Slezané.cz

Tak nějak sleduji dění okolo Sudetendeutsche Landsmannschaft v Brně. Nikde jsem k tomu zatím nic nenapsal, ale možná bych mohl.

Byli jsme svědky doslova výmluvných scén. Čemu výmluvných? No není snad nic výmluvnějšího, když na jedné straně máme onen Sudetendeutsche Landsmannschaft a Posselta. Co od nich zaznívá? Deklarace snahy o smíření, hlášení se k zemským dějinám Čech, Moravy a Slezska, stejně tak stále mají snahu o propagaci a udržení svých tradic, krojů, nářečí, kuchyně a vůbec čehokoliv, co se týká kultury – z Čech, Moravy a Slezska.

Stále nezapomínají na dějiny svých regionů, svých zemí, svých dědin a měst. Je třeba tedy krajany různých řečí smířit, historicky jsou totiž obě skupiny sousedy. No ano – Benešovy dekrety. Ty stejně nikdo už v 21. století nezvrátí, nezmění. Uplynulo několik desítek let. V pohraničí se vystřídalo několik generací – ty zde různě majetek kupovaly, dědily, opravovaly, vytvářely další. Již nezvratitelně. A snad se tam už nikdo ani z Němců vrátit nechce.

O co jde, je smíření. Uznání chyby na jedné straně. Uznání ale chyb i na straně druhé. Přiznání si na obou stranách, jaké křivdy a zločiny probíhaly, že to nebylo správné, správná je naopak vzájemná omluva za ně. A poučení se. I kdyby se řeklo o Benešových dekretech, že správně nebyly, stejně by se jejich důsledky již nezměnily.

Důležité si je uvědomit však jedno. Německá strana uznala chybu, omluvila se a má snahu o ponaučení. Zřekla se onoho myšlení 20. století se vším, kam ono myšlení vedlo.

Co dělá česká strana? No česká strana. Spíše mi jde o ty poslance SPD, Trikolory, Rajchla, část ANO a o ty různé uřvané transparentáře a vlaječkáře. Ti v tom 20. století oním myšlením uvízli.

Máme tam nejen nacionalistické a nenávistné transparenty, ale třeba i rádobyslovanská hesla, sovětské vlaječky, mnozí vyjadřují obdiv k Rusku. Tedy i k tomu současnému. No aha. Takže Němci, co 20. století zcela ve svém znění přijali bez úprav, zavrhli, nijak ho nepřekrucují, naopak poučili se, omluvili se a neustále ho jako hrozbu připomínají a stále si sypou popel na hlavu – ti jsou jakože špatně.

Ale jejich v letech 1939-41 spolurozdělovatelé Evropy, co páchali různé válečné zločiny a dále etnicky, národnostně či třídně motivované zločiny, tak jakože ti asi špatní nejsou. Dění v Polsku, Lotyšsku, Estonsku, u porobených národů SSSR. Gulagy. Dále bezohledná nas mnogo strategie. Chování Rudé armády leckde a celkově motivace SSSR a její důsledky, co trvaly čtyřicet let. To asi špatně není.

Hlavně je třeba poukázat na to, že zatímco Němci historii plně přijali, tak Rus relativizuje. Stále zamlčuje mnohé zločiny, nehlásí se k nim, bagatelizuje je. O dějinách v letech 1939-1941 prakticky nemluví. Ticho po pěšině. Upraveně válku Rus startuje až rokem 1941. O tom rozdělení Evropy společně s Němci a o svém chování na porobeném území mlčí. Mlčí o tom obchodu a materiální výměně. O tom, jak Německu posílal suroviny. Stejně tak mlčí i o faktu, jak moc naopak Sovětskému svazu po roce 1941 materiálně a technicky pomohl Západ.

A bagatelizuje, upravuje a relativizuje mnohé zločiny. Ony gulagy, ony vykonstruované procesy, ony deportace celých etnik, opět doprovázenými gulagy. Co teprve vytvoření východního bloku, instalace totalitních režimů (v Polsku a Maďarsku i proti vůli obyvatel), stejně tak se stále upravuje, bagatelizuje a relativizuje dění v Maďarsku v roce 1956 a dění v ČSSR v roce 1968.

To už nemluvím o totální úpravě či přímo zpochybnění dějin Ukrajinců. Toto zpochybnění celého národa a vůbec ono chování Ruska, ona invaze, onen jazyk, kterým je to argumentováno – toto mělo zůstat ve 20. století – v rámci té opovrženíhodné skupiny, kam patří i nacistické Německo a SSSR. Ale ne. Máme tu k Rusku obdiv ze strany myšlením méně obdařených.

Dále tu máme v Brně, tedy na Moravě, vlající prapory s českými lvy a pro mě ještě zábavněji – husitským kalichem. Aha, no. Takže odvolávání se na historii, Moravané. No. Takové prožívání historie. Ale svoji jste vlastně zavrhli a zavrhujete. K dějinám Moravy a markrabství Moravského se očividně nehlásíte.

K těm staletým dějinám Moravy, od Čech odlišných. K těm dějinám, co si společně prožívali moravští obyvatelé moravského (českého) i německého jazyka. K těm staletým zemským dějinám, o kterých se dnes neučíte a ke kterým se dnes nehlásíte. Ony dějiny právě zmizely a byly vymazány těmi vypjatými jazykovými nacionalismy. Gratuluji. Nehlásíte se k tomu, co se odehrávalo v Brně, hlásíte se k tomu, co se odehrávalo v Praze.

Je vskutku zábavné pozorovat člověka, který „brání národ“ v Brně s husitským praporem. V tom Brně, které bylo tehdy věrně katolické. V tom Brně, které se ubránilo rozvratu. Ano v tom Brně, které se tehdy hrdinně naopak právě ubránilo husitům a bylo na to právem hrdé. Ano je to to Brno, které se právě husité, coby nepřátelé, snažili dobýt a dobít. Nu což.

Gratuluji bojovníci, vedete cizí boje. A máváte cizími prapory proti těm, co si naopak připomínají, stále i několik desítek let po svém vyhnání, dějiny, tradice a kulturu Moravy – proti sudetským Němcům.

No nyní domů, do Slezska. Našeho regionu se Benešovy dekrety bezprostředně týkají. Jak je známo, tak oblast Hlučínska zůstala odsunů ušetřena. Pruským Moravcům se plošný odsun vyhnul. Proto dnes Hlučínsko vypadá v porovnání se zbytkem Moravskoslezského kraje tak, jak vypadá.

Stále se zde navazuje na tradice, na historický příběh a na předky. Jsou zde ale výmluvné dvě obce, kde odsun proběhl. Ve dvou vesnicích, kde historicky totiž bilingvismus nebyl a kde žili etničtí Němci.

Obec Třebom odsunuta byla téměř zcela. V roce 1930 měla 750 obyvatel, po válce zde zůstala sotva stovka původních, doplněná o přistěhovalce. Jak výmluvnou obžalobou odsunu ona obec Třebom vlastně je. Tolik rozpadlých, vylidněných a zničených domů. Tolik neudržovaných domů. Kdysi tak malebná udržovaná vesnice, dnes tam „chcípnul pes“ a občas tam projde nějak „místní,“ co pro každého Prajzáka mluví cizí přivandrovaleckou řečí. Obří nezaměstnanost, obří exekuce, obří problémy. Vesnice nemá moc kontaktů na zbytek Hlučínska – jako by k němu nepatřila. Snad neznám nikoho, kdo by tam měl příbuzného.

Ještě výmluvnější jsou sousední Sudice – tam odsunuli zpravidla sedláky a pár dalších rodin (odsunuli 229 z cca 800 obyvatel). A hádejte, která část obce vypadá nejmalebněji (boční ulice), a která naopak nejvíce omšele (náměstí, hlavní ulice, ulice Na Angru). A kde že to žili v obci ti sedláci a kam že to místo nich přišli ti dosídlenci? Odpověď je jednoduchá. Schválně jsem to formuloval pro jednoduchost odpovědi takto tendenčně.

A pak se podívejme na zbytek Hlučínska či na Ratibořsko v Polsku. Úplně jiná a pozitivnější realita. Snad u nás, vzhledem k dění mezi válkami a za druhé světové války, nenajdou místo ty transparenty, co jsme viděli v Brně. Kdyby je při své nevědomosti nesli potomci pruských Moravců, tedy potomci vojáků Wehrmachtu, Waffen-SS, příslušníků Volkssturmu, Organisation Todt, RAD (Říšské pracovní služby), členů NSDAP, SA, SS, BDO, NSKK, NSV, Opferringu, příslušníků Hitlerjugend a Bund Deutscher Mädel, tak by to vypadalo ještě komičtěji. Tento huráčech by byl už naprosto k smíchu.

Ale byl by „hrdým Čechem, co hrdě s husitským praporem bojuje za svůj národ.“ Svůj národ. Prdlačky a houby s octem.

A jak Benešovy dekrety vypadaly u nás v praxi? Když se podívám do dokumentů, co se týkají rodiny pradědy v Hlučíně, rodiny prababičky v Kobeřicích, rodiny pradědy v Koblově a rodiny prababičky v Koblově. Zjistím jedno.

Zatímco sudetské Němce odsunuli, tak pruské Moravce nechali lhát či dokonce lhali v jejich prospěch. A to vina pruských Moravců a vina sudetských Němců je naprosto stejná. Jedna a tatéž. Když ale dva dělají totéž, očividně totéž to není.

Velmi často jezdím na oběd do Sudic a poté na „poobědové“ kafe do Ratiboře. Na trase mezi Sudicemi a (po našemu) Ratibořem projíždím jen jedinou vesnicí. Šamařovicemi. Až dnes mě napadlo tam vystoupit a projít se. A pozastavit se.

Samborowice (moravsky Šamařovice, německy Schammerwitz) byly založeny v roce 1288. V roce 1318 se staly součástí Opavského vévodství, které se mezi 14. – 17. stoletím postupně integrovalo do Slezska a začalo být zahrnováno mezi slezská knížectví. Církevně však nadále jeho území spadalo pod olomouckou diecézi.

V roce 1742 se i Šamařovice staly součástí Pruska, po roce 1871 sjednoceného Německa. Od roku 1818 spadaly pod okres Ratiboř v rámci vládního obvodu Opolí (Horní Slezsko) a provincie Slezsko (s centrem ve Vratislavi).

Obyvatelé se kvůli německojazyčnému školství, službě v německé armádě, práci v německém vnitrozemí, spádovosti do většinově německého okresního města Ratiboř a modernizačnímu procesu (přejímaném z německého prostředí) hlásili k německé státní až národní identitě či přinejmenším byli pruskými patrioty, což se projevilo v plebiscitu v roce 1921.

487 obyvatel hlasovalo pro setrvání v Německu, jen 25 lidí hlasovalo pro Polsko. Dodejme, že obec z naprosté většiny obývali „po našemu“ (mährisch) hovořící pruští Moravci. K Polsku byli nedobrovolně připojeni až po roce 1945. Nastala éra polonizace, po roce 1989 doplněná o německé menšinové snahy a slezské jazykové a národnostní hnutí.

V obci se narodil Hugo Stanke, jehož vnímání očima většiny pruských Moravců se postupně měnilo. Vystudoval gymnázium v Ratiboři a bohosloví na univerzitě ve Vratislavi. Nejdříve sloužil jako kaplan v Bavorově, od roku 1896 jako farář v Hlučíně.

Byl poslancem berlínského říšského sněmu za katolickou Deutsche Zentrumspartei. Požadoval návrat polštiny a moravštiny do hornoslezských škol, byť za svého života neúspěšně. Hájil práva pruských Moravců, zároveň však vyjadřoval loajalitu k Německu a císaři. Angažoval se i v jiných otázkách – například v otázce úpravy břehů řek Odry a Opavy (za účelem předejíti záplavám) či různě lobboval za hospodářské povznesení regionu (například v otázce zastavování dálkových vlaků v Annabergu).

Byl jedním ze zakladatelů Katolických novin pro lid moravský v Pruském Slezsku, které se snažily hájit moravskou řeč a moravský lid, hájily katolickou církev proti kulturkampfu, avšak bez snahy o odtržení se od Německa. Tyto noviny se naopak ohrazovaly proti vnějším nepřátelům Německa, sociálním demokratům a často velmi negativně i vůči Čechům. Po odštěpení Korfantyho křídla od strany Zentrum i vůči Polákům.

Stanke však během první světové války (snad i pod hrozbou připojení Horního Slezska k Polsku) postoj k Čechům přehodnotil. Moravci mu to dali za vinu a uštvali ho k mrtvici. V roce 1921 v Hlučíně umírá jako zrádce, co přivodil svému lidu neštěstí a předhodil ho Čechům. Jeho rodné Šamařovice paradoxně Československu nikdy nepřipadly.

Co je ještě paradoxnější. Zatímco na Hlučínsku docházelo k velkému pnutí, k obrovskému vzestupu německého iredentismu, protičeskoslovenského smyšlení, k neúspěšným snahám zachovat německé školství, ke vzdorování vůči zaváděnému českému veřejnému školství, naopak k zavádění vzdorového německého soukromého vyučování, k neúspěšným snahám hlásit se k německé národnosti, k pokutám za „uvádění nepravdivých údajů,“ jakožto i k různým střetům mezi německými iredentisty a československými úřady… Šamařovice zůstaly tomuto pnutí ušetřeny.

Ještě paradoxněji – obce na jihu Ratibořska si samy ve Výmarské republice zavedly moravštinu jako pomocný jazyk vyučovací, učitelé museli ovládat němčinu i moravštinu. Staré Stankeho snahy tyto obce tedy dotáhly. Bez nějakého se přihlášení k českému nacionalismu či otočení se od Německa.

To ale jen do let třicátých a vzestupu nacismu. A to po obou stranách hranice. Na jedné straně posilovala NSDAP, na druhé straně SdP. A nakonec byla ona umělá hranice skutečně na krátký čas (1938-1945) opět smazána. A „smazáno“ bylo i moravské i české školství po obou stranách hranice.

Po roce 1945 nastala nová éra. Tentokrát již úspěšnější počešťovací snahy na jedné straně hranice. A popolšťovací snahy na straně druhé… Dnes máme Schengen. Zrovna jsem se dneska projížděl autem. A umělou hranici jsem na své trase přejel hned několikrát. Teď ještě překonat to umělé a z prstu vycucané dělení se na Čechy a Poláky. Ta cesta je různá. Mnozí na to jdou (nejviditelněji v gmině Krzanowice díky dvojjazyčným cedulím) skrze německou identitu. Jiní skrze slezskou identitu. Někteří jen čistě skrze jakousi identitu místní. Prajzska, Prajzák…

Jedno Horní Slezsko, historicky jeden okres ksakru. Kéž by tu nikdy a nikde nebyl prostor pro Pitomiovu českou krev, Rajchlovu či Babišovu „naše české lidi“ či PiSácké národovectví. Cožpak není těžké si položit otázku, proč na Hlučínsku nejsou Poláci? A proč na jihu Ratibořska v Polsku nejsou Češi? A cožpak je těžké si pak položit i otázku – jsou opravdu obyvatelé Hlučínska tedy Čechy? Jsou opravdu obyvatelé Ratibořska Poláky?

Na jedno jsem alergický. Na pojem „česká krev.“ A „polská krev.“ To raději budu věřit na mořské panny, bludičky a Rákosníčka u každého rybníčku. Prý jsem Čech, říkali. Národ husitů, říkali,. U nás se žádné dějiny neděly, říkali. Vše se dělo na území Čech, říkali. U nás nic, říkali. A pokud něco, tak stejně jako v Čechách, říkali. České národní obrození, říkali. České království, říkali. Severní Morava, říkali. Doba temna, říkali. Rakousko-Uhersko, říkali. Tatíček Masaryk, říkali… Pche, pche. Prdlačky.

Povinná informace: fotografie jsou moje, nacházejí se i na mém Instagramu a Facebooku

V dnes již polském okrese Ratiboř leží stále velká řada hornoslezských obcí, jež jsou obývány potomky pruských Moravců. Tato obec je však přeci jenom něčím jiná a výjimečná.

A to nejen tím, že Velké Petrovice (německy Groß Peterwitz, polsky Pietrowice Wielkie) jsou historicky nejsevernější obcí v rámci celého okresu Ratiboř vůbec, kde oni pruští Moravci žili. Cca od 90. let 19. století do poloviny století dvacátého to byla dokonce nejsevernější „moravská“ obec v rámcI celého Horního Slezska, jelikož obyvatelé Bavorova a Jaronova na sousedním Hlubčicku opustili bilingvismus a mluvili již pouze německy.

A jelikož obyvatelé Hlubčicka byli odsunuti (a zbylí utekli po roce 1956 do SRN) jsou Pietrowice Wielkie na Ratibořsku vlastně stále nejsevernější hornoslezskou obcí, kde žijí potomci pruských Moravců. Podle posledního pruského sčítání před první světovou válkou mluvilo 61 % obyvatel doma po našemu (mährisch) a 18 % lechickou slezštinou (wasserpolnisch). Zbytek německy.

Obyvatelé se kvůli německojazyčnému školství, službě v německé armádě, práci v německém vnitrozemí, spádovosti do většinově německého okresního města Ratiboř a modernizačnímu procesu (přejímaném z německého prostředí) hlásili k německé státní až národní identitě či přinejmenším byli pruskými patrioty, což se projevilo v plebiscitu v roce 1921.

1772 obyvatel hlasovalo pro setrvání v Německu, jen 55 obyvatel hlasovalo pro Polsko. K Polsku byli nedobrovolně připojeni až v roce 1945. Nastala éra polonizace. Po roce 1989 doplněná o německé menšinové snahy a slezské národní a jazykové hnutí.

Nyní se dostaňme k oné zvláštnosti a výjimečnosti této obce.

Zajímavostí Velkých Petrovic je to, že ačkoliv oblast Hlučínska a jihu Ratibořska se stala v roce 1318 součástí Opavského knížectví (a menší část území pak z něj vyděleného knížectví Krnovského), přičemž celá oblast byla mezi 14. – 17. stoletím integrována do Slezska, tak Velké Petrovice s městem Ketř a pár sousedními obcemi se v roce 1318 součástí Opavska nestaly.

Byly totiž ve vlastnictví olomouckých biskupů, nadále zůstávaly součástí Markrabství moravského, v rámci pozdějšího moravského krajského zřízení byly naposledy součástí Přerovského kraje. Součástí Horního Slezska se staly až v roce 1742, kdy byly připojeny k Prusku. Tehdy hlubčický správní obvod zahrnoval kromě zabraných částí slezského Opavska a slezského Krnovska právě i zabranou moravskou enklávu Ketř. No a v roce 1818 byly Velké Petrovice jedinou obcí z této ketřské enklávy, která byla přeřazena pod okres Ratiboř.

Další naše obce v dnešním okrese Ratiboř

Slušelo by se dodat i další naše obce, o kterých jsem již mnohokrát psal. Všechny tyto obce se v roce 1742 staly součástí Pruska, přičemž všechny (až na Bieńkowice a Tworków) se ocitly ve správním obvodě Hlubčice, po roce 1818 v okrese Ratiboř, jehož součástí jsou dodnes. Všechny se v roce 1871 staly součástí sjednoceného Německa, aby onomu Německu zůstaly až do roku 1945, kdy připadly Polsku. Jen už ta pruská provincie Slezsko (s centrem ve Vratislavi) a vládní obvod Opolí (Horní Slezsko) neexistují.

Dějiny zde se od dějin současného Hlučínska začaly odlišovat až po roce 1920, kdy obce na tzv. Hlučínsku (před rokem 1920 neexistujícím) byly obsazeny Československem.

Před rokem 1742 jednotlivé obce náležely do těchto knížectví, tučně jsou pak vyznačeny ty, ve kterých jsou zavedeny dvojjazyčné polsko-německé nápisy:

Opavské knížectví: Krzanowice, Borucin, Samborowice, Owsiszcze, Nowa Wioska

Krnovské knížectví: Bolesław, Pietraszyn

Ratibořské knížectví: Bieńkowice, Tworków. V těchto dvou obcích jsou rozšířená a naprosto běžná příjmení typická pro naše etnikum, stejně tak se zde hovořilo nářečím, které mnozí ještě řadí k našemu dialektu (někteří s jednoznačným zařazením tápou). Obce však ležely již za starou diecézní hranicí, byly součástí vratislavské diecéze – zdejší obyvatelé se navzdory svému původu a nářečí neoznačovali za Moravce, nýbrž za Slezany/Vasrpoláky.

V mnoha dalších obcích (nejen) okresu Ratiboř se mluvilo přechodovými dialekty slezsko-lašského pomezí, které již lze jednoznačně řadit k lechické slezštině, ale jež byly lašskými dialekty (moravštinou) i tak velmi silně ovlivněny.

Nějaké ty fotky z Velkých Petrovic

Povinná informace: fotografie jsou moje, nacházejí se rovněž na mém Instagramu

V diskusi u předchozího článku jeden diskutující vyslovil názor, že „rozdmychávám nacionalistické vášně,“ které jsou to poslední, co zrovna teď my (rozuměj, v případě diskutujícího, Češi) potřebujeme.

Co ale já těmi mými články o dějinách Slezska a obecně o Slezsku chci vlastně říci? Ano, často mají ony články jakýsi „německý“ nádech a mají charakter součásti pomyslně „německého“ příběhu. To je ale způsobeno tím, z které části Slezska ten příběh je. A ještě přesněji tím, kterou identitou a nacionalismem byla má rodina ovlivněna.

Jenže onu slezskou identitu, slezský patriotismus, slezské dějiny, slezské tradice i slezskou kulturu může tak stejně propagovat člověk, jehož předci byli z té větší části (či zcela) ovlivněni českou identitou a hlásili se k ní. Nebo stejně tak to může být člověk, co má předky hlásící se naopak k identitě polské. Či klidně – ryze místní. Pod heslem „koho chleba jíš, toho píseň zrovna zpívej.“ Nebo třeba „my jsme tu byli pořád, to jen hranice se měnily a dějiny si s námi pohrávaly.“

Navzdory tomu se všichni ale můžeme hlásit ke slezské národnosti, propagovat povědomí o Slezsku. A hájit či propagovat cokoliv slezské, a to v jakémkoliv směru. Ať už to bude vychýleno německým, polským, českým, moravským či ryze slezským či nějakým místním směrem.

Co je pro mě tedy ten prim, ta alfa a omega?

Zkusme si definovat Horní Slezsko (plus k tomu i Těšínské Slezsko) jako prostor, kde největšími „rukojmími“ národovectví a nacionalismů byli právě místní lidé.

Můžeme si je definovat jako osoby mezi mlýnskými koly německého, polského a českého nacionalismu, kdy dlouho hrála prim místní identita, leckde převažovala a tomu i vzdorovala či byla (i přes zde pronikající nacionalismy) i tak tou identitou podstatnější.

Ale měli jsme tu prostě Němce, Poláky a Čechy/Moravany, kteří by rádi přetvořili obyvatele Slezska k obrazu svému – naučiti je spisovné německé/polské/české řeči, vštěpiti jim své historie (pro ně však cizí, odehrávající se jinde), kde pak historie zdejší, po staletí odlišná od německé, polské i české, zmizí.

Ta mnohá knížectví a panství. Ty různé regiony. To Horní Slezsko a Těšínské Slezsko coby celek.

Každopádně to dělení na Němce, Čechy a Poláky (a zápas o zdejší obyvatelstvo) – tam je jisté, kdo není vítězem těch soubojů. Místní nářečí, identita, kultura, obyčeje a povědomí o místní historii (a širší regionální/zemské historii) a zdejším historickém příběhu, po staletí odlišném.

Slezsko rozdělené mezi několik států. Zaniklé. Po první světové válce rozdělené mezi Německo, Polsko a ČSR. I nyní Těšínsko (napůl), stále Bohumínsko (napůl), Ratibořsko (tedy ono Hlučínsko v ČR vs. zbytek v PL).

A jedno získává charakter kdysi vzdálených a cizích Čech a druhé získává charakter kdysi naprosto cizího (a mnohdy vzdáleného) Polska.

Rozdělení stejných lidí. Byli rozděleni odlišnými lidmi.

Co je pro mě formující?

Toto ze mne udělalo to neustálé geografické severomoravování a při jakékoliv návštěvě Čech podsouvání k mé osobě jakýchkoliv moraváckých stereotypů.

Stejně tak snaha mi podsunout, napasovat mi do hlavy, onen příběh českého národa (teritoriálně vymezen územím Čech), jako by to bylo moje. Českých lidovek a lidové kultury.

V kontrastu s tím, co si prožili mí předci. V kontrastu s tím, jaké byly dějiny míst, kde jsem žil. A míst, kde žiji. V kontrastu s našim regionem. A vlastně s objevením toho, že za hranicemi je to v mnohém podobné (stejné), přičemž naopak zbytek ČR se od nás liší.

Zdalipak spíše můj onen silný lokální patriotismus a lokální identita není obžalobou a zpochybněním uřvaného českého nacionalistického šovinismu, co třeba předvádí SPD, Stačilo!, Trikolora a jiní. A na druhé straně hranice polské nacionalistické strany.

Ony plky o krvi, o předcích, emocionální odvolávání se na historii a na argumentaci historií. A následně, na základě těchto plků, třeba hejslovanismus, protiukrajinské nálady (definované jakýmsi Ukrajincem na české půdě, co má ředit tzv. -neexistující- českou krev a u nás naprosto uměle napasovanou českou identitu a z prstu vycucaný český národ).

Jak to vnímám já? Každého člověka vnímám jednotlivě, ne podle nějakých národnostních škatulek. A nejlépe se cítím na jakémkoliv území, co v jakékoliv době nějakým způsobem přináleželo k Ratibořsku, Hornímu Slezsku. Tedy v ČR i PL. Důležité jsou pro mě dějiny jakýchkoliv knížectví a útvarů, co zde zasahovaly. Mající jeden jmenovatel – jejich příběh není zanesen ani do německého, ani do polského, ani do českého příběhu.

Nemám problém tedy s evropskou integrací, s EU, evropanstvím, propojením uměle rozděleného regionu. Evropa regionů, kde budou nějaké umělé a z prstu vycucané nacionalismy a národy odsunuty do minulosti, jako produkty své doby. Ano Krzanowice, Borucin, Pietraszyn, Bolesław, Tworków, Pietrowice Wielkie – moje. Stejně tak Ratiboř. A co třeba Opolí s jeho okolím? Dál, ale stále moje. Ale třeba Praha, Plzeň, Uherské Hradiště, Domažlice? Sorry jako, ne.

Co tedy jsem?

No primárně se, coby obyvatel Hlučína, mající největší část předků na Hlučínsku, a v jednu dobu pruské části Horního Slezska, považuji za Prajzáka. Hlásím se ke slezské národnosti, ale vnímám to asi jinak, než ten, kdo se přihlásí třeba k národnosti polské, české či německé. Nedefinuji si to krví, nedefinuji si to jazykem.

Mimochodem. Mám i velké pochopení pro Moravany, co vyvíjejí podobné snahy. Ale jen s těmi, kteří to třeba rovněž vidí zemsky. Tak nějak podobně. Že jejich zemi, identitu, kulturu a povědomí o historii jejich po staletí svébytné země tak nějak český i německý nacionalismus vymazal. Že nakonec vše české to moravské přepsalo.

Jsem dokonce řadovým členem Moravského zemského hnutí. Malé liberální, proevropské a opoziční strany. Nezaměňovat s naprosto šílenou stranou Moravané, na kterou jen lze reagovat s podivem a se spadlými ústy.

Byl jsem třeba členem (a stále řádově jsem) německých menšinových spolků. Jenže to vnímám jako něco věnující se historii a připomínající si minulost. Stejně tak německé občanství je odkazem předků a nějaké přihlášení se k předkům. Udržení něčeho, co nějakým způsobem náš region činí odlišným.

Ale asi si nemyslím, a je to naprosto nereálné, že nějaké německé školy a kurzy němčiny jsou cestou. No vlastně jsem již napsal, že to je pro mne naprosto to samé, čím je cesta česká. Či cesta polská. Je to takový klubík, kde si staré omy a staří otatové zajdou na kafíčko, řízeček a zákuseček. Pro mě cesta slepá. Co právě to slezské vymazala. Ale mnozí aktivisté a patrioti na Prajzské mi za toto nepoděkují.

Zítra máme 14. března. A co jsem dělal dříve já, tehdy obyvatel Bohumína-Skřečoně a student zdejšího bohumínského gymnázia?

Vzpomínám si, že jakožto člověk vymytý a zpracovaný českými mantinely dějepisu a hlásící se k tomu, co se dělo v Čechách (jako by to bylo jeho), jsem tehdy hlásal a strašně vzpomínal na to, že Ostrava byla obsazena již 14. března 1939, nikoliv 15. března. To celé jsem doprovázel fanatickou huráčeskou činností, kdy jsem všude kopíroval jakési texty o boji v místeckých kasárnách. A strašně lajkoval a sdílel všechno, co s tím jakkoliv souviselo. Připomínal jsem si „naše,“ pravda ne tolik zpopularizované, dějiny.

To, že ta největší část mých předků vlastně byla Německem „obsazena“ již v roce 1938 (přičemž s naprosto největší pravděpodobností, u některých jsou i k tomu doklady, to jednoznačně přivítala a chtěla) mě nechávalo chladným.

Soudní text o pradědovi v Koblově vítající Wehrmacht a následně se hned nadšeně hlásící hrr do SS, rodina jeho budoucí koblovské manželky, co kvůli snaze zapsat si německou národnost měla tahanice s českými úřady, fotka jistého hlučínského domu, kde žil další praděda, na kterém visí hakenkrojc, kde toho času pradědův otec byl vojákem Wehrmachtu a on samotný nosil uniformu DJ, prapraděda z Kobeřic, co se za socialismu přihlásil o německý válečný důchod…

To, že Skřečoň – obec, kde jsem tehdy žil, vlastně byla Němci obsazena až 1. září 1939, mne taky moc nezajímalo. Bez emocí, nikým k tomu neveden. Ani školou, co si stále vykládala o protektorátním dění a o příbězích lidí v Čechách. Až na vychovatelku v družině, která když mluvila po naszymu (chcete-li nesprávně „nářečím polštiny“), tak říkala, že za Polska to bylo nanic, za Německa to bylo nanic, takže je ČR pro slezské lidi vlastně nejlepší volbou.

O tom, co se dělo v letech 1938-1945 na Hlučínsku, jsem již napsal mnoho. Mnohokrát jsem nad tím i přemýšlel. Nad tím, co tomu předcházelo. Nad tím, co poté následovalo. Stejně tak jsem prozkoumal i to, co tehdy dělali mí předci z Koblova, Hlučína a Kobeřic.

To máme ale Hlučínsko, pruské Moravce. To máme, Hlučín, kde žiji teď. Je třeba splatit deficit i mé „rodné“ obci na Těšínsku (chcete-li obci po staletí sousedící bezprostředně s Ratibořskem/Bohumínskem a následně Bohumínskem pohlcené). Nikdy jsem se tomu nijak moc extra nevěnoval a napsal jsem k tomu jen málo.

A to jsem nemusel příliš vyvíjet úsilí. Stačí zde přepsat to, co obsahuje kronika obce Skřečoně. O jejímž obsahu, stejně tak o její existenci, jsem se ani coby žák ZŠ Skřečoň nedozvěděl. Stejně tak ani o tom, že vlastně tu školu postavili jako školu s německým jazykem vyučovacím, že to byla ta větší škola v obci. Že tam byla ještě jedna menší, polská. A že onu českou školu zřídili až v roce 1920, přičemž prostory získala, ona nově zřízená česká škola, právě od zrušené školy německé. Nuže. Co obsahuje kronika.

…
…

Když 10. 10. 1938 vstoupila do Skřečoně „vítězná“ polská armáda, byla zde přivítána slavobránou s nápisem „Na věčné časy.“ Jistě, nikdo z těch nadšenců, kteří ji postavili, netušili, že ty věčné časy potrvají jen 11 pouhých měsíců. Pisateli těchto řádků bylo dopřáno šest dní pozorovati s bolestí v srdci tragikomedii, kterou zde s nevšední okázalostí sehráli naši slovanští bratři.

Někteří si v té době vysloužili záslužné medaile a kříže (Hugo Schefczyk, Leo Štefan Skrzyszowski, Fr. Bylok, Josef Bugdol a snad i jiní). Leo Schefczyk byl odměněn za veliké zásluhy hlavní trafikou v Novém Bohumíně, Maxmilián Guziur se stal vládním komisařem obce atd atd. Do vsi přijela i tzv. kárná policie a zbila do krve několik českých lidí, kteří pak byli vyhoštěni a museli se vystěhovat do Ostravy (Richard Smítal, Josef Špaček – zemřeli, Bohuš Jung, Ludvík Benda, Jan Kamenčák).

Byl zaveden nový pořádek, všechny vyhlášky a nápisy i úřadování jen v polské řeči, vybíjení oken českým lidem, výhružky, podomné noční policejní prohlídky apod. Velikášstvím se někteří Poláci přímo opíjeli a jen řídkým zjevem byli ti, kteří se na věc dívali střízlivě. Ke cti sluší se jmenovati uvědomělého Poláka Tomáše Wróbla. Čas rychle letěl a v Berlíně vypršela čekací doba promyšleného plánu, který nesl heslo „Drang nach Osten.“ Dne 1. září 1939 přepadli Němci Polsko a učinili konec „věčným časům“ i ve Skřečoni.

Zmatek a hrůza naplnily srdce i mysl těch, kteří zde jedenáct měsíců „zaváděli“ nový pořádek. Jak asi bylo včerejším mocipánům, když spatřili na 90 % domů v obci vlajky s hákovým křížem a v některých oknech transparenty s nápisem „Wir danken unseren führer?“ Pošty a dráhy, mosty u Nového Bohumína a u Nové Vsi zbořeny, mnohé prázdné obchody uzavřeny, židovský majetek rozkraden. Polští vůdcové opouštějí obec a skrývají se po lesích.

Jejich rodiny doma prožívají pravá muka při prohlídkách, které provádějí bezohlední germánští vandalové. Prchají: Emil Popek, Max Guziur, Gorny, Skrzyszowski, Bugdol, Bylok, Ozóg i jiní.

Na obchodech mizí v rychlosti polské nápisy a jsou nahrazeny německými. Zmizeli i polští učitelé. Na radnici zasedá nepřítel všeho slovanského Leopold Myslivec, po ulicích strašidelně duní prokleté vysoké boty nadlidí – vrahů. Kam se asi poděl kierovník Krzystek, který mi tvrdil při přebírání školy, že jsem špatně informován, když pochybuju o nápise na slavobráně „Na věčné časy.“ Beckova politika prý je správná, jeho smlouva s Hitlerem prý trvalá, kdežto Benešova politika úplně pochybná. Kolikrát jsem si za války na ta jeho zaslepená tvrzení vzpomněl.

Byl-li dobrý Polák a Slovan, jistě často zaslzel jako já, když slyšel, že Germáni ve Skřečoni zakázali dospělým i dětem mluvit ve škole, na ulici, na úřadech i doma jinak než německy. Byly to hrozné roky za okupace. Lidé chodí po ulici jako němí, nezdraví se, jiní ani ven nevycházejí. Mnozí se smiřují se situací, přizpůsobují se změněným poměrům, podlézají Germánům, aby jim tito odhodili okousat kost, která byla určena jejich psům.

Je soupis obyvatel a je dovoleno přiznat i „slezskou“ národnost. Běda těm, kteří se nechají nachytat na tuto vějičku! Dobře si tuto věc Germáni promysleli. Rychle ukončili vítězně válku s Polskem, porazili již i francouzskou armádu, nyní si brousí meče na svého největšího nepřítele, na slovanského obra – na Rusko. Ale jejich řady již prořídly a potřebují je výhodně doplnit.

Dovolí Slezákům, aby své děti poslali do německé školy naučit se panské řeči, vydají Slezákům tzv. Volkslisty (jsou to listiny, kterými jsou přijati „do odvolání“ do svazku Němců) – jaká to velkomyslnost – a jako dočasně rovnocenné občany je vezmou na vojnu, aby tam obětovali své životy za velké dobrodění, které jim bylo slavnou říší prokázáno. Celkem 1826 občanů zdejší obce mělo Volkslistu, stovky můžů šlo a padlo v německé armádě.

…

…

Snad nejhůře se za okupace vydařili Němci Wilhelm Nikel a hrbatý Tyrna. Nutili občany k přijetí Volkslist, tyranizovali, vyhrožovali a pošklebovali se všemu českému. Podobně si počínal i „Blockleiter“ „pekař“ Wotke. Oni měli největší zásluhu na tom, že v obci tak velké procento občanů přijalo Volkslistu, že muselo mnoho místních občanů na vojnu, odkud se mnozí nevrátili. Jim ovšem pomáhalo několik špiclů, kteří si zaslouží stejné opovržení. Mnozí z těchto nadlidí došli spravedlivé odplaty, jiní jsou nezvěstní a neví se o jejich osudu.

Bývalý místní lékař Němec Duler byl na počátku okupace v obci velmi vlivným činitelem NSDAP. Pronásledoval a urážel místní občany české a polské národnosti při všech příležitostech. Rozhodoval také o propustkách do Ostravy (do tzv. Protektorátu Čechy a Morava). Poctiví čeští lidé propustku nedostali. Pak zabral v Novém Bohumíně vilu po židech a tam pokračoval ve svém řádění. Po osvobození zmizel, prý se přidal v Polsku k teroristickým skupinám. Jeho vilu zde v obci si zabrala SNB a zřídila si v ní stanici.

Místní Němec Leopold Pawelek, cementář, nemohl se dočkat příchodu Němců do Skřečoně, vystrčil předčasně německý prapor a jel Němcům v autě naproti. Poláci po něm stříleli a po zranění byla mu amputována ruka. Dělal pak ze sebe velkého mučedníka.

Hugo Schefczik, který za polské okupace hrál velkého Poláka, byl na počátku německé okupace odstaven, byla mu na několik dní zavřena hospoda. Pak obrátil a stal se důležitým Němcem, který požíval velké důvěry, a proto byl jako osoba německy naprosto spolehlivá ustanoven německým četníkem v Polsku. Nyní se hlásí k Polákům. V jeho hospodě se smělo za války mluvit jen německy, scházelo se u něho německé panstvo a peklo se u něho mnoho věcí. S německým panstvem chodil i na hony. Před okupací byl členem výboru německé Reifeissenbanky u Ehlera.

…

…

Od 1. března 1940 je obec Skřečoň připojena k Novému Bohumínu a se Záblatím, Šunychlem a Pudlovem je utvořen Velký Bohumín, který potrval až do osvobození. Obecní úřad ve Skřečoni byl uzavřen a vše se vyřizovalo v Bohumíně.

Za německé okupace učilo se v budově obecné školy do roku 1944, pak byl v této budově lazaret pro raněné vojáky. Učilo se jen málo. Hlavními předměty byly tělocvik a zpěv. Snad všechny děti byly u spolku Hitlerjugend. Návštěva této německé školy je povinná a dětem je pod trestem přikázáno mluvit všude jen německy. Za polské okupace musely chodit všechny děti povinně do katolického náboženství, a proto nechali mnozí své děti (nekatolíky) pokřtít. Za německé okupace byly náboženské odznaky (kříže) ze školy odstraněny a náboženství se vyučovalo po domech.

Mnoho dětí chodilo v této smutné době jen do obecné školy. Chlapci nosili zvláštní tmavomodré stejnokroje s dýkou (Hitlerjugend). Děti byly velmi surové, uměly dobře pochodovat a zpívat raubířské písně. To ostatní, co tvoří jádro vyučování v každé řádné škole, bylo zanedbáno. Malé děti navštěvovaly (německou) mateřskou školu vedle kovárny. Tam byl převezen nový inventář bývalé české mateřské školy. Polská škola zrušena a zřízen v ní německý ženský spolek.

Povinná docházka do německé školy pro všechny děti v obci zavedena 1. 11. 1940. Po zřízeni lazaretu byla obecná škola úplně vyprázdněna a mnoho věcí uschováno po domech.

Hostince byly postupně zavřeny. Ponechán byl hostinec u Gebauera a Hugo Schefczika. Hostinský Tomáš, který se musel za Poláků vystěhovat do Bílska, za Němců se vrátil, má v hospodě nějaký čas nájemníka, ale později musel taky zavřít a v hostinci zřízen vojenský lazaret. Uzavřel se i hostinec u Halady a Gregrův hostinec v Nové Vsi.

Obchody zůstaly jen tři. Trembač, Ehler a Leo Szefczyk. Szefczykovi (dříve Polák, nyní Němec) jde obchod dobře. Má o to zásluhu jeho paní. Menší obchod má i Marie Prokschová.

Na poště úřaduje zasloužilý Germán Waletschek, také velmi agilní nacista. Obecní knihovna (spravovala ji Slezská matice osvěty lidové) byla již za Poláků odstraněna a knihy uloženy v neznámém skladišti. Zachovalo se jen 400 knih, které byly před okupací v rukou čtenářů. Knihovna měla přes 4000 svazků.

…

…

Mnohokrát přelétly nad obcí za války anglické, ruské a americké bombardéry. Obec nebyla však přímo napadena nikdy. Jen na dům p. Gavroně (na loukách) a na skladiště za hospodou p. Grossmanna dopadly ojediněle bomby a zničily tyto dva domy. Rovněž na Zbytky dopadly ojediněle bomby do polí. Větší skupina bomb dopadla na obytné stavení hospodářského dvora v Nové Vsi. Tento dvůr stojí však na katastru Dolní Lutyně.

O život za války přišlo v obci (i N. Vsi) celkem 10 lidí (pí Bochňáková/Bochenková a její syn ve dvoře N. Ves, slečna Puchová při náletu na chemickou továrnu, chlapec Pitra zabit bombou v záchodě nádražní restaurace, ostatní manželé Glodovi, Kubinové, Rakus Bugdol venku, Křístek byl zabit minou).

Čtyři měsíce stála fronta v blízkosti zdejší obce, čtyři měsíce byla obec odstřelována ruskými a německými granáty. Po celou dobu marně se ráz čekalo na rozhodující útok ruských vojsk. Několikrát byly již uzavřeny obchody a ustal všechen pouliční ruch. S určitostí se očekával rozhodný, dlouho toužený, okamžik posledního boje. Konečně zmizely i kordy nadlidí a v táboře Herenvolku nastal zmatek. Poslední zbytky novodobých hrdinů prchají bezhlavě a „plánovitě vyklízejí“ pozice ve Skřečoni. Je konec dubna roku 1945.

Zdroje obrázků:

obr.1 (Skřečoň za ČSR) i obr.2 (Skřečoň za Rakouska): Odkaz

obr.3: Radnice v Novém Bohumíně při příjezdu Wehrmachtu (1. září 1939): Odkaz

Text: kroniky:

NAD 641 Místní národní výbor Skřečoň • č. pom. 161 • inv.č. 19 • upř. id 132 (dostupné on-line v Digitálním archivu SokA Karviná, str. 222-225): Odkaz

Dnes je plný Facebook příspěvků o výročí narození osobnosti, které se dnes tak hojně přisuzuje rozbití “žaláře národů.”

Dobře, rozkopal jsem půlku bytu k připomenutí plodů jeho práce a veledíla. Stejně tak si chci doložit, jak se nic z těch jeho slov, co vypustil z úst či nakydal perem na papír, absolutně vůbec nerozchází s realitou toho, co ve skutečnosti bylo a jak to ve skutečnosti pro mnohé vypadalo.

Rozbití „žaláře,“ přitom ale vytvoření he…?

Pokud mu tedy přisuzujeme rozbíjení žalářů, tak přisuďme psům mňoukání.

„T. G. Masaryk zasloužil se o stát.“ A co k tomu dodat. Snad jen jedno slůvko. „Jejich.“

První snímek je výřez ze sčítacího archu z Kobeřic z roku 1921. Jsou na něm sčítáni prababiččini strýcové, děda, babička a otec. Druhý arch je z roku 1930, je na něm sčítána další má prababička, její otec, matka a sourozenci z Koblova.

Připomeňme, že toto s sebou neslo nejen neuznání němčiny coby úředního jazyka v našich obcích, ale rovněž nucené počeštění křestního jména a přijmení, nezřízení německých škol (při pokusu děti posílat do německých škol třeba v Opavě či v Bohumíně zakročil stát a ze škol je vyhodil). Samozřejmě zde platila povinnost navštěvovat české školy, stejně tak byly udělovány různé pokuty za „uvádění nepravdivých údajů.“ Po nemožnosti je zaplatit následovalo vězení, přičemž věznici v Hlučíně se posměšně říkalo „Německý dům.“

No a jak se postarat o to, aby to tolik nekřičelo? Ti lidé přeci můžou volit a volí z většiny německé strany! Výsledky voleb se rozcházejí se sčítáním lidu! Nuže 12 obcí z okresu Hlučín stát přeřadil do národnostně smíšeného okresu Opava-venkov, a naopak 5 ryze českých obcí z bývalého rakouského Slezska přeřadil do okresu Hlučín. A už to tolik nekřičí. Tak se na to má! Krásná práce!

Samozřejmě si dokázali lidé poradit po svém, a tak vznikalo německé soukromé vyučování. A jak to bylo třeba se jmény? Když z prababiččiných sourozenců Wilhelma a Gerharda udělali Viléma a Gaharda, tak další potomky rodiče pojmenovali jmény, ke kterým český ekvivalent nebyl. Tedy prababiččin bratr Reinhold a má prababička Erna. K tomu nic nevymyslíte. U druhé prababičky se na to šlo rozdílněji, neutrálními jmény. Sourozenci Josef, Jan/Johan, Stefanie (z ní stejně udělali po válce Štěpánku) a má prababička Edeltrudis.

Obě jména prababiček nedokázaly úřady ani po druhé světové válce počeštit. A tak jedné prababičce jméno ponechaly, u druhé to pak různě komolily.

Jejich manželé dopadli ale jinak. Z koblovského pradědy Hanse/Johanna se stal Jan (to dokonce nebyl ani pruský Moravec, ale na Hlučínsko se v dětství přistěhovalý z poloviny slezský sudetský Němec a z poloviny Šlonzák/Vasrpolák). Jeho sestra Elfriede s manželem a dětmi utekla do Německa. A z hlučínského pradědy Heinricha se stal Jindřich. Z jeho bratra Siegfrieda se stal Vítězslav. I tak se mu v rodině říkalo „Siggy.“ Z Margarethe se stala Markéta (i tak se jí říká Gretka), z Getraude Gertruda, ale Josefina zůstala Josefínou (i tak se jí říká Fina).

Dnes jsme osvobození. Mluvíme česky a hlásíme se k historii, která se odehrávala jinde. V Čechách. U nás ve Slezsku na mapě prázdné body. Bezčasí, bezhistoří, bezprostoří. Jsme Češi, osvobození od dějin svého regionu a od historického příběhu našich předků.

Zapomeňme na nějaké Opavské a Krnovské knížectví před rokem 1742, na Pruské království, okres Ratiboř, Horní Slezsko, celé Slezsko, na Německé císařství. A napasujme českou identitu i do té staré doby, kdy vlastně nějaké národní identity ani ještě nevznikly, a do období, kdy ještě ani nezačaly hrát svou roli. Udělejme ze všeho národní a ciťme emoce. Ciťme křivdy jako Češi a buďme hrdí jako Češi. Na severní Moravě, s dějinami, identitou, kulturou a smyšlením Čech.

To je pošahané…

Vzpomínám si na onen obrázek nám vštěpovaný ve škole. Oh, naši předci v tento den vyšli nadšeně do ulic, připnuli si na sebe národní symboly a začali slavit. Oh, osvobození národa, českého národa, od rakouského jha. Zpěv! Počkat?!

Z matčiny strany. Rodiče a prarodiče pradědy v Hlučíně, rodiče a prarodiče prababičky v Kobeřicích, rodiče a prarodiče prababičky v Koblově.

Ráno dne 28. října 1918 se probudili jako etničtí Moravci na území okresu Ratiboř, v Horním Slezsku. Na území Pruska a Německé říše. A na konci tohoto dne šli spát opět jako etničtí Moravci na území okresu Ratiboř, v Horním Slezsku. Na území Pruska a Německé říše…

Teda ti, co nebyli zrovna na frontě, a to v uniformě německé císařské armády, či někde v zajetí. Nebo za Viléma II. nepadli. V onom civilním případě byli normálně doma či šli do kostela, kdesi na trh, do Petřkovic do roboty na šachtu (v případě těch z Hlučína a Koblova) či kamsi tesařit (v případě těch z Kobeřic). Nebo šli do školy. S německým vyučovacím jazykem…

Přesto v onen den povstal stát, povstal z českého nacionalismu a národního příběhu. Měl jakési plky o krvi, jazyku a příslušnosti na základě tohoto a onoho k českému národu, nic jiného českou optikou nepochopeno. Povstal stát, který si začíná „brousit zuby“ na území obývané „českými lidmi“ i za hranicemi. Wau.

Nějací žijí i na jižním Ratibořsku! Před rokem 1742 to bývala část Opavska a Krnovska! A kdysi to snad nebylo ani Slezsko, v časech dávných (co na tom, že fakt několik století dozadu, jakože fakt hodně) to bývala Morava! Furt je to dokonce moravská církevní provincie, i když to je pruské Slezsko! Žije tam zgermanizovaný český kmen!

No jo no. Co na tom, že v roce 1742 ti lidé nebyli Čechy, ale poddanými toho a onoho pána na tom a tom panství, domkaři, zahradníci (sedláky mezi předky nemám), katolíci… Lidé z té a z té vesnice. Toho a onoho zaměstnání. Viděli to aspoň šířeji v tom smyslu, že ne ten, kdo není z tohoto panství, je cizinec, ale že ten, kdo není z Opavska či Krnovska, je cizinec? Aspoň takto šířeji? Nevím.

Každopádně po roce 1871 (sjednocení Německa) dostali jakýsi modernizační proces, co jim toto staré úzké uvažování změnil. Nevznikl Čech, vznikl poslušný a hrdý poddaný německého císaře a německý občan.

Nefňukejme ale. Německo takovéto nepochopení předvedlo o pár desetiletí dříve. „Německojazyčné“ Alsasko bylo asi tak stejně německé jako „českojazyčná“ jižní část Ratibořska byla českou.

Válka se chýlila ke konci, 9. listopadu 1918 abdikuje císař, o dva dny později německá vlast kapitulovala. Události nabývají spád. Ve volbách 1919 se snad předci ve východní, havířské, části pozdějšího Hlučínska snesou na revoluční náladě v Německu a místo strany Zentrum to zřejmě tentoktát hodí německé sociální demokracii.

Mezitím tu máme onu Versailleskou mírovou dohodu. Ony české požadavky, na to přijde odpověď – vlna odporu a protičeské propagandy. Onen neoficiální plebiscit (přesněji referendum) s výsledkem 93,7 % proti připojení k ČSR. A až 4. února 1920 Hlučín, Kobeřice i Koblov obsazuje československá armáda. Bez šeříků, bez zpěvu, bez vítání. Jen o den dříve se emotivně loučili v Hlučíně s německou posádkou a nazvali to pohřbem své staré vlasti.

Jak volili mí předci v onom neoficiálním „plebiscitu“ (pokud volili), nevím. Ale jistou formou dalšího ranného odporu bylo sčítání lidu v roce 1921. Naprostá většina udává národnost německou. Naprosté většině to však později taky úřady přeškrtají a přerazítkují. Co už no. Pár jedincům ta německá projde. Hlučín, Kobeřice i Koblov. Českou neuvedl nikdo. Jen prapraprababička z Koblova z předmoderní generace starého ražení uvedla sama od sebe moravskou národnost, protože Moravci.

Přesuňme se za řeku do Hrušova. Už ne pruská část Slezska. Ale rakouská část Slezska, Těšínsko.

Rodiče pradědy. Součást německého živlu. 28. října 1918 Češi vyhlašují Československo. Rodina pradědova otce v Herzogwaldu si prožívá neúspěšný pokus o ustavení provincie Sudetenland s centrem v Opavě. V rámci Německého Rakouska. S cílem připojit se k Německu. Neúspěšně. Rozprášeno, připojeno k ČSR. Otec pradědy státní zaměstnanec – financ u celní správy. Změnil se mu zaměstnavatel. Už ne Rakousko, ale ČSR. I když je Němec.

Co s Hrušovem? Vypadá to, že ho získají Čechoslováci. No, jo. Ale pradědova matka je ze Starého Bohumína. Šlonzačka (Vasrpolka) s po naszymu coby mateřským jazykem. Vychodila německé školy, stejně jako její sourozenci. Její otec je rakouským státním zaměstnancem na železnici. Úředně i její rodina byla dosud „německé obcovací řeči.“ Všichni pořád žijí v Bohumíně-Městě, v Šunychlu-Bohumíně-nádraží či v Pudlově. K Polákům je to zrovna netáhne, ale asi i tak Bohumín zaberou Poláci. Nakonec se o to tak nějak ti Češi a Poláci ještě budou přetahovat, a to celé území získává ČSR. Snad lepší volba.

Praděda se v Hrušově narodil až po vyhlášení ČSR. Poslali ho do německých škol. Do toho Bohumína mohl do německých škol chodit i po přestěhování se rodiny na Hlučínsko v roce 1926. O tom se zbytku mé rodiny mohlo nechat jen zdát. Moravci měli smůlu, ČSR to nehodlala připustit.

A teď. Kdyby nevznikla ČSR a nezahrnula pod sebe Hrušov i Bohumín. Kdyby ona ČSR neobsadila i Hlučínsko, kam spadal i ten Koblov. Nevymazala by onu hranici. Praděda by se s rodiči a sestrou do Koblova nikdy jako sedmiletý chlapec nepřestěhoval. Hrušov a Koblov by od sebe nadále oddělovala hranice. V Koblově by praděda nikdy nežil.

Tam by jako Rottenführer Waffen-SS na dovolené z fronty nikdy „nesbalil“ za války prababičku. By se tedy nikdy nepoznali a nenarazili by na sebe. Zřejmě. Nikdy bych se nenarodil. Díky vzniku ČSR vlastně žiju.

Co ale vznik ČSR znamenal pro otcovu rodinu? Přesněji pro rodinu babičky, která zase na Bohumínsku právě asi chtěla připojení tohoto území k Polsku. Protože Poláci. Nestalo se.

A rodina dědy z Francovy Lhoty? Zejména Valaši a Moravané, ale přeci jen ten český nacionalismus k nim okolo toho roku 1900 nějak opožděně dorazil. Ti vznik ČSR zřejmě uvítali. Jeden prapraděda, zajatý rakousko-uherský vojín (už v létě roce 1917 u hory Kuk v Itálii), se měsíc a den po vzniku ČSR oficiálně stává příslušníkem československých legií a legionářem. Den a měsíc po vzniku ČSR. Přeci jenom nějaký můj předek za vznik ČSR bojoval! Škola nelhala, yeah!

Už vás tu nechceme. Několika Čechům rozpíchali u polských marketů pneumatiky – Novinky

ÚTOKY POLÁKŮ PROTI ČECHŮM! NO NESLÝCHANÉ!!!!!!!!!!

Autor tohoto článku aspiruje na jakousi anticenu. Článek v nadpisu i na mnohých dalších místech píše o útocích „Poláků“ proti nebohým „Čechům,“ dělá z toho pomalu masový všudypřítomný jev a národnostní války, abychom se nakonec dozvěděli, že ony případy má na svědomí s nejvyšší pravděpodobností jediný pachatel staršího věku (zapšklý PiS důchodce či podobný archetyp?).

Jaký je záměr tohoto článku, s jakými pochody to autor takto nafukuje a takto píše? Pro senzaci? Pro čtenost? Pro umělé rozdmýchávání nacionalistických vášní zdejších „Čechů“ (kteří nejsou svým původem skutečnými Čechy) a Poláků (kteří nejsou svým původem skutečnými Poláky)?

Nebo. Prostě. Přehánějme jako autor a nafukujme. Aby se nejezdilo na nákupy do Polska? Někdo má ten zájem, aby tam občané ČR nejezdili? Kdo to zaplatil ten článek? Nepopírám, že ono skupování obchodů, následný nedostatek zboží, fronty a plná parkoviště nikoho v Polsku neštvou.

Pro kontext připomeňme, že všechny obce zmíněné v článku – tedy Chuchelná a Rohov v ČR a Krzanowice a Krzyżanowice v PL náležely až do roku 1920 nejen do stejného státu (Německo), ale i do stejné provincie (Slezsko), vládního obvodu (Opolí – Horní Slezsko) a dokonce do stejného okresu (Ratiboř).

Rohov a Chuchelná (a dalších 34 z 36 obcí Hlučínska) jsou obce obývané historicky etnickými Moravci (ve zbylých dvou obcích převažovali etničtí Němci).

Stejně tak ony Krzanowice a spousta dalších obcí za hranicemi (Pietraszyn, Borucin, Owsiszcze, Bolesław, Samborowice, Nowa Wioska, Pietrowice Wielkie, svým způsobem i Tworków a Bieńkowice) jsou tradičně obývané etnickými Moravci.

Lidé po obou stranách hranic mají dodnes stejná příjmení.

Nejvíce viditelné je toto právě v gmině Krzanowice, kde jsou dvojjazyčné polsko-německé nápisy, v kostele se konají německé bohoslužby (kde se i zpívá „moravsky“ – češtinou to tam nikdo nenazývá), najdeme zde pomníky padlým německým vojákům ve světových válkách, konají se zde folklorní akce a zejména soutěže v moravštině (po našemu), tedy v totožném nářečí jako na Hlučínsku, soutěží v tomto nářečí a těchto folklorních akcí se účastní i osoby z „českého“ Hlučínska.

K tomu všemu tu máme na polské straně hranice ještě po roce 1989 vzniklou slezskou národnost, ke které se hlásí velký podíl zdejších obyvatel, hnutí za slezský jazyk atd.

I v moraveckých obcích gminy Krzyżanowice a Pietrowice Wielkie jsou aktivní německé spolky (a jsou zde německé pomníky), ale moravecká aktivita je zde slabší a ani dvojjazyčné polsko-německé nápisy se zde neprosadily.

To znamená, že obce po obou stranách hranic jsou obývané z etnického hlediska totožným obyvatelstvem, se stejnou historií (začínající se od sebe odlišovat po roce 1920). Když ČSR obsadila jižní část okresu Ratiboř (dnešní Hlučínsko), tak spousta lidí nesouhlasících s Československem se právě přestěhovala třeba do těch Krzanowic.

Právě spousta lidí z Chuchelné do Krzanowic před Československem utekla. Dnes tu máme článek o tom, že „obyvatelé“ Krzanowic propíchávají obyvatelům Chuchelné pneumatiky.

Za umělými hranicemi se v roce 1921 konal plebiscit, zda obyvatelé chtějí přináležet k Německu či Polsku. 96,9 % obyvatel Krzanowic hlasovalo pro Německo, proti Polsku. Vedle v Pietraszynu to bylo 97,1 % pro Německo, v Borucinu 97,5 % taktéž pro Německo. Polsko obsadilo tuto oblast až v roce 1945.

Tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, a tak postupně Československo začalo na Hlučínsku napasovávat českou identitu a Polsko na Ratibořsku identitu polskou. Vzdor tomu je na Hlučínsku 12 obcí, kde se více než 10 % obyvatel hlásí k národnosti slezské, u tří z nich to je více než 15 %. Za celé Hlučínsko činil podíl 9,7 %. Jenom a pouze.

U německé národnosti ve dvou obcích bylo více než 5 % osob k této národnosti se hlásících, u dalších čtyř to bylo mezi třemi a pěti procenty. Tedy nízký podíl (připomeňme, že v roce 1935 73,7 % obyvatel Hlučínska hlasovalo pro jakoukoliv německou stranu, Sudetoněmecká strana měla téměř 65 % všech hlasů). Německé občanství má zhruba třetina až polovina zdejších obyvatel.

Gmina Krzanowice dokonce byla původně jednou z bašt strany Mniejszość Niemiecka – Deutsche Minderheit, kdy v komunálních volbách v roce 1991 získala 75,1 % hlasů. Vzdor tomu se v roce 2002 přihlásilo k polské národnosti 53,4 % obyvatel, k německé 20,64 % a ke slezské 7,1 % obyvatel. V roce 2011 stoupl podíl německé národnosti na 27,8 %.

V gmině Pietrowice Wielkie se k německé národnosti přihlásilo rovněž přes 20 % obyvatel, u gminy Krzyżanowice to bylo „jen“ 13,28 %.

V rámci celého okresu Ratiboř se 22,8 % obyvatel v roce 2011 přihlásilo ke slezské národnosti a 9,7 % obyvatel k německé.

Přesto tisíckrát opakovaná lež (ve školách, v médiích, v časopisech propagující českou či polskou historii) se stává pravdou a na jedné straně je přiživován uměle napasovaný český nacionalismus, na druhé straně umělý nacionalismus polský. A tak na jedné straně máme české vlaječkáře a voliče SPD, na druhé straně uřvanou část elektorátu (nejen) PiS a polské vlaječkáře (a onoho propichovatele pneumatik).

Jak ona umělá čára na mapě dokáže rozdělit obyvatele, kteří se od sebe před rokem 1920 nijak nelišili, patřili k sobě. Najednou tady máme z jedněch „Čechy,“ z druhých „Poláky“ a takové články, které takovéto uvažování přiživují. Místo toho, aby se zde vyvíjela aktivita tuto debilní uměle vytvořenou hranici na severu co nejvíce vymazat. Ať žije Horní Slezsko!

Na facebookové stránce ODS v dnešním příspěvku stojí: odkaz a hodnoty Tomáše Garrigua Masaryka žijí dodnes a my na ně nezapomeneme! A pak tam jsou ještě nějaké řeči, jak usiloval o moderní a demokratický stát. No…

Příčí se mi onen jeho kult osobnosti, co do svobodné demokratické společnosti ne zrovna patří. Odkazem TGM je rovněž to, že nám prezident zbytečně sídlí na monarchistickém předimenzovaném hradě, což je v parlamentní demokracii naprosto nehorázně nemístný jev… Ideologicky, symbolem, rozpočtem… A hlavně zbytečný jev. Odstranil císaře, stylizoval se však do jeho pozic. Nehledě na to, že tento TGM rozbil jeden „žalář národů,“ přičemž vytvořil druhý.

Nehledě na to, že tento pán ignoroval a obcházel ústavní nastavení institucí („hrad,“ pětka). Aneb ona památná věta poté, co zjistil, že bude mít „jen“ pravomoci typické pro parlamentní republiku. „Tož to ne!“ Vytvořil si tedy paralelní struktury, prostřednictvím kterých stát i politiku mohl i tak ovládat či mít na ně vliv. Nehledě na to, že ani nedodržoval, že prezident může kandidovat jen dvakrát po sobě.

Vadí mi rovněž Masarykovy postoje ve sporu o smysl českých dějin. Neztotožňuji se s jeho pohledem na české dějiny, který nám dodnes ahistoricky zabarvuje učebnice dějepisu i vnímání dějin. Zase ale je třeba zmínit to, že zejména Josef Pekař, který proti TGM argumentoval, díky tomuto sporu vytvořil celou řadu pozoruhodných textů s nimiž se (minimálně z části, ne-li více) ztotožnit umím.

Kdybych měl napsat „prezidentu osvoboditeli“ dopis za naše obyvatelstvo:

Začněme trochu jinak. Dopisem, co naši předci napsali papeži Benediktu XV.

„Nejsvatější otče! Tvoje nejpokornější služebnice, katolické ženy a panny z Hlučínska, voláme k Tobě s dětinskou důvěrou z nejhlubší bídy. Podle mírové smlouvy má hlučínský kraj Československé republice odstoupen býti. To je pro nás trpké a bolestné. Osvoboď nás z rukou našich českých protivníků, kteří nás od naší vlasti odtrhnouti chtějí.“

Jaký by tedy byl dopis za ony „naše lidi?“

Děkujeme za nemožnost hlásit se k německé národnosti. Děkujeme za “úřední opravy” německé národnosti na moravskou (československou). Děkujeme za pokuty za “uvedení nepravdivých údajů” ve sčítání lidu, po nemožnosti je zaplatit za ty pobyty ve vězení. Děkujeme za potlačování německého školství, po posílání dětí do německých škol (třeba v Opavě) za nezákonné vyhazování těchto dětí z oněch německých škol. Děkujeme za vnucení českého školství, za vnucování českého národního příběhu, myšlení a kultury. Děkujeme za vnucení češtiny coby úředního jazyka.

Děkujeme za tu adoraci husitství a protestantismu, děkujeme za to plivání na římskokatolickou církev.

Děkujeme za propuštění našich učitelů, zaměstnanců na dráze, pošťáků, úředníků, policistů (četníků), státních zaměstnanců. Děkujeme za jejich nahrazení je přivandrovalci českými v těchto pozicích.

Děkujeme za tu novou státní hranici na severu, co způsobila velkou nezaměstnanost i bídu a zpřetrhání osobních, kulturních, hospodářských a jiných vazeb. Raději ještě jednou děkujeme za tu velkou nezaměstnanost, co to u nás způsobilo. Děkujeme, že se řada našich příbuzných najednou ocitla za státními hranicemi. Děkujeme za to, že se centrum naší oblasti (Ratiboř) se svým středním školstvím, trhy a lékaři ocitlo v zahraničí.

Děkujeme za následné zkrachování šlechtických velkostatků, jejichž půda pak byla z části dána českým přivandrovalcům, nikoliv našim lidem. Děkujeme za to, že jste naše lidi vydírali “nebudeš loajální, vezmeme ti půdu, co jsme ti z těchto zkrachovalých velkostatků přidělili.”

Děkujeme za to, že v českém vnitrozemí nikdo našim lidem práci nedal, že si ji museli hledat v Německu, které se najednou ocitlo v zahraničí.

Děkujeme za to, že jste 12 našich obcí z okresu Hlučín v roce 1928 přeřadili do okresu Opava-venkov a do okresu Hlučín naopak přiřadili 5 českých obcí z bývalého rakouského Opavska. Děkujeme za to, že jste tak učinili proto, abyste rozbili identitu Hlučínska a jaksi zahladili to, že oficiálně podle sčítání lidu české okresy volí německé strany. Prostě děkujeme, že jste se postarali o to, aby to tolik nekřičelo.

Děkujeme za to, že jste v roce 1928 zrušili samosprávné Slezsko, zlikvidovali ho a spojili ho s Moravou.

Děkujeme vám za zrušení slezské země, k čemuž vás inspirovala vaše návštěva Opavy, kde vás primátor německy přivítal v „německém zemském hlavním městě“ a pouze městskými prapory, nikoliv československými vlajkami. Děkujeme vám rovněž za to, že před tímto rokem tady vládl jakýsi zplnomocněný komisař pro Ratibořsko Josef Šrámek, který zde disponoval téměř diktátorskými neomezenými pravomocemi a nebral ohled ani na platné zákony. Děkujeme, že jste položil první základy toho, že je Slezsko bráno jako “sever Moravy.”

Žij prezidentu osvoboditeli!

Navždy tvoji
pruští Moravci

Co bych rád k tomu všemu vlastně řekl

Co si přiznat konečně, že se má tento pán nechat v učebnicích dějepisu. A dát si za cíl to, aby už konečně skončil ten jeho kult, bysty, fotografie, uctívání atd. Proč ksakru je jeho fotografie na zadní straně nejmenovaného školního atlasu – zaujímající celou onu zadní stranu? Proč je všude stále jeho kult? Proč je stále pěstován (nejen) v dnešním školství? Samozřejmě jsem si vědom, že tento můj článek Masaryka líčí až nemístně negativně. Tyto řádky však píši jen a pouze k zamyšlení.

A hlavně. A zejména. Tento stát vznikl 1. ledna 1993. Ne 28. října 1918.

Je to přesně 100 let, co československá vojska bez plebiscitu obsadila obce Hať a Píšť. Do té doby tvořící součást okresu Ratiboř v německém Horním Slezsku.

V roce 1919 na Versailleské konferenci v Paříži vznesli českoslovenští zástupci územní nároky na rozsáhlá území v pruském Horním Slezsku, nakonec však ČSR obdržela jen malou část tohoto území.

Co připadne ČSR, „vyřešil“ na oné konferenci francouzský generál Henri le Rond. Ten čárou na mapě spojil města Ketř a Bohumín. Co se ocitlo pod čarou, připadlo v roce 1920 ČSR (celkem 36 obcí), co se ocitlo nad čarou, bylo plebiscitním územím, kde se obyvatelé mohli rozhodnout, zda se chtějí stát součástí Německa či Polska. Hlasující na Ratibořsku nad čarou se tehdy ve většině vyslovili pro Německo.

Ona čára však protínala katastry obcí Píšť, Hať a Ovsiště. Byla ustanovena demilitační komise, která nakonec rozhodla o tom, že Píšť a Hať připadnou ČSR, zatímco Ovsiště zůstanou v Německu. Po roce 1945 tato obec připadla Polsku.

V obci Píšť se v roce 1905 přihlásilo k moravské řeči 1519 obyvatel, k německé řeči 68 obyvatel. V obci Hať to bylo 1672 obyvatel hlásících se k moravštině a 49 obyvatel hlásících se k němčině.

ČSR dostala nepěkné hodnocení v následujících parlamentních volbách. V Hati v roce 1929 dopadly parlamentní volby následovně: Německá nacionální strana 27,36 %, Německá křesťansko-sociální strana lidová 21,65 %, Československá strana lidová 8,02 %, Německá sociální demokracie 4,73 %, Československá sociální demokracie 4,51 %, Komunistická strana Československa 3,08 %, Německá národně socialistická strana dělnická 1,02 %….

V Píšti v roce 1929: Německá křesťansko-sociální strana lidová 54,59 %, Československá strana lidová 19,26 %, Německá sociální demokracie 2,04 %, Komunistická strana Československa 2,04 %, Německá nacionálně-socialistická strana dělnická 1,91 %, Německá nacionální strana 1,66 %, Československá sociální demokracie 0,77 %…

V roce 1935:

Hať: Sudetoněmecká strana 72,86 %, Německá křesťansko-sociální strana lidová 4,76 %, Československá strana lidová 4,54 %, Československá sociální demokracie 2,27 %, Německá sociální demokracie 0,22 %, Komunistická strana Československa 0,22 %

V Píšti: Sudetoněmecká strana 60,73 %, Československá strana lidová 14,81 %, Německá křesťansko-sociální strana lidová 9,53 %, Československá sociální demokracie 1,95 %.

V obcích, kde se v roce 1905 hlásilo k moravské řeči okolo 95 % obyvatel. To asi nepotřebuje dalšího komentáře.

Jak na celou situaci vzpomínal pro Paměť národa Píšťský rodák Josef Nosiadek:

O jejím začlenění (Píště) rozhodovala mezinárodní komise. Po obci ji doprovázel otec J. Nosiadka. Příslušnost k Československu dokazoval českými nápisy na hrobech a na soše Jana Nepomuckého u místní kaple. Byly to přesvědčivé důkazy o českém původu obyvatel. Otec Josefovi celou událost často vypravoval a on si ji dnes takto pamatuje: „Tady máme kapli svatého Jana, a kdyby ten svatý Jan tady nestál, tak jsme dnes Poláci, protože by nás k té republice nedali. Hať a Píšť. Ten svatý Jan, ta socha, je postavená někdy kolem roku 1760. Tak nějak je to vytesané. A bylo tam napsáno: Ze samé štědrosti chudých lidí byla postavena socha sv. Jana Nepomuckého v tom a tom roce. Takže přišla komise, Angličan, Francouz, Němec, Čech a Ital. Bylo jich pět, těch důstojníků. Teď jak šli, tak poukázali na ten pomník, že je napsaný švabachem, ale česky. Dále na hřbitově, že je valná část těch náhrobků napsaná česky. Takže česky tam byli Svoboda a různí známí hodnostáři.

Samozřejmě jak přišel Hitler, tak ti naši ušáci… tatínek každého pojmenoval. A ti, a teď poslouchejte dobře, jak přišel ten Němec, tak šli a pojmenovávali ty ulice. Hlavní cesta byla Adolf Hitler Strasse a všelijak takhle pojmenovali ty ulice. No a teď jak přišli, tak ti pánové z té Ratiboře, to byl okres Ratiboř, říkali, že ta ulička by se klidně mohla jmenovat ulice Svatého Jana. A ten ušák jeden, ten starosta, šéf té partaje, ten říkal, ne, že ten svatý Jan je prozradil. A tak ten nápis samozřejmě nechali vykřesat.“

Zdroj onoho příběhu Josefa Nosiadka (příběh tohoto příslušníka RAD, Wehrmachtu a po válce zakladatele místní buňky Československé sociální demokracie, co byl následně perzekuován komunistickým režimem, jistě stojí za přečtení): https://www.pametnaroda.cz/cs/nosiadek-josef-20100826-0