakou vlastní hlubší místní identitu, kulturu, mluvu, tradice, mentalitu svých obyvatel a svou specifickou historii… Dokonce jsou mnozí naočkovaní – původním obyvatelstvem Těšínska tito nově příchozí obyvatelé pohrdají – nazývají je „Vasrpoláky,“ stejně tak ještě v mnohem větší intenzitě pohrdají obyvateli Hlučínska. Kdo zde byl dříve, nad tím se nikdy nezamýšlejí.

Hlavní a stěžejní je pro tyto přistěhovalce to, co si sem oni a jejich předci přinesli odjinud. Vše tradičně místní je jim cizí, v radikálnějším pojetí rovnou špatné – německé, polské, prostě nežádoucí – něco, co tu nemá co dělat. Zajímavostí je, že tito přistěhovalci nerozlišují mezi Prajskou a Cisařskou. Pro ně je Prajská z naprosto neznámého důvodu i kdysi rakouské Opavsko.

Zpět k otcově rodině. Nikdy jsme nebyli s otcovými příbuznými pořádně v kontaktu. Jeho příbuzné na jižní Moravě a na Valašsku ani pořádně neznám. Ani s babiččinou náhradní rodinou z Bohumína jsme nikdy nebyli v intenzivním kontaktu. Intenzivněji jsme se vždy stýkali jen s prarodiči.

V roce 2006 babička Gerda leukémii podlehla. Děda Jaroslav se tehdy upřel na své vnuky – často nás navštěvoval a my navštěvovali jeho, často jsme u něj přespávali, s mými bratranci zase hodně jezdil rybařit. Hodně času děda trávil i prací na zahrádce (kterou obhospodařoval nejdříve u našeho domu v Záblatí, avšak poté, co jsme se přestěhovali do Skřečoně do domu číslo popisné 665 na ulici Myslivecká, dojížděl na zahrádku v Rychvaldě u domu mého strýce Pavla), kde si pěstoval různou zeleninu a ovoce. Na oné ulici Myslivecká jsme bydleli v letech 2007-2019.

Rybařit jezdil nejčastěji k rychvaldskému rybníku ležícím na pomezí Rychvaldu a Záblatí u Bohumína (vzdálený jen pár minut pěšky od našeho bývalého domu v ulici Na Pískách 344, tam jsme bydleli v letech 2001-2006, avšak jelikož jsme tam žili v mém předškolním a ranně školním věku, tak mám pocit, jako bychom tam bydleli celou věčnost). Děda Jaroslav si vyráběl vlastní nástrahy ze suchého pečiva, které byly velmi účinné – všichni rybáři se tedy dívali, jestli „berou Filákovi.“ Když „Filákovi nebrali,“ tak se všichni sebrali a jeli domů. Celou rodinu zásoboval svou vypěstovanou zeleninou a ovocem (nejčastěji paprikami a rajčaty, někdy i jahodami, malinami, hráškem, cuketami, angreštem, zda jablky – to si nevzpomínám, ale snad i nějaké ovoce pěstoval, byť přednost dával zelenině – rád totiž obhospodařoval půdu). Občas nám dal i nějakou tu ulovenou rybu – buďto syrovou (zejména před Vánoci, ale občas i jindy), nebo i nějak upravenou – smaženou či uzenou.

Děda však byl silný vášnivý kuřák. Ačkoliv následně kouřit přestal, i přes několik let abstinence, onemocněl rakovinou plic, které v roce 2017 podlehl. Oba mí prarodiče z otcovy strany jsou pohřbeni v Orlové.

Závěr

Tak. Jsem tedy Čech? Jsou historie Čech mé dějiny? Je historie českého národa má historie? Ono Rakousko-Uhersko, české národní obrození atd… Proč se ze mě škola snažila dělat to, co se snažila? Proč ani média nerespektují geografické dělení naší země, které definuje Preambule Ústavy ČR a velký státní znak?

V článku jsem představil dva zcela odlišné příběhy. Matčina rodina tady žije po celá staletí. Žije tady na svém. Neprošla si českým národním obrozením, naopak byla ovlivněná německým nacionalismem či se k němu rovnou hlásila. Nežila na území Českého království a z naprosté drtivé většiny ani na území Moravského markrabství. Před rokem 1742 žila na území zejména Opavského knížectví, dále v mnohem menší míře Krnovského, Ratibořského (tam spadalo Bohumínsko – to vlastně historicky není Těšínsko) a Těšínského knížectví. Na území Moravského markrabství žila opravdu jen malá část z nich.

Po roce 1742 většina matčiných předků žila na území Pruského království – nejdříve ve správním obvodě hlubčickém, poté v okrese Ratiboř v rámci pruské provincie Slezsko. Po roce 1871 její předkové vesměs žili v hranicích sjednoceného Německa. A i ti, co žili na území Rakouska, chodili do německých škol, hlásili se k německé kultuře, německé identitě a německé národnosti. I ti žili v časech Rakousko-Uherska povětšinou na území Slezska, i když rakouského. Nakonec se všichni ocitli v hranicích kdysi pruského a německého Hlučínska. Velká část „Prajzáků“ se ani dnes za součást českého národa nepovažuje.

Otcova rodina je větší háček. Je to jiný příběh. Příběh lidí, co do Slezska mířili za lepší formou obživy. Příběh, který celkem koresponduje s tím, co nás učili ve škole. Až na to, že sem rozhodně ti lidé nepřicházeli jako Češi. Ti, co do Slezska přišli již v 19. století, se snad i se zdejším prostředím sžili (ta část otcových předků z Haliče – tedy Poláků). Tito, se narozdíl od matčiny rodiny, nepodíleli aktivně či pasivně na německém národním socialismu, ale byli jeho oběti. Ale ti, co sem přišli po roce 1945, již s sebou nesli identitu a kulturu, kterou si ponechali, poněvadž Slezsko mělo být za socialismu vymazáno. Dá se tedy říct, že počeštit tento typ vykořeněných lidí bylo daleko snazší. Dnes je snad nejde nepovažovat za Čechy. Přesněji počeštěné jedince. Valaši byli po staletí Valaši či Moravané. Poláci byli po staletí Poláci. Ti Francouzi byli po staletí Francouzi.

Tedy pokud vůbec to. Až do 19. století byla pro člověka daleko podstatnější jeho náboženská víra (katolík x evangelík), feudální příslušnost (domkař, zahradník, sedlák, měšťan), poddanská příslušnost (na jakém panství žil), místní příslušnost (v jaké vesnici či městě žil). A také bylo velice podstatné pro onoho člověka jeho zaměstnání, možná později nějaká příslušnost zemská (Čech ve smyslu zemském je pouze ten, kdo žije v Čechách – bez ohledu na jazyk). Součástí jakéhosi „národa“ byly pouze privilegované osoby (šlechta, duchovenstvo, královské měšťanstvo…). Prostě mezi mými předky žádné skutečné Čechy nenajdeme. Ale co už. Národnost je subjektivní věcí každého člověka.

Na Karvinsku převažují lidé jako je otcova rodina. V Ostravě taky. Na Frýdecku snad taky. V samotném Třinci, kdo ví. Od Opavy na západ (tedy bývalé Sudety) naprosto dominují. To nemá se Slezskem nic společného – tato kdysi slezská část bývalých Sudet.

Avšak jsou zde oblasti, kde je naprostá většina obyvatel autochtonní. Ať už se jedná o Hlučínsko, jehož osudy jsem zde dnes prostřednictvím matčiny rodiny prezentoval. Ale také o rakouskou část Opavska (tedy tu část, co nebyla před rokem 1945 německojazyčná – je to poměrně velké území okolo Opavy, od Opavy na východ – tzn. Štítina, Mokré Lazce, Háj ve Slezsku, Děhylov, Klimkovice atd..) a na jih (např. Raduň). Naprosto odlišné od Hlučínska, co se týče osudů a postojů v moderní době. Pak je tady samozřejmě území Těšínska. Tradičnější oblasti se zde liší oblast od oblasti. Je zde Jablunkovsko se svými Gorali, okolí Třince a Českého Těšína se svými Šlonzáky (kdysi i tzv. slezskými Valachy a Vasrpoláky). To jsou Češi? No snad nejsou.. Jsou zde však i oblasti od Frýdku na jih či v okolí dnešní žermanické přehrady se svými slezskými Moravci (tj. Lachy), kde už to tu čechyzační dávku dostalo národním obrozením, ona čechyzační dávka se týká i Opavska.

No je to prostě složité. Snad jsem ukázal, že příběh Slezska není černobílý. A snad jsem obhájil své právo nepovažovati se za Čecha. A právo nepovažovat české dějiny za své. A právo rozčilovat se při každém užití pojmu „sever Moravy.“

Každý malý detail v minulosti mohl rozhodnout o tom, zda se dnes pohybujeme či nepohybujeme po této planetě. Otázkou ale je, zda i v roce 2026 to máme vnímat národnostní optikou, natožpak českou optikou. Není už načase si to definovat a vnímat nějak jinak?

Nikde si člověk neuvědomí tak moc rozdělení “našeho světa” jako tady v Křanovicích. Jel jsem zde dnes na pizzu. Vedle mě seděly staré omy mluvící “po našemu.”

Tak vypovídající ohledně současné situace bylo ale to, jak moc původní moravštinu prokládaly lechickou slezštinou i polštinou, vzhledem k tomu, jak se Křanovice po roce 1945 vyvíjí. Ale i přesto nešlo zapřít základ jejich mluvy. Samozřejmě prokládané germanismy. Třeba mluvily i o tom, jak Bruno a Emmerich dnes žijou v Rajchu. Jak krásně tématické bylo to, když sama jedna z nich rozebírala jakéhosi známého, jehož akcent neuměla zařadit – že to je fajny chłop, ale něvi odkud je, z které oblasti. A ještě krásnější bylo to, když zmínila, že ona po válce mluvila jen po německy, staří mluvili po moravsky a najednou tu byly polské školy.

Och ano. Krzanowice, pod tím napsáno Kranowitz. Zastarale moravsky správně Křenovice či Chřenovice. Městská práva získaly už v roce 1265, kdy byly součástí Markrabství moravského. V roce 1318 se staly součástí z něj vyděleného Opavského vévodství, které se mezi 14. – 17. stoletím postupně integrovalo do Slezska a začalo být zahrnováno mezi slezská knížectví. Církevně však nadále jeho území spadalo pod olomouckou diecézi, což bylo pro jazykový vývoj zdejší oblasti velmi významné. I tuto oblast tedy obývali Moravci.

V roce 1742 se i Křanovice staly součástí Pruska, po roce 1871 sjednoceného Německa. Od roku 1818 spadaly pod okres Ratiboř v rámci vládního obvodu Opolí (Horní Slezsko) a provincie Slezsko (s centrem ve Vratislavi).

Podle posledního pruského sčítání před WWI v roce 1910 mluvilo doma moravsky 97 % zdejších obyvatel. Tehdy je zde už téměř dvacet let se zbytkem světa spojovala železnice. S Ratiboří, Opolí i Berlínem.

Obyvatelé se kvůli německojazyčnému školství, službě v německé armádě, práci v německém vnitrozemí, spádovosti do většinově německého okresního města Ratiboř a modernizačnímu procesu (přejímaném z německého prostředí) hlásili k německé státní až národní identitě či přinejmenším byli pruskými patrioty, což se projevilo v plebiscitu v roce 1921.

Křanovice totiž ležely již nad čarou na mapě, co namalovali po válce v Paříži. Nebyly tedy obsazeny Československem, jako tomu bylo u Hlučínska. Obyvatelé zde mohli hlasovat, zda chtějí být součástí Německa či Polska. A jak se projevilo cítění zdejších obyvatel? 96,9 % z nich hlasovalo pro Německo – s ním je pojily osobní, politické, mentální, kulturní, hospodářské i pracovní vazby. Křanovice zůstaly v Německu až do roku 1945.

Za Německo zdejší obyvatelé bojovali v první světové válce, stejně tak během bojů o Horní Slezsko krátce po ní. A samozřejmě i během druhé světové války.

Po druhé světové válce však nakonec připadly zdejší dědiny Polsku, byť oblasti Ratibořska se odsuny pruských Moravců a (Horno)Slezanů/Vasrpoláků výrazněji nedotkly. Výrazněji bylo obměněno pouze obyvatelstvo do té doby téměř čistě německy mluvícího města Ratiboře.

Nastala však tuhá éra polonizace, doprovázena až šikanou zdejších dětí ze strany příchozích polských učitelů za to, že neuměly polsky, často dokonce ani moravsky – uměly jen německy (na rozdíl od jejich bilingvních německo-moravských rodičů).

Spousta zdejších Moravců emigrovala (stejně jako část Slezanů i část ze zbylých hornoslezských Němců) do Západního Německa, byť v ne tak masivní destruktivní míře jako na sousedním Hlubčicku. Pro dědiny Moravců na Ratibořsku bylo pozitivní i to, že ratibořský okres nadále sdílely s dědinami obývanými autochtonními Vasrpoláky/Hornoslezany za diecézní hranicí – popolštění zde tedy nebylo tak destruktivní jako na Hlubčicku, kde tento slezský element chyběl – tam byli Moravci vidáni čistě napospas naprosté asimilaci a útlaku ze strany přišlých Poláků z Kresů, co dosídlili do té doby německojazyčný sever okresu – většina Moravců z Hlubčicka poutíkala do SRN, zbytek byl pohlcen polským živlem.

Ratibořsko však bylo na tom lépe – přeci jen Moravci zde zůstali s těmi, se kterými sdíleli architekturu, oblečení, mentalitu, mentální svět, státní vývoj i hospodářské a kulturní vazby. Sdíleli jeden svět.

Vzdor tvrdé polonizaci ze strany polského státu však byla situace na autochtonním Ratibořsku tedy přeci jen o něco příznivější než na dosidlovaném Hlubčicku.

Po roce 1989 najednou přišla nově nabitá svoboda. Jako prostředek pro vyhranění se vůči tvrdé polonizaci posloužila německá identita. Vznikl zde německý kulturní spolek, první volby vyhrála strana Německé menšiny s podporou přes 75 % hlasů, spousta lidí si vyřídila německé doklady. Navzdory tomu se k německé národnosti přihlásilo v roce 2001 něco málo přes 20 % obyvatel, v roce 2011 toto číslo vzrostlo na 27,8 %. Polská národnost zde byla zastoupena okolo 50 %. Krzanowice si prosadily dvojjazyčné polsko-německé cedule. Stejně jako kurzy němčiny či německé mše a menšinové snahy zde panují i jakési folklorní snahy o udržení moravštiny (skupina Krzanowicke omy či soutěže v nářečí Morawske rzadzyni selske hospodyni, jehož se účastní i lidé z Hlučínska).

Prosadilo se zde, stejně jako jinde na Ratibořsku, i slezské hnutí. Proniká zde moderní slezština (kodifikovaná už se svou spisovnou variantou – ta vychází z lechické varianty) a moderní slezská identita, která buď té německé konkuruje (Slezan bude pro Němce vždy příliš slovanský a pro Poláka příliš německý), nebo se s ní doplňuje. Tato slezská identita se vztahuje k dějinám a vývoji Horního Slezska (jeho útvarů či celků do kterých patřilo) a k dějinám jeho obyvatel. V posledním sčítání se ke slezské národnosti přihlásilo 16,74 % obyvatel gminy. Moderní slezština zde postupně vytlačuje moravštinu (přesněji její pozůstatky).

Od roku 1972 už ani městečko nenáleží k olomoucké arcidiecézi. Koleje zde byly vytrhány a ani po roce 1989 se neobnovily. Hranice mezi Ratibořskem a z něj uměle vytrženým Hlučínskem se však stala opět propustnou díky Schengenu – i na Hlučínsku se spousta lidí v posledním sčítání přihlásila ke slezské národnosti. I zde si velká část lidí vyřídila německé občanství. Hlučínsko si však kromě toho vytvořilo i specifickou prajzskou identitu.

Co je velmi k zamyšlení. V Krzanowicích nikdo nevytáhl českou identitu. Nikdo zde nevolá za příslušnost k českému národu či za připojení k ČR. Pročpak asi? Patří to tu do Horního Slezska. Moravské v Horním Slezsku nebylo a není totéž co moravské na Moravě. Přeci jen už od roku 1318 zde šel vývoj už paralelně, stále pak odlišněji a odlišněji, až se nakonec vydal cestou odlišnou – v rámci Opavska, které bylo čím dal více integrováno do Slezska (až do něho pak bylo skutečně zahrnuto). Poté se to tu vyvíjelo v rámci Pruska, Německa.

Čechy a Morava jsou cizí země. Dějiny českého národa jsou dějiny cizích Čech.

Když tady tedy nejsou Češi. Jsme a máme být tedy Čechy my na Hlučínsku? Krzanowice jsou krásným důkazem toho, jak je česká identita u nás nepřirozená. Krzanowice nepřipojili k ČSR. Českou identitu zde tedy nenajdeme. Tu k nám začali uměle napasovávat až po roce 1920. Stejně jako tady napasovávali po roce 1945 identitu polskou.

Jak pak tedy vypadají ty kecy o české krvi a boji za „náš národ.“ Naše krev? Náš národ? Naše dějiny? K zamyšlení.

Tak nějak sleduji dění okolo Sudetendeutsche Landsmannschaft v Brně. Nikde jsem k tomu zatím nic nenapsal, ale možná bych mohl.

Byli jsme svědky doslova výmluvných scén. Čemu výmluvných? No není snad nic výmluvnějšího, když na jedné straně máme onen Sudetendeutsche Landsmannschaft a Posselta. Co od nich zaznívá? Deklarace snahy o smíření, hlášení se k zemským dějinám Čech, Moravy a Slezska, stejně tak stále mají snahu o propagaci a udržení svých tradic, krojů, nářečí, kuchyně a vůbec čehokoliv, co se týká kultury – z Čech, Moravy a Slezska.

Stále nezapomínají na dějiny svých regionů, svých zemí, svých dědin a měst. Je třeba tedy krajany různých řečí smířit, historicky jsou totiž obě skupiny sousedy. No ano – Benešovy dekrety. Ty stejně nikdo už v 21. století nezvrátí, nezmění. Uplynulo několik desítek let. V pohraničí se vystřídalo několik generací – ty zde různě majetek kupovaly, dědily, opravovaly, vytvářely další. Již nezvratitelně. A snad se tam už nikdo ani z Němců vrátit nechce.

O co jde, je smíření. Uznání chyby na jedné straně. Uznání ale chyb i na straně druhé. Přiznání si na obou stranách, jaké křivdy a zločiny probíhaly, že to nebylo správné, správná je naopak vzájemná omluva za ně. A poučení se. I kdyby se řeklo o Benešových dekretech, že správně nebyly, stejně by se jejich důsledky již nezměnily.

Důležité si je uvědomit však jedno. Německá strana uznala chybu, omluvila se a má snahu o ponaučení. Zřekla se onoho myšlení 20. století se vším, kam ono myšlení vedlo.

Co dělá česká strana? No česká strana. Spíše mi jde o ty poslance SPD, Trikolory, Rajchla, část ANO a o ty různé uřvané transparentáře a vlaječkáře. Ti v tom 20. století oním myšlením uvízli.

Máme tam nejen nacionalistické a nenávistné transparenty, ale třeba i rádobyslovanská hesla, sovětské vlaječky, mnozí vyjadřují obdiv k Rusku. Tedy i k tomu současnému. No aha. Takže Němci, co 20. století zcela ve svém znění přijali bez úprav, zavrhli, nijak ho nepřekrucují, naopak poučili se, omluvili se a neustále ho jako hrozbu připomínají a stále si sypou popel na hlavu – ti jsou jakože špatně.

Ale jejich v letech 1939-41 spolurozdělovatelé Evropy, co páchali různé válečné zločiny a dále etnicky, národnostně či třídně motivované zločiny, tak jakože ti asi špatní nejsou. Dění v Polsku, Lotyšsku, Estonsku, u porobených národů SSSR. Gulagy. Dále bezohledná nas mnogo strategie. Chování Rudé armády leckde a celkově motivace SSSR a její důsledky, co trvaly čtyřicet let. To asi špatně není.

Hlavně je třeba poukázat na to, že zatímco Němci historii plně přijali, tak Rus relativizuje. Stále zamlčuje mnohé zločiny, nehlásí se k nim, bagatelizuje je. O dějinách v letech 1939-1941 prakticky nemluví. Ticho po pěšině. Upraveně válku Rus startuje až rokem 1941. O tom rozdělení Evropy společně s Němci a o svém chování na porobeném území mlčí. Mlčí o tom obchodu a materiální výměně. O tom, jak Německu posílal suroviny. Stejně tak mlčí i o faktu, jak moc naopak Sovětskému svazu po roce 1941 materiálně a technicky pomohl Západ.

A bagatelizuje, upravuje a relativizuje mnohé zločiny. Ony gulagy, ony vykonstruované procesy, ony deportace celých etnik, opět doprovázenými gulagy. Co teprve vytvoření východního bloku, instalace totalitních režimů (v Polsku a Maďarsku i proti vůli obyvatel), stejně tak se stále upravuje, bagatelizuje a relativizuje dění v Maďarsku v roce 1956 a dění v ČSSR v roce 1968.

To už nemluvím o totální úpravě či přímo zpochybnění dějin Ukrajinců. Toto zpochybnění celého národa a vůbec ono chování Ruska, ona invaze, onen jazyk, kterým je to argumentováno – toto mělo zůstat ve 20. století – v rámci té opovrženíhodné skupiny, kam patří i nacistické Německo a SSSR. Ale ne. Máme tu k Rusku obdiv ze strany myšlením méně obdařených.

Dále tu máme v Brně, tedy na Moravě, vlající prapory s českými lvy a pro mě ještě zábavněji – husitským kalichem. Aha, no. Takže odvolávání se na historii, Moravané. No. Takové prožívání historie. Ale svoji jste vlastně zavrhli a zavrhujete. K dějinám Moravy a markrabství Moravského se očividně nehlásíte.

K těm staletým dějinám Moravy, od Čech odlišných. K těm dějinám, co si společně prožívali moravští obyvatelé moravského (českého) i německého jazyka. K těm staletým zemským dějinám, o kterých se dnes neučíte a ke kterým se dnes nehlásíte. Ony dějiny právě zmizely a byly vymazány těmi vypjatými jazykovými nacionalismy. Gratuluji. Nehlásíte se k tomu, co se odehrávalo v Brně, hlásíte se k tomu, co se odehrávalo v Praze.

Je vskutku zábavné pozorovat člověka, který „brání národ“ v Brně s husitským praporem. V tom Brně, které bylo tehdy věrně katolické. V tom Brně, které se ubránilo rozvratu. Ano v tom Brně, které se tehdy hrdinně naopak právě ubránilo husitům a bylo na to právem hrdé. Ano je to to Brno, které se právě husité, coby nepřátelé, snažili dobýt a dobít. Nu což.

Gratuluji bojovníci, vedete cizí boje. A máváte cizími prapory proti těm, co si naopak připomínají, stále i několik desítek let po svém vyhnání, dějiny, tradice a kulturu Moravy – proti sudetským Němcům.

No nyní domů, do Slezska. Našeho regionu se Benešovy dekrety bezprostředně týkají. Jak je známo, tak oblast Hlučínska zůstala odsunů ušetřena. Pruským Moravcům se plošný odsun vyhnul. Proto dnes Hlučínsko vypadá v porovnání se zbytkem Moravskoslezského kraje tak, jak vypadá.

Stále se zde navazuje na tradice, na historický příběh a na předky. Jsou zde ale výmluvné dvě obce, kde odsun proběhl. Ve dvou vesnicích, kde historicky totiž bilingvismus nebyl a kde žili etničtí Němci.

Obec Třebom odsunuta byla téměř zcela. V roce 1930 měla 750 obyvatel, po válce zde zůstala sotva stovka původních, doplněná o přistěhovalce. Jak výmluvnou obžalobou odsunu ona obec Třebom vlastně je. Tolik rozpadlých, vylidněných a zničených domů. Tolik neudržovaných domů. Kdysi tak malebná udržovaná vesnice, dnes tam „chcípnul pes“ a občas tam projde nějak „místní,“ co pro každého Prajzáka mluví cizí přivandrovaleckou řečí. Obří nezaměstnanost, obří exekuce, obří problémy. Vesnice nemá moc kontaktů na zbytek Hlučínska – jako by k němu nepatřila. Snad neznám nikoho, kdo by tam měl příbuzného.

Ještě výmluvnější jsou sousední Sudice – tam odsunuli zpravidla sedláky a pár dalších rodin (odsunuli 229 z cca 800 obyvatel). A hádejte, která část obce vypadá nejmalebněji (boční ulice), a která naopak nejvíce omšele (náměstí, hlavní ulice, ulice Na Angru). A kde že to žili v obci ti sedláci a kam že to místo nich přišli ti dosídlenci? Odpověď je jednoduchá. Schválně jsem to formuloval pro jednoduchost odpovědi takto tendenčně.

A pak se podívejme na zbytek Hlučínska či na Ratibořsko v Polsku. Úplně jiná a pozitivnější realita. Snad u nás, vzhledem k dění mezi válkami a za druhé světové války, nenajdou místo ty transparenty, co jsme viděli v Brně. Kdyby je při své nevědomosti nesli potomci pruských Moravců, tedy potomci vojáků Wehrmachtu, Waffen-SS, příslušníků Volkssturmu, Organisation Todt, RAD (Říšské pracovní služby), členů NSDAP, SA, SS, BDO, NSKK, NSV, Opferringu, příslušníků Hitlerjugend a Bund Deutscher Mädel, tak by to vypadalo ještě komičtěji. Tento huráčech by byl už naprosto k smíchu.

Ale byl by „hrdým Čechem, co hrdě s husitským praporem bojuje za svůj národ.“ Svůj národ. Prdlačky a houby s octem.

A jak Benešovy dekrety vypadaly u nás v praxi? Když se podívám do dokumentů, co se týkají rodiny pradědy v Hlučíně, rodiny prababičky v Kobeřicích, rodiny pradědy v Koblově a rodiny prababičky v Koblově. Zjistím jedno.

Zatímco sudetské Němce odsunuli, tak pruské Moravce nechali lhát či dokonce lhali v jejich prospěch. A to vina pruských Moravců a vina sudetských Němců je naprosto stejná. Jedna a tatéž. Když ale dva dělají totéž, očividně totéž to není.

Velmi často jezdím na oběd do Sudic a poté na „poobědové“ kafe do Ratiboře. Na trase mezi Sudicemi a (po našemu) Ratibořem projíždím jen jedinou vesnicí. Šamařovicemi. Až dnes mě napadlo tam vystoupit a projít se. A pozastavit se.

Samborowice (moravsky Šamařovice, německy Schammerwitz) byly založeny v roce 1288. V roce 1318 se staly součástí Opavského vévodství, které se mezi 14. – 17. stoletím postupně integrovalo do Slezska a začalo být zahrnováno mezi slezská knížectví. Církevně však nadále jeho území spadalo pod olomouckou diecézi.

V roce 1742 se i Šamařovice staly součástí Pruska, po roce 1871 sjednoceného Německa. Od roku 1818 spadaly pod okres Ratiboř v rámci vládního obvodu Opolí (Horní Slezsko) a provincie Slezsko (s centrem ve Vratislavi).

Obyvatelé se kvůli německojazyčnému školství, službě v německé armádě, práci v německém vnitrozemí, spádovosti do většinově německého okresního města Ratiboř a modernizačnímu procesu (přejímaném z německého prostředí) hlásili k německé státní až národní identitě či přinejmenším byli pruskými patrioty, což se projevilo v plebiscitu v roce 1921.

487 obyvatel hlasovalo pro setrvání v Německu, jen 25 lidí hlasovalo pro Polsko. Dodejme, že obec z naprosté většiny obývali „po našemu“ (mährisch) hovořící pruští Moravci. K Polsku byli nedobrovolně připojeni až po roce 1945. Nastala éra polonizace, po roce 1989 doplněná o německé menšinové snahy a slezské jazykové a národnostní hnutí.

V obci se narodil Hugo Stanke, jehož vnímání očima většiny pruských Moravců se postupně měnilo. Vystudoval gymnázium v Ratiboři a bohosloví na univerzitě ve Vratislavi. Nejdříve sloužil jako kaplan v Bavorově, od roku 1896 jako farář v Hlučíně.

Byl poslancem berlínského říšského sněmu za katolickou Deutsche Zentrumspartei. Požadoval návrat polštiny a moravštiny do hornoslezských škol, byť za svého života neúspěšně. Hájil práva pruských Moravců, zároveň však vyjadřoval loajalitu k Německu a císaři. Angažoval se i v jiných otázkách – například v otázce úpravy břehů řek Odry a Opavy (za účelem předejíti záplavám) či různě lobboval za hospodářské povznesení regionu (například v otázce zastavování dálkových vlaků v Annabergu).

Byl jedním ze zakladatelů Katolických novin pro lid moravský v Pruském Slezsku, které se snažily hájit moravskou řeč a moravský lid, hájily katolickou církev proti kulturkampfu, avšak bez snahy o odtržení se od Německa. Tyto noviny se naopak ohrazovaly proti vnějším nepřátelům Německa, sociálním demokratům a často velmi negativně i vůči Čechům. Po odštěpení Korfantyho křídla od strany Zentrum i vůči Polákům.

Stanke však během první světové války (snad i pod hrozbou připojení Horního Slezska k Polsku) postoj k Čechům přehodnotil. Moravci mu to dali za vinu a uštvali ho k mrtvici. V roce 1921 v Hlučíně umírá jako zrádce, co přivodil svému lidu neštěstí a předhodil ho Čechům. Jeho rodné Šamařovice paradoxně Československu nikdy nepřipadly.

Co je ještě paradoxnější. Zatímco na Hlučínsku docházelo k velkému pnutí, k obrovskému vzestupu německého iredentismu, protičeskoslovenského smyšlení, k neúspěšným snahám zachovat německé školství, ke vzdorování vůči zaváděnému českému veřejnému školství, naopak k zavádění vzdorového německého soukromého vyučování, k neúspěšným snahám hlásit se k německé národnosti, k pokutám za „uvádění nepravdivých údajů,“ jakožto i k různým střetům mezi německými iredentisty a československými úřady… Šamařovice zůstaly tomuto pnutí ušetřeny.

Ještě paradoxněji – obce na jihu Ratibořska si samy ve Výmarské republice zavedly moravštinu jako pomocný jazyk vyučovací, učitelé museli ovládat němčinu i moravštinu. Staré Stankeho snahy tyto obce tedy dotáhly. Bez nějakého se přihlášení k českému nacionalismu či otočení se od Německa.

To ale jen do let třicátých a vzestupu nacismu. A to po obou stranách hranice. Na jedné straně posilovala NSDAP, na druhé straně SdP. A nakonec byla ona umělá hranice skutečně na krátký čas (1938-1945) opět smazána. A „smazáno“ bylo i moravské i české školství po obou stranách hranice.

Po roce 1945 nastala nová éra. Tentokrát již úspěšnější počešťovací snahy na jedné straně hranice. A popolšťovací snahy na straně druhé… Dnes máme Schengen. Zrovna jsem se dneska projížděl autem. A umělou hranici jsem na své trase přejel hned několikrát. Teď ještě překonat to umělé a z prstu vycucané dělení se na Čechy a Poláky. Ta cesta je různá. Mnozí na to jdou (nejviditelněji v gmině Krzanowice díky dvojjazyčným cedulím) skrze německou identitu. Jiní skrze slezskou identitu. Někteří jen čistě skrze jakousi identitu místní. Prajzska, Prajzák…

Jedno Horní Slezsko, historicky jeden okres ksakru. Kéž by tu nikdy a nikde nebyl prostor pro Pitomiovu českou krev, Rajchlovu či Babišovu „naše české lidi“ či PiSácké národovectví. Cožpak není těžké si položit otázku, proč na Hlučínsku nejsou Poláci? A proč na jihu Ratibořska v Polsku nejsou Češi? A cožpak je těžké si pak položit i otázku – jsou opravdu obyvatelé Hlučínska tedy Čechy? Jsou opravdu obyvatelé Ratibořska Poláky?

Na jedno jsem alergický. Na pojem „česká krev.“ A „polská krev.“ To raději budu věřit na mořské panny, bludičky a Rákosníčka u každého rybníčku. Prý jsem Čech, říkali. Národ husitů, říkali,. U nás se žádné dějiny neděly, říkali. Vše se dělo na území Čech, říkali. U nás nic, říkali. A pokud něco, tak stejně jako v Čechách, říkali. České národní obrození, říkali. České království, říkali. Severní Morava, říkali. Doba temna, říkali. Rakousko-Uhersko, říkali. Tatíček Masaryk, říkali… Pche, pche. Prdlačky.

Povinná informace: fotografie jsou moje, nacházejí se i na mém Instagramu a Facebooku

V dnes již polském okrese Ratiboř leží stále velká řada hornoslezských obcí, jež jsou obývány potomky pruských Moravců. Tato obec je však přeci jenom něčím jiná a výjimečná.

A to nejen tím, že Velké Petrovice (německy Groß Peterwitz, polsky Pietrowice Wielkie) jsou historicky nejsevernější obcí v rámci celého okresu Ratiboř vůbec, kde oni pruští Moravci žili. Cca od 90. let 19. století do poloviny století dvacátého to byla dokonce nejsevernější „moravská“ obec v rámcI celého Horního Slezska, jelikož obyvatelé Bavorova a Jaronova na sousedním Hlubčicku opustili bilingvismus a mluvili již pouze německy.

A jelikož obyvatelé Hlubčicka byli odsunuti (a zbylí utekli po roce 1956 do SRN) jsou Pietrowice Wielkie na Ratibořsku vlastně stále nejsevernější hornoslezskou obcí, kde žijí potomci pruských Moravců. Podle posledního pruského sčítání před první světovou válkou mluvilo 61 % obyvatel doma po našemu (mährisch) a 18 % lechickou slezštinou (wasserpolnisch). Zbytek německy.

Obyvatelé se kvůli německojazyčnému školství, službě v německé armádě, práci v německém vnitrozemí, spádovosti do většinově německého okresního města Ratiboř a modernizačnímu procesu (přejímaném z německého prostředí) hlásili k německé státní až národní identitě či přinejmenším byli pruskými patrioty, což se projevilo v plebiscitu v roce 1921.

1772 obyvatel hlasovalo pro setrvání v Německu, jen 55 obyvatel hlasovalo pro Polsko. K Polsku byli nedobrovolně připojeni až v roce 1945. Nastala éra polonizace. Po roce 1989 doplněná o německé menšinové snahy a slezské národní a jazykové hnutí.

Nyní se dostaňme k oné zvláštnosti a výjimečnosti této obce.

Zajímavostí Velkých Petrovic je to, že ačkoliv oblast Hlučínska a jihu Ratibořska se stala v roce 1318 součástí Opavského knížectví (a menší část území pak z něj vyděleného knížectví Krnovského), přičemž celá oblast byla mezi 14. – 17. stoletím integrována do Slezska, tak Velké Petrovice s městem Ketř a pár sousedními obcemi se v roce 1318 součástí Opavska nestaly.

Byly totiž ve vlastnictví olomouckých biskupů, nadále zůstávaly součástí Markrabství moravského, v rámci pozdějšího moravského krajského zřízení byly naposledy součástí Přerovského kraje. Součástí Horního Slezska se staly až v roce 1742, kdy byly připojeny k Prusku. Tehdy hlubčický správní obvod zahrnoval kromě zabraných částí slezského Opavska a slezského Krnovska právě i zabranou moravskou enklávu Ketř. No a v roce 1818 byly Velké Petrovice jedinou obcí z této ketřské enklávy, která byla přeřazena pod okres Ratiboř.

Další naše obce v dnešním okrese Ratiboř

Slušelo by se dodat i další naše obce, o kterých jsem již mnohokrát psal. Všechny tyto obce se v roce 1742 staly součástí Pruska, přičemž všechny (až na Bieńkowice a Tworków) se ocitly ve správním obvodě Hlubčice, po roce 1818 v okrese Ratiboř, jehož součástí jsou dodnes. Všechny se v roce 1871 staly součástí sjednoceného Německa, aby onomu Německu zůstaly až do roku 1945, kdy připadly Polsku. Jen už ta pruská provincie Slezsko (s centrem ve Vratislavi) a vládní obvod Opolí (Horní Slezsko) neexistují.

Dějiny zde se od dějin současného Hlučínska začaly odlišovat až po roce 1920, kdy obce na tzv. Hlučínsku (před rokem 1920 neexistujícím) byly obsazeny Československem.

Před rokem 1742 jednotlivé obce náležely do těchto knížectví, tučně jsou pak vyznačeny ty, ve kterých jsou zavedeny dvojjazyčné polsko-německé nápisy:

Opavské knížectví: Krzanowice, Borucin, Samborowice, Owsiszcze, Nowa Wioska

Krnovské knížectví: Bolesław, Pietraszyn

Ratibořské knížectví: Bieńkowice, Tworków. V těchto dvou obcích jsou rozšířená a naprosto běžná příjmení typická pro naše etnikum, stejně tak se zde hovořilo nářečím, které mnozí ještě řadí k našemu dialektu (někteří s jednoznačným zařazením tápou). Obce však ležely již za starou diecézní hranicí, byly součástí vratislavské diecéze – zdejší obyvatelé se navzdory svému původu a nářečí neoznačovali za Moravce, nýbrž za Slezany/Vasrpoláky.

V mnoha dalších obcích (nejen) okresu Ratiboř se mluvilo přechodovými dialekty slezsko-lašského pomezí, které již lze jednoznačně řadit k lechické slezštině, ale jež byly lašskými dialekty (moravštinou) i tak velmi silně ovlivněny.

Nějaké ty fotky z Velkých Petrovic

Povinná informace: fotografie jsou moje, nacházejí se rovněž na mém Instagramu

V diskusi u předchozího článku jeden diskutující vyslovil názor, že „rozdmychávám nacionalistické vášně,“ které jsou to poslední, co zrovna teď my (rozuměj, v případě diskutujícího, Češi) potřebujeme.

Co ale já těmi mými články o dějinách Slezska a obecně o Slezsku chci vlastně říci? Ano, často mají ony články jakýsi „německý“ nádech a mají charakter součásti pomyslně „německého“ příběhu. To je ale způsobeno tím, z které části Slezska ten příběh je. A ještě přesněji tím, kterou identitou a nacionalismem byla má rodina ovlivněna.

Jenže onu slezskou identitu, slezský patriotismus, slezské dějiny, slezské tradice i slezskou kulturu může tak stejně propagovat člověk, jehož předci byli z té větší části (či zcela) ovlivněni českou identitou a hlásili se k ní. Nebo stejně tak to může být člověk, co má předky hlásící se naopak k identitě polské. Či klidně – ryze místní. Pod heslem „koho chleba jíš, toho píseň zrovna zpívej.“ Nebo třeba „my jsme tu byli pořád, to jen hranice se měnily a dějiny si s námi pohrávaly.“

Navzdory tomu se všichni ale můžeme hlásit ke slezské národnosti, propagovat povědomí o Slezsku. A hájit či propagovat cokoliv slezské, a to v jakémkoliv směru. Ať už to bude vychýleno německým, polským, českým, moravským či ryze slezským či nějakým místním směrem.

Co je pro mě tedy ten prim, ta alfa a omega?

Zkusme si definovat Horní Slezsko (plus k tomu i Těšínské Slezsko) jako prostor, kde největšími „rukojmími“ národovectví a nacionalismů byli právě místní lidé.

Můžeme si je definovat jako osoby mezi mlýnskými koly německého, polského a českého nacionalismu, kdy dlouho hrála prim místní identita, leckde převažovala a tomu i vzdorovala či byla (i přes zde pronikající nacionalismy) i tak tou identitou podstatnější.

Ale měli jsme tu prostě Němce, Poláky a Čechy/Moravany, kteří by rádi přetvořili obyvatele Slezska k obrazu svému – naučiti je spisovné německé/polské/české řeči, vštěpiti jim své historie (pro ně však cizí, odehrávající se jinde), kde pak historie zdejší, po staletí odlišná od německé, polské i české, zmizí.

Ta mnohá knížectví a panství. Ty různé regiony. To Horní Slezsko a Těšínské Slezsko coby celek.

Každopádně to dělení na Němce, Čechy a Poláky (a zápas o zdejší obyvatelstvo) – tam je jisté, kdo není vítězem těch soubojů. Místní nářečí, identita, kultura, obyčeje a povědomí o místní historii (a širší regionální/zemské historii) a zdejším historickém příběhu, po staletí odlišném.

Slezsko rozdělené mezi několik států. Zaniklé. Po první světové válce rozdělené mezi Německo, Polsko a ČSR. I nyní Těšínsko (napůl), stále Bohumínsko (napůl), Ratibořsko (tedy ono Hlučínsko v ČR vs. zbytek v PL).

A jedno získává charakter kdysi vzdálených a cizích Čech a druhé získává charakter kdysi naprosto cizího (a mnohdy vzdáleného) Polska.

Rozdělení stejných lidí. Byli rozděleni odlišnými lidmi.

Co je pro mě formující?

Toto ze mne udělalo to neustálé geografické severomoravování a při jakékoliv návštěvě Čech podsouvání k mé osobě jakýchkoliv moraváckých stereotypů.

Stejně tak snaha mi podsunout, napasovat mi do hlavy, onen příběh českého národa (teritoriálně vymezen územím Čech), jako by to bylo moje. Českých lidovek a lidové kultury.

V kontrastu s tím, co si prožili mí předci. V kontrastu s tím, jaké byly dějiny míst, kde jsem žil. A míst, kde žiji. V kontrastu s našim regionem. A vlastně s objevením toho, že za hranicemi je to v mnohém podobné (stejné), přičemž naopak zbytek ČR se od nás liší.

Zdalipak spíše můj onen silný lokální patriotismus a lokální identita není obžalobou a zpochybněním uřvaného českého nacionalistického šovinismu, co třeba předvádí SPD, Stačilo!, Trikolora a jiní. A na druhé straně hranice polské nacionalistické strany.

Ony plky o krvi, o předcích, emocionální odvolávání se na historii a na argumentaci historií. A následně, na základě těchto plků, třeba hejslovanismus, protiukrajinské nálady (definované jakýmsi Ukrajincem na české půdě, co má ředit tzv. -neexistující- českou krev a u nás naprosto uměle napasovanou českou identitu a z prstu vycucaný český národ).

Jak to vnímám já? Každého člověka vnímám jednotlivě, ne podle nějakých národnostních škatulek. A nejlépe se cítím na jakémkoliv území, co v jakékoliv době nějakým způsobem přináleželo k Ratibořsku, Hornímu Slezsku. Tedy v ČR i PL. Důležité jsou pro mě dějiny jakýchkoliv knížectví a útvarů, co zde zasahovaly. Mající jeden jmenovatel – jejich příběh není zanesen ani do německého, ani do polského, ani do českého příběhu.

Nemám problém tedy s evropskou integrací, s EU, evropanstvím, propojením uměle rozděleného regionu. Evropa regionů, kde budou nějaké umělé a z prstu vycucané nacionalismy a národy odsunuty do minulosti, jako produkty své doby. Ano Krzanowice, Borucin, Pietraszyn, Bolesław, Tworków, Pietrowice Wielkie – moje. Stejně tak Ratiboř. A co třeba Opolí s jeho okolím? Dál, ale stále moje. Ale třeba Praha, Plzeň, Uherské Hradiště, Domažlice? Sorry jako, ne.

Co tedy jsem?

No primárně se, coby obyvatel Hlučína, mající největší část předků na Hlučínsku, a v jednu dobu pruské části Horního Slezska, považuji za Prajzáka. Hlásím se ke slezské národnosti, ale vnímám to asi jinak, než ten, kdo se přihlásí třeba k národnosti polské, české či německé. Nedefinuji si to krví, nedefinuji si to jazykem.

Mimochodem. Mám i velké pochopení pro Moravany, co vyvíjejí podobné snahy. Ale jen s těmi, kteří to třeba rovněž vidí zemsky. Tak nějak podobně. Že jejich zemi, identitu, kulturu a povědomí o historii jejich po staletí svébytné země tak nějak český i německý nacionalismus vymazal. Že nakonec vše české to moravské přepsalo.

Jsem dokonce řadovým členem Moravského zemského hnutí. Malé liberální, proevropské a opoziční strany. Nezaměňovat s naprosto šílenou stranou Moravané, na kterou jen lze reagovat s podivem a se spadlými ústy.

Byl jsem třeba členem (a stále řádově jsem) německých menšinových spolků. Jenže to vnímám jako něco věnující se historii a připomínající si minulost. Stejně tak německé občanství je odkazem předků a nějaké přihlášení se k předkům. Udržení něčeho, co nějakým způsobem náš region činí odlišným.

Ale asi si nemyslím, a je to naprosto nereálné, že nějaké německé školy a kurzy němčiny jsou cestou. No vlastně jsem již napsal, že to je pro mne naprosto to samé, čím je cesta česká. Či cesta polská. Je to takový klubík, kde si staré omy a staří otatové zajdou na kafíčko, řízeček a zákuseček. Pro mě cesta slepá. Co právě to slezské vymazala. Ale mnozí aktivisté a patrioti na Prajzské mi za toto nepoděkují.

Zítra máme 14. března. A co jsem dělal dříve já, tehdy obyvatel Bohumína-Skřečoně a student zdejšího bohumínského gymnázia?

Vzpomínám si, že jakožto člověk vymytý a zpracovaný českými mantinely dějepisu a hlásící se k tomu, co se dělo v Čechách (jako by to bylo jeho), jsem tehdy hlásal a strašně vzpomínal na to, že Ostrava byla obsazena již 14. března 1939, nikoliv 15. března. To celé jsem doprovázel fanatickou huráčeskou činností, kdy jsem všude kopíroval jakési texty o boji v místeckých kasárnách. A strašně lajkoval a sdílel všechno, co s tím jakkoliv souviselo. Připomínal jsem si „naše,“ pravda ne tolik zpopularizované, dějiny.

To, že ta největší část mých předků vlastně byla Německem „obsazena“ již v roce 1938 (přičemž s naprosto největší pravděpodobností, u některých jsou i k tomu doklady, to jednoznačně přivítala a chtěla) mě nechávalo chladným.

Soudní text o pradědovi v Koblově vítající Wehrmacht a následně se hned nadšeně hlásící hrr do SS, rodina jeho budoucí koblovské manželky, co kvůli snaze zapsat si německou národnost měla tahanice s českými úřady, fotka jistého hlučínského domu, kde žil další praděda, na kterém visí hakenkrojc, kde toho času pradědův otec byl vojákem Wehrmachtu a on samotný nosil uniformu DJ, prapraděda z Kobeřic, co se za socialismu přihlásil o německý válečný důchod…

To, že Skřečoň – obec, kde jsem tehdy žil, vlastně byla Němci obsazena až 1. září 1939, mne taky moc nezajímalo. Bez emocí, nikým k tomu neveden. Ani školou, co si stále vykládala o protektorátním dění a o příbězích lidí v Čechách. Až na vychovatelku v družině, která když mluvila po naszymu (chcete-li nesprávně „nářečím polštiny“), tak říkala, že za Polska to bylo nanic, za Německa to bylo nanic, takže je ČR pro slezské lidi vlastně nejlepší volbou.

O tom, co se dělo v letech 1938-1945 na Hlučínsku, jsem již napsal mnoho. Mnohokrát jsem nad tím i přemýšlel. Nad tím, co tomu předcházelo. Nad tím, co poté následovalo. Stejně tak jsem prozkoumal i to, co tehdy dělali mí předci z Koblova, Hlučína a Kobeřic.

To máme ale Hlučínsko, pruské Moravce. To máme, Hlučín, kde žiji teď. Je třeba splatit deficit i mé „rodné“ obci na Těšínsku (chcete-li obci po staletí sousedící bezprostředně s Ratibořskem/Bohumínskem a následně Bohumínskem pohlcené). Nikdy jsem se tomu nijak moc extra nevěnoval a napsal jsem k tomu jen málo.

A to jsem nemusel příliš vyvíjet úsilí. Stačí zde přepsat to, co obsahuje kronika obce Skřečoně. O jejímž obsahu, stejně tak o její existenci, jsem se ani coby žák ZŠ Skřečoň nedozvěděl. Stejně tak ani o tom, že vlastně tu školu postavili jako školu s německým jazykem vyučovacím, že to byla ta větší škola v obci. Že tam byla ještě jedna menší, polská. A že onu českou školu zřídili až v roce 1920, přičemž prostory získala, ona nově zřízená česká škola, právě od zrušené školy německé. Nuže. Co obsahuje kronika.

…
…

Když 10. 10. 1938 vstoupila do Skřečoně „vítězná“ polská armáda, byla zde přivítána slavobránou s nápisem „Na věčné časy.“ Jistě, nikdo z těch nadšenců, kteří ji postavili, netušili, že ty věčné časy potrvají jen 11 pouhých měsíců. Pisateli těchto řádků bylo dopřáno šest dní pozorovati s bolestí v srdci tragikomedii, kterou zde s nevšední okázalostí sehráli naši slovanští bratři.

Někteří si v té době vysloužili záslužné medaile a kříže (Hugo Schefczyk, Leo Štefan Skrzyszowski, Fr. Bylok, Josef Bugdol a snad i jiní). Leo Schefczyk byl odměněn za veliké zásluhy hlavní trafikou v Novém Bohumíně, Maxmilián Guziur se stal vládním komisařem obce atd atd. Do vsi přijela i tzv. kárná policie a zbila do krve několik českých lidí, kteří pak byli vyhoštěni a museli se vystěhovat do Ostravy (Richard Smítal, Josef Špaček – zemřeli, Bohuš Jung, Ludvík Benda, Jan Kamenčák).

Byl zaveden nový pořádek, všechny vyhlášky a nápisy i úřadování jen v polské řeči, vybíjení oken českým lidem, výhružky, podomné noční policejní prohlídky apod. Velikášstvím se někteří Poláci přímo opíjeli a jen řídkým zjevem byli ti, kteří se na věc dívali střízlivě. Ke cti sluší se jmenovati uvědomělého Poláka Tomáše Wróbla. Čas rychle letěl a v Berlíně vypršela čekací doba promyšleného plánu, který nesl heslo „Drang nach Osten.“ Dne 1. září 1939 přepadli Němci Polsko a učinili konec „věčným časům“ i ve Skřečoni.

Zmatek a hrůza naplnily srdce i mysl těch, kteří zde jedenáct měsíců „zaváděli“ nový pořádek. Jak asi bylo včerejším mocipánům, když spatřili na 90 % domů v obci vlajky s hákovým křížem a v některých oknech transparenty s nápisem „Wir danken unseren führer?“ Pošty a dráhy, mosty u Nového Bohumína a u Nové Vsi zbořeny, mnohé prázdné obchody uzavřeny, židovský majetek rozkraden. Polští vůdcové opouštějí obec a skrývají se po lesích.

Jejich rodiny doma prožívají pravá muka při prohlídkách, které provádějí bezohlední germánští vandalové. Prchají: Emil Popek, Max Guziur, Gorny, Skrzyszowski, Bugdol, Bylok, Ozóg i jiní.

Na obchodech mizí v rychlosti polské nápisy a jsou nahrazeny německými. Zmizeli i polští učitelé. Na radnici zasedá nepřítel všeho slovanského Leopold Myslivec, po ulicích strašidelně duní prokleté vysoké boty nadlidí – vrahů. Kam se asi poděl kierovník Krzystek, který mi tvrdil při přebírání školy, že jsem špatně informován, když pochybuju o nápise na slavobráně „Na věčné časy.“ Beckova politika prý je správná, jeho smlouva s Hitlerem prý trvalá, kdežto Benešova politika úplně pochybná. Kolikrát jsem si za války na ta jeho zaslepená tvrzení vzpomněl.

Byl-li dobrý Polák a Slovan, jistě často zaslzel jako já, když slyšel, že Germáni ve Skřečoni zakázali dospělým i dětem mluvit ve škole, na ulici, na úřadech i doma jinak než německy. Byly to hrozné roky za okupace. Lidé chodí po ulici jako němí, nezdraví se, jiní ani ven nevycházejí. Mnozí se smiřují se situací, přizpůsobují se změněným poměrům, podlézají Germánům, aby jim tito odhodili okousat kost, která byla určena jejich psům.

Je soupis obyvatel a je dovoleno přiznat i „slezskou“ národnost. Běda těm, kteří se nechají nachytat na tuto vějičku! Dobře si tuto věc Germáni promysleli. Rychle ukončili vítězně válku s Polskem, porazili již i francouzskou armádu, nyní si brousí meče na svého největšího nepřítele, na slovanského obra – na Rusko. Ale jejich řady již prořídly a potřebují je výhodně doplnit.

Dovolí Slezákům, aby své děti poslali do německé školy naučit se panské řeči, vydají Slezákům tzv. Volkslisty (jsou to listiny, kterými jsou přijati „do odvolání“ do svazku Němců) – jaká to velkomyslnost – a jako dočasně rovnocenné občany je vezmou na vojnu, aby tam obětovali své životy za velké dobrodění, které jim bylo slavnou říší prokázáno. Celkem 1826 občanů zdejší obce mělo Volkslistu, stovky můžů šlo a padlo v německé armádě.

…

…

Snad nejhůře se za okupace vydařili Němci Wilhelm Nikel a hrbatý Tyrna. Nutili občany k přijetí Volkslist, tyranizovali, vyhrožovali a pošklebovali se všemu českému. Podobně si počínal i „Blockleiter“ „pekař“ Wotke. Oni měli největší zásluhu na tom, že v obci tak velké procento občanů přijalo Volkslistu, že muselo mnoho místních občanů na vojnu, odkud se mnozí nevrátili. Jim ovšem pomáhalo několik špiclů, kteří si zaslouží stejné opovržení. Mnozí z těchto nadlidí došli spravedlivé odplaty, jiní jsou nezvěstní a neví se o jejich osudu.

Bývalý místní lékař Němec Duler byl na počátku okupace v obci velmi vlivným činitelem NSDAP. Pronásledoval a urážel místní občany české a polské národnosti při všech příležitostech. Rozhodoval také o propustkách do Ostravy (do tzv. Protektorátu Čechy a Morava). Poctiví čeští lidé propustku nedostali. Pak zabral v Novém Bohumíně vilu po židech a tam pokračoval ve svém řádění. Po osvobození zmizel, prý se přidal v Polsku k teroristickým skupinám. Jeho vilu zde v obci si zabrala SNB a zřídila si v ní stanici.

Místní Němec Leopold Pawelek, cementář, nemohl se dočkat příchodu Němců do Skřečoně, vystrčil předčasně německý prapor a jel Němcům v autě naproti. Poláci po něm stříleli a po zranění byla mu amputována ruka. Dělal pak ze sebe velkého mučedníka.

Hugo Schefczik, který za polské okupace hrál velkého Poláka, byl na počátku německé okupace odstaven, byla mu na několik dní zavřena hospoda. Pak obrátil a stal se důležitým Němcem, který požíval velké důvěry, a proto byl jako osoba německy naprosto spolehlivá ustanoven německým četníkem v Polsku. Nyní se hlásí k Polákům. V jeho hospodě se smělo za války mluvit jen německy, scházelo se u něho německé panstvo a peklo se u něho mnoho věcí. S německým panstvem chodil i na hony. Před okupací byl členem výboru německé Reifeissenbanky u Ehlera.

…

…

Od 1. března 1940 je obec Skřečoň připojena k Novému Bohumínu a se Záblatím, Šunychlem a Pudlovem je utvořen Velký Bohumín, který potrval až do osvobození. Obecní úřad ve Skřečoni byl uzavřen a vše se vyřizovalo v Bohumíně.

Za německé okupace učilo se v budově obecné školy do roku 1944, pak byl v této budově lazaret pro raněné vojáky. Učilo se jen málo. Hlavními předměty byly tělocvik a zpěv. Snad všechny děti byly u spolku Hitlerjugend. Návštěva této německé školy je povinná a dětem je pod trestem přikázáno mluvit všude jen německy. Za polské okupace musely chodit všechny děti povinně do katolického náboženství, a proto nechali mnozí své děti (nekatolíky) pokřtít. Za německé okupace byly náboženské odznaky (kříže) ze školy odstraněny a náboženství se vyučovalo po domech.

Mnoho dětí chodilo v této smutné době jen do obecné školy. Chlapci nosili zvláštní tmavomodré stejnokroje s dýkou (Hitlerjugend). Děti byly velmi surové, uměly dobře pochodovat a zpívat raubířské písně. To ostatní, co tvoří jádro vyučování v každé řádné škole, bylo zanedbáno. Malé děti navštěvovaly (německou) mateřskou školu vedle kovárny. Tam byl převezen nový inventář bývalé české mateřské školy. Polská škola zrušena a zřízen v ní německý ženský spolek.

Povinná docházka do německé školy pro všechny děti v obci zavedena 1. 11. 1940. Po zřízeni lazaretu byla obecná škola úplně vyprázdněna a mnoho věcí uschováno po domech.

Hostince byly postupně zavřeny. Ponechán byl hostinec u Gebauera a Hugo Schefczika. Hostinský Tomáš, který se musel za Poláků vystěhovat do Bílska, za Němců se vrátil, má v hospodě nějaký čas nájemníka, ale později musel taky zavřít a v hostinci zřízen vojenský lazaret. Uzavřel se i hostinec u Halady a Gregrův hostinec v Nové Vsi.

Obchody zůstaly jen tři. Trembač, Ehler a Leo Szefczyk. Szefczykovi (dříve Polák, nyní Němec) jde obchod dobře. Má o to zásluhu jeho paní. Menší obchod má i Marie Prokschová.

Na poště úřaduje zasloužilý Germán Waletschek, také velmi agilní nacista. Obecní knihovna (spravovala ji Slezská matice osvěty lidové) byla již za Poláků odstraněna a knihy uloženy v neznámém skladišti. Zachovalo se jen 400 knih, které byly před okupací v rukou čtenářů. Knihovna měla přes 4000 svazků.

…

…

Mnohokrát přelétly nad obcí za války anglické, ruské a americké bombardéry. Obec nebyla však přímo napadena nikdy. Jen na dům p. Gavroně (na loukách) a na skladiště za hospodou p. Grossmanna dopadly ojediněle bomby a zničily tyto dva domy. Rovněž na Zbytky dopadly ojediněle bomby do polí. Větší skupina bomb dopadla na obytné stavení hospodářského dvora v Nové Vsi. Tento dvůr stojí však na katastru Dolní Lutyně.

O život za války přišlo v obci (i N. Vsi) celkem 10 lidí (pí Bochňáková/Bochenková a její syn ve dvoře N. Ves, slečna Puchová při náletu na chemickou továrnu, chlapec Pitra zabit bombou v záchodě nádražní restaurace, ostatní manželé Glodovi, Kubinové, Rakus Bugdol venku, Křístek byl zabit minou).

Čtyři měsíce stála fronta v blízkosti zdejší obce, čtyři měsíce byla obec odstřelována ruskými a německými granáty. Po celou dobu marně se ráz čekalo na rozhodující útok ruských vojsk. Několikrát byly již uzavřeny obchody a ustal všechen pouliční ruch. S určitostí se očekával rozhodný, dlouho toužený, okamžik posledního boje. Konečně zmizely i kordy nadlidí a v táboře Herenvolku nastal zmatek. Poslední zbytky novodobých hrdinů prchají bezhlavě a „plánovitě vyklízejí“ pozice ve Skřečoni. Je konec dubna roku 1945.

Zdroje obrázků:

obr.1 (Skřečoň za ČSR) i obr.2 (Skřečoň za Rakouska): Odkaz

obr.3: Radnice v Novém Bohumíně při příjezdu Wehrmachtu (1. září 1939): Odkaz

Text: kroniky:

NAD 641 Místní národní výbor Skřečoň • č. pom. 161 • inv.č. 19 • upř. id 132 (dostupné on-line v Digitálním archivu SokA Karviná, str. 222-225): Odkaz

Dnes je plný Facebook příspěvků o výročí narození osobnosti, které se dnes tak hojně přisuzuje rozbití “žaláře národů.”

Dobře, rozkopal jsem půlku bytu k připomenutí plodů jeho práce a veledíla. Stejně tak si chci doložit, jak se nic z těch jeho slov, co vypustil z úst či nakydal perem na papír, absolutně vůbec nerozchází s realitou toho, co ve skutečnosti bylo a jak to ve skutečnosti pro mnohé vypadalo.

Rozbití „žaláře,“ přitom ale vytvoření he…?

Pokud mu tedy přisuzujeme rozbíjení žalářů, tak přisuďme psům mňoukání.

„T. G. Masaryk zasloužil se o stát.“ A co k tomu dodat. Snad jen jedno slůvko. „Jejich.“

První snímek je výřez ze sčítacího archu z Kobeřic z roku 1921. Jsou na něm sčítáni prababiččini strýcové, děda, babička a otec. Druhý arch je z roku 1930, je na něm sčítána další má prababička, její otec, matka a sourozenci z Koblova.

Připomeňme, že toto s sebou neslo nejen neuznání němčiny coby úředního jazyka v našich obcích, ale rovněž nucené počeštění křestního jména a přijmení, nezřízení německých škol (při pokusu děti posílat do německých škol třeba v Opavě či v Bohumíně zakročil stát a ze škol je vyhodil). Samozřejmě zde platila povinnost navštěvovat české školy, stejně tak byly udělovány různé pokuty za „uvádění nepravdivých údajů.“ Po nemožnosti je zaplatit následovalo vězení, přičemž věznici v Hlučíně se posměšně říkalo „Německý dům.“

No a jak se postarat o to, aby to tolik nekřičelo? Ti lidé přeci můžou volit a volí z většiny německé strany! Výsledky voleb se rozcházejí se sčítáním lidu! Nuže 12 obcí z okresu Hlučín stát přeřadil do národnostně smíšeného okresu Opava-venkov, a naopak 5 ryze českých obcí z bývalého rakouského Slezska přeřadil do okresu Hlučín. A už to tolik nekřičí. Tak se na to má! Krásná práce!

Samozřejmě si dokázali lidé poradit po svém, a tak vznikalo německé soukromé vyučování. A jak to bylo třeba se jmény? Když z prababiččiných sourozenců Wilhelma a Gerharda udělali Viléma a Gaharda, tak další potomky rodiče pojmenovali jmény, ke kterým český ekvivalent nebyl. Tedy prababiččin bratr Reinhold a má prababička Erna. K tomu nic nevymyslíte. U druhé prababičky se na to šlo rozdílněji, neutrálními jmény. Sourozenci Josef, Jan/Johan, Stefanie (z ní stejně udělali po válce Štěpánku) a má prababička Edeltrudis.

Obě jména prababiček nedokázaly úřady ani po druhé světové válce počeštit. A tak jedné prababičce jméno ponechaly, u druhé to pak různě komolily.

Jejich manželé dopadli ale jinak. Z koblovského pradědy Hanse/Johanna se stal Jan (to dokonce nebyl ani pruský Moravec, ale na Hlučínsko se v dětství přistěhovalý z poloviny slezský sudetský Němec a z poloviny Šlonzák/Vasrpolák). Jeho sestra Elfriede s manželem a dětmi utekla do Německa. A z hlučínského pradědy Heinricha se stal Jindřich. Z jeho bratra Siegfrieda se stal Vítězslav. I tak se mu v rodině říkalo „Siggy.“ Z Margarethe se stala Markéta (i tak se jí říká Gretka), z Getraude Gertruda, ale Josefina zůstala Josefínou (i tak se jí říká Fina).

Dnes jsme osvobození. Mluvíme česky a hlásíme se k historii, která se odehrávala jinde. V Čechách. U nás ve Slezsku na mapě prázdné body. Bezčasí, bezhistoří, bezprostoří. Jsme Češi, osvobození od dějin svého regionu a od historického příběhu našich předků.

Zapomeňme na nějaké Opavské a Krnovské knížectví před rokem 1742, na Pruské království, okres Ratiboř, Horní Slezsko, celé Slezsko, na Německé císařství. A napasujme českou identitu i do té staré doby, kdy vlastně nějaké národní identity ani ještě nevznikly, a do období, kdy ještě ani nezačaly hrát svou roli. Udělejme ze všeho národní a ciťme emoce. Ciťme křivdy jako Češi a buďme hrdí jako Češi. Na severní Moravě, s dějinami, identitou, kulturou a smyšlením Čech.

To je pošahané…

Vzpomínám si na onen obrázek nám vštěpovaný ve škole. Oh, naši předci v tento den vyšli nadšeně do ulic, připnuli si na sebe národní symboly a začali slavit. Oh, osvobození národa, českého národa, od rakouského jha. Zpěv! Počkat?!

Z matčiny strany. Rodiče a prarodiče pradědy v Hlučíně, rodiče a prarodiče prababičky v Kobeřicích, rodiče a prarodiče prababičky v Koblově.

Ráno dne 28. října 1918 se probudili jako etničtí Moravci na území okresu Ratiboř, v Horním Slezsku. Na území Pruska a Německé říše. A na konci tohoto dne šli spát opět jako etničtí Moravci na území okresu Ratiboř, v Horním Slezsku. Na území Pruska a Německé říše…

Teda ti, co nebyli zrovna na frontě, a to v uniformě německé císařské armády, či někde v zajetí. Nebo za Viléma II. nepadli. V onom civilním případě byli normálně doma či šli do kostela, kdesi na trh, do Petřkovic do roboty na šachtu (v případě těch z Hlučína a Koblova) či kamsi tesařit (v případě těch z Kobeřic). Nebo šli do školy. S německým vyučovacím jazykem…

Přesto v onen den povstal stát, povstal z českého nacionalismu a národního příběhu. Měl jakési plky o krvi, jazyku a příslušnosti na základě tohoto a onoho k českému národu, nic jiného českou optikou nepochopeno. Povstal stát, který si začíná „brousit zuby“ na území obývané „českými lidmi“ i za hranicemi. Wau.

Nějací žijí i na jižním Ratibořsku! Před rokem 1742 to bývala část Opavska a Krnovska! A kdysi to snad nebylo ani Slezsko, v časech dávných (co na tom, že fakt několik století dozadu, jakože fakt hodně) to bývala Morava! Furt je to dokonce moravská církevní provincie, i když to je pruské Slezsko! Žije tam zgermanizovaný český kmen!

No jo no. Co na tom, že v roce 1742 ti lidé nebyli Čechy, ale poddanými toho a onoho pána na tom a tom panství, domkaři, zahradníci (sedláky mezi předky nemám), katolíci… Lidé z té a z té vesnice. Toho a onoho zaměstnání. Viděli to aspoň šířeji v tom smyslu, že ne ten, kdo není z tohoto panství, je cizinec, ale že ten, kdo není z Opavska či Krnovska, je cizinec? Aspoň takto šířeji? Nevím.

Každopádně po roce 1871 (sjednocení Německa) dostali jakýsi modernizační proces, co jim toto staré úzké uvažování změnil. Nevznikl Čech, vznikl poslušný a hrdý poddaný německého císaře a německý občan.

Nefňukejme ale. Německo takovéto nepochopení předvedlo o pár desetiletí dříve. „Německojazyčné“ Alsasko bylo asi tak stejně německé jako „českojazyčná“ jižní část Ratibořska byla českou.

Válka se chýlila ke konci, 9. listopadu 1918 abdikuje císař, o dva dny později německá vlast kapitulovala. Události nabývají spád. Ve volbách 1919 se snad předci ve východní, havířské, části pozdějšího Hlučínska snesou na revoluční náladě v Německu a místo strany Zentrum to zřejmě tentoktát hodí německé sociální demokracii.

Mezitím tu máme onu Versailleskou mírovou dohodu. Ony české požadavky, na to přijde odpověď – vlna odporu a protičeské propagandy. Onen neoficiální plebiscit (přesněji referendum) s výsledkem 93,7 % proti připojení k ČSR. A až 4. února 1920 Hlučín, Kobeřice i Koblov obsazuje československá armáda. Bez šeříků, bez zpěvu, bez vítání. Jen o den dříve se emotivně loučili v Hlučíně s německou posádkou a nazvali to pohřbem své staré vlasti.

Jak volili mí předci v onom neoficiálním „plebiscitu“ (pokud volili), nevím. Ale jistou formou dalšího ranného odporu bylo sčítání lidu v roce 1921. Naprostá většina udává národnost německou. Naprosté většině to však později taky úřady přeškrtají a přerazítkují. Co už no. Pár jedincům ta německá projde. Hlučín, Kobeřice i Koblov. Českou neuvedl nikdo. Jen prapraprababička z Koblova z předmoderní generace starého ražení uvedla sama od sebe moravskou národnost, protože Moravci.

Přesuňme se za řeku do Hrušova. Už ne pruská část Slezska. Ale rakouská část Slezska, Těšínsko.

Rodiče pradědy. Součást německého živlu. 28. října 1918 Češi vyhlašují Československo. Rodina pradědova otce v Herzogwaldu si prožívá neúspěšný pokus o ustavení provincie Sudetenland s centrem v Opavě. V rámci Německého Rakouska. S cílem připojit se k Německu. Neúspěšně. Rozprášeno, připojeno k ČSR. Otec pradědy státní zaměstnanec – financ u celní správy. Změnil se mu zaměstnavatel. Už ne Rakousko, ale ČSR. I když je Němec.

Co s Hrušovem? Vypadá to, že ho získají Čechoslováci. No, jo. Ale pradědova matka je ze Starého Bohumína. Šlonzačka (Vasrpolka) s po naszymu coby mateřským jazykem. Vychodila německé školy, stejně jako její sourozenci. Její otec je rakouským státním zaměstnancem na železnici. Úředně i její rodina byla dosud „německé obcovací řeči.“ Všichni pořád žijí v Bohumíně-Městě, v Šunychlu-Bohumíně-nádraží či v Pudlově. K Polákům je to zrovna netáhne, ale asi i tak Bohumín zaberou Poláci. Nakonec se o to tak nějak ti Češi a Poláci ještě budou přetahovat, a to celé území získává ČSR. Snad lepší volba.

Praděda se v Hrušově narodil až po vyhlášení ČSR. Poslali ho do německých škol. Do toho Bohumína mohl do německých škol chodit i po přestěhování se rodiny na Hlučínsko v roce 1926. O tom se zbytku mé rodiny mohlo nechat jen zdát. Moravci měli smůlu, ČSR to nehodlala připustit.

A teď. Kdyby nevznikla ČSR a nezahrnula pod sebe Hrušov i Bohumín. Kdyby ona ČSR neobsadila i Hlučínsko, kam spadal i ten Koblov. Nevymazala by onu hranici. Praděda by se s rodiči a sestrou do Koblova nikdy jako sedmiletý chlapec nepřestěhoval. Hrušov a Koblov by od sebe nadále oddělovala hranice. V Koblově by praděda nikdy nežil.

Tam by jako Rottenführer Waffen-SS na dovolené z fronty nikdy „nesbalil“ za války prababičku. By se tedy nikdy nepoznali a nenarazili by na sebe. Zřejmě. Nikdy bych se nenarodil. Díky vzniku ČSR vlastně žiju.

Co ale vznik ČSR znamenal pro otcovu rodinu? Přesněji pro rodinu babičky, která zase na Bohumínsku právě asi chtěla připojení tohoto území k Polsku. Protože Poláci. Nestalo se.

A rodina dědy z Francovy Lhoty? Zejména Valaši a Moravané, ale přeci jen ten český nacionalismus k nim okolo toho roku 1900 nějak opožděně dorazil. Ti vznik ČSR zřejmě uvítali. Jeden prapraděda, zajatý rakousko-uherský vojín (už v létě roce 1917 u hory Kuk v Itálii), se měsíc a den po vzniku ČSR oficiálně stává příslušníkem československých legií a legionářem. Den a měsíc po vzniku ČSR. Přeci jenom nějaký můj předek za vznik ČSR bojoval! Škola nelhala, yeah!

Už vás tu nechceme. Několika Čechům rozpíchali u polských marketů pneumatiky – Novinky

ÚTOKY POLÁKŮ PROTI ČECHŮM! NO NESLÝCHANÉ!!!!!!!!!!

Autor tohoto článku aspiruje na jakousi anticenu. Článek v nadpisu i na mnohých dalších místech píše o útocích „Poláků“ proti nebohým „Čechům,“ dělá z toho pomalu masový všudypřítomný jev a národnostní války, abychom se nakonec dozvěděli, že ony případy má na svědomí s nejvyšší pravděpodobností jediný pachatel staršího věku (zapšklý PiS důchodce či podobný archetyp?).

Jaký je záměr tohoto článku, s jakými pochody to autor takto nafukuje a takto píše? Pro senzaci? Pro čtenost? Pro umělé rozdmýchávání nacionalistických vášní zdejších „Čechů“ (kteří nejsou svým původem skutečnými Čechy) a Poláků (kteří nejsou svým původem skutečnými Poláky)?

Nebo. Prostě. Přehánějme jako autor a nafukujme. Aby se nejezdilo na nákupy do Polska? Někdo má ten zájem, aby tam občané ČR nejezdili? Kdo to zaplatil ten článek? Nepopírám, že ono skupování obchodů, následný nedostatek zboží, fronty a plná parkoviště nikoho v Polsku neštvou.

Pro kontext připomeňme, že všechny obce zmíněné v článku – tedy Chuchelná a Rohov v ČR a Krzanowice a Krzyżanowice v PL náležely až do roku 1920 nejen do stejného státu (Německo), ale i do stejné provincie (Slezsko), vládního obvodu (Opolí – Horní Slezsko) a dokonce do stejného okresu (Ratiboř).

Rohov a Chuchelná (a dalších 34 z 36 obcí Hlučínska) jsou obce obývané historicky etnickými Moravci (ve zbylých dvou obcích převažovali etničtí Němci).

Stejně tak ony Krzanowice a spousta dalších obcí za hranicemi (Pietraszyn, Borucin, Owsiszcze, Bolesław, Samborowice, Nowa Wioska, Pietrowice Wielkie, svým způsobem i Tworków a Bieńkowice) jsou tradičně obývané etnickými Moravci.

Lidé po obou stranách hranic mají dodnes stejná příjmení.

Nejvíce viditelné je toto právě v gmině Krzanowice, kde jsou dvojjazyčné polsko-německé nápisy, v kostele se konají německé bohoslužby (kde se i zpívá „moravsky“ – češtinou to tam nikdo nenazývá), najdeme zde pomníky padlým německým vojákům ve světových válkách, konají se zde folklorní akce a zejména soutěže v moravštině (po našemu), tedy v totožném nářečí jako na Hlučínsku, soutěží v tomto nářečí a těchto folklorních akcí se účastní i osoby z „českého“ Hlučínska.

K tomu všemu tu máme na polské straně hranice ještě po roce 1989 vzniklou slezskou národnost, ke které se hlásí velký podíl zdejších obyvatel, hnutí za slezský jazyk atd.

I v moraveckých obcích gminy Krzyżanowice a Pietrowice Wielkie jsou aktivní německé spolky (a jsou zde německé pomníky), ale moravecká aktivita je zde slabší a ani dvojjazyčné polsko-německé nápisy se zde neprosadily.

To znamená, že obce po obou stranách hranic jsou obývané z etnického hlediska totožným obyvatelstvem, se stejnou historií (začínající se od sebe odlišovat po roce 1920). Když ČSR obsadila jižní část okresu Ratiboř (dnešní Hlučínsko), tak spousta lidí nesouhlasících s Československem se právě přestěhovala třeba do těch Krzanowic.

Právě spousta lidí z Chuchelné do Krzanowic před Československem utekla. Dnes tu máme článek o tom, že „obyvatelé“ Krzanowic propíchávají obyvatelům Chuchelné pneumatiky.

Za umělými hranicemi se v roce 1921 konal plebiscit, zda obyvatelé chtějí přináležet k Německu či Polsku. 96,9 % obyvatel Krzanowic hlasovalo pro Německo, proti Polsku. Vedle v Pietraszynu to bylo 97,1 % pro Německo, v Borucinu 97,5 % taktéž pro Německo. Polsko obsadilo tuto oblast až v roce 1945.

Tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, a tak postupně Československo začalo na Hlučínsku napasovávat českou identitu a Polsko na Ratibořsku identitu polskou. Vzdor tomu je na Hlučínsku 12 obcí, kde se více než 10 % obyvatel hlásí k národnosti slezské, u tří z nich to je více než 15 %. Za celé Hlučínsko činil podíl 9,7 %. Jenom a pouze.

U německé národnosti ve dvou obcích bylo více než 5 % osob k této národnosti se hlásících, u dalších čtyř to bylo mezi třemi a pěti procenty. Tedy nízký podíl (připomeňme, že v roce 1935 73,7 % obyvatel Hlučínska hlasovalo pro jakoukoliv německou stranu, Sudetoněmecká strana měla téměř 65 % všech hlasů). Německé občanství má zhruba třetina až polovina zdejších obyvatel.

Gmina Krzanowice dokonce byla původně jednou z bašt strany Mniejszość Niemiecka – Deutsche Minderheit, kdy v komunálních volbách v roce 1991 získala 75,1 % hlasů. Vzdor tomu se v roce 2002 přihlásilo k polské národnosti 53,4 % obyvatel, k německé 20,64 % a ke slezské 7,1 % obyvatel. V roce 2011 stoupl podíl německé národnosti na 27,8 %.

V gmině Pietrowice Wielkie se k německé národnosti přihlásilo rovněž přes 20 % obyvatel, u gminy Krzyżanowice to bylo „jen“ 13,28 %.

V rámci celého okresu Ratiboř se 22,8 % obyvatel v roce 2011 přihlásilo ke slezské národnosti a 9,7 % obyvatel k německé.

Přesto tisíckrát opakovaná lež (ve školách, v médiích, v časopisech propagující českou či polskou historii) se stává pravdou a na jedné straně je přiživován uměle napasovaný český nacionalismus, na druhé straně umělý nacionalismus polský. A tak na jedné straně máme české vlaječkáře a voliče SPD, na druhé straně uřvanou část elektorátu (nejen) PiS a polské vlaječkáře (a onoho propichovatele pneumatik).

Jak ona umělá čára na mapě dokáže rozdělit obyvatele, kteří se od sebe před rokem 1920 nijak nelišili, patřili k sobě. Najednou tady máme z jedněch „Čechy,“ z druhých „Poláky“ a takové články, které takovéto uvažování přiživují. Místo toho, aby se zde vyvíjela aktivita tuto debilní uměle vytvořenou hranici na severu co nejvíce vymazat. Ať žije Horní Slezsko!