Slezané.cz

Už vás tu nechceme. Několika Čechům rozpíchali u polských marketů pneumatiky – Novinky

ÚTOKY POLÁKŮ PROTI ČECHŮM! NO NESLÝCHANÉ!!!!!!!!!!

Autor tohoto článku aspiruje na jakousi anticenu. Článek v nadpisu i na mnohých dalších místech píše o útocích „Poláků“ proti nebohým „Čechům,“ dělá z toho pomalu masový všudypřítomný jev a národnostní války, abychom se nakonec dozvěděli, že ony případy má na svědomí s nejvyšší pravděpodobností jediný pachatel staršího věku (zapšklý PiS důchodce či podobný archetyp?).

Jaký je záměr tohoto článku, s jakými pochody to autor takto nafukuje a takto píše? Pro senzaci? Pro čtenost? Pro umělé rozdmýchávání nacionalistických vášní zdejších „Čechů“ (kteří nejsou svým původem skutečnými Čechy) a Poláků (kteří nejsou svým původem skutečnými Poláky)?

Nebo. Prostě. Přehánějme jako autor a nafukujme. Aby se nejezdilo na nákupy do Polska? Někdo má ten zájem, aby tam občané ČR nejezdili? Kdo to zaplatil ten článek? Nepopírám, že ono skupování obchodů, následný nedostatek zboží, fronty a plná parkoviště nikoho v Polsku neštvou.

Pro kontext připomeňme, že všechny obce zmíněné v článku – tedy Chuchelná a Rohov v ČR a Krzanowice a Krzyżanowice v PL náležely až do roku 1920 nejen do stejného státu (Německo), ale i do stejné provincie (Slezsko), vládního obvodu (Opolí – Horní Slezsko) a dokonce do stejného okresu (Ratiboř).

Rohov a Chuchelná (a dalších 34 z 36 obcí Hlučínska) jsou obce obývané historicky etnickými Moravci (ve zbylých dvou obcích převažovali etničtí Němci).

Stejně tak ony Krzanowice a spousta dalších obcí za hranicemi (Pietraszyn, Borucin, Owsiszcze, Bolesław, Samborowice, Nowa Wioska, Pietrowice Wielkie, svým způsobem i Tworków a Bieńkowice) jsou tradičně obývané etnickými Moravci.

Lidé po obou stranách hranic mají dodnes stejná příjmení.

Nejvíce viditelné je toto právě v gmině Krzanowice, kde jsou dvojjazyčné polsko-německé nápisy, v kostele se konají německé bohoslužby (kde se i zpívá „moravsky“ – češtinou to tam nikdo nenazývá), najdeme zde pomníky padlým německým vojákům ve světových válkách, konají se zde folklorní akce a zejména soutěže v moravštině (po našemu), tedy v totožném nářečí jako na Hlučínsku, soutěží v tomto nářečí a těchto folklorních akcí se účastní i osoby z „českého“ Hlučínska.

K tomu všemu tu máme na polské straně hranice ještě po roce 1989 vzniklou slezskou národnost, ke které se hlásí velký podíl zdejších obyvatel, hnutí za slezský jazyk atd.

I v moraveckých obcích gminy Krzyżanowice a Pietrowice Wielkie jsou aktivní německé spolky (a jsou zde německé pomníky), ale moravecká aktivita je zde slabší a ani dvojjazyčné polsko-německé nápisy se zde neprosadily.

To znamená, že obce po obou stranách hranic jsou obývané z etnického hlediska totožným obyvatelstvem, se stejnou historií (začínající se od sebe odlišovat po roce 1920). Když ČSR obsadila jižní část okresu Ratiboř (dnešní Hlučínsko), tak spousta lidí nesouhlasících s Československem se právě přestěhovala třeba do těch Krzanowic.

Právě spousta lidí z Chuchelné do Krzanowic před Československem utekla. Dnes tu máme článek o tom, že „obyvatelé“ Krzanowic propíchávají obyvatelům Chuchelné pneumatiky.

Za umělými hranicemi se v roce 1921 konal plebiscit, zda obyvatelé chtějí přináležet k Německu či Polsku. 96,9 % obyvatel Krzanowic hlasovalo pro Německo, proti Polsku. Vedle v Pietraszynu to bylo 97,1 % pro Německo, v Borucinu 97,5 % taktéž pro Německo. Polsko obsadilo tuto oblast až v roce 1945.

Tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, a tak postupně Československo začalo na Hlučínsku napasovávat českou identitu a Polsko na Ratibořsku identitu polskou. Vzdor tomu je na Hlučínsku 12 obcí, kde se více než 10 % obyvatel hlásí k národnosti slezské, u tří z nich to je více než 15 %. Za celé Hlučínsko činil podíl 9,7 %. Jenom a pouze.

U německé národnosti ve dvou obcích bylo více než 5 % osob k této národnosti se hlásících, u dalších čtyř to bylo mezi třemi a pěti procenty. Tedy nízký podíl (připomeňme, že v roce 1935 73,7 % obyvatel Hlučínska hlasovalo pro jakoukoliv německou stranu, Sudetoněmecká strana měla téměř 65 % všech hlasů). Německé občanství má zhruba třetina až polovina zdejších obyvatel.

Gmina Krzanowice dokonce byla původně jednou z bašt strany Mniejszość Niemiecka – Deutsche Minderheit, kdy v komunálních volbách v roce 1991 získala 75,1 % hlasů. Vzdor tomu se v roce 2002 přihlásilo k polské národnosti 53,4 % obyvatel, k německé 20,64 % a ke slezské 7,1 % obyvatel. V roce 2011 stoupl podíl německé národnosti na 27,8 %.

V gmině Pietrowice Wielkie se k německé národnosti přihlásilo rovněž přes 20 % obyvatel, u gminy Krzyżanowice to bylo „jen“ 13,28 %.

V rámci celého okresu Ratiboř se 22,8 % obyvatel v roce 2011 přihlásilo ke slezské národnosti a 9,7 % obyvatel k německé.

Přesto tisíckrát opakovaná lež (ve školách, v médiích, v časopisech propagující českou či polskou historii) se stává pravdou a na jedné straně je přiživován uměle napasovaný český nacionalismus, na druhé straně umělý nacionalismus polský. A tak na jedné straně máme české vlaječkáře a voliče SPD, na druhé straně uřvanou část elektorátu (nejen) PiS a polské vlaječkáře (a onoho propichovatele pneumatik).

Jak ona umělá čára na mapě dokáže rozdělit obyvatele, kteří se od sebe před rokem 1920 nijak nelišili, patřili k sobě. Najednou tady máme z jedněch „Čechy,“ z druhých „Poláky“ a takové články, které takovéto uvažování přiživují. Místo toho, aby se zde vyvíjela aktivita tuto debilní uměle vytvořenou hranici na severu co nejvíce vymazat. Ať žije Horní Slezsko!

Na facebookové stránce ODS v dnešním příspěvku stojí: odkaz a hodnoty Tomáše Garrigua Masaryka žijí dodnes a my na ně nezapomeneme! A pak tam jsou ještě nějaké řeči, jak usiloval o moderní a demokratický stát. No…

Příčí se mi onen jeho kult osobnosti, co do svobodné demokratické společnosti ne zrovna patří. Odkazem TGM je rovněž to, že nám prezident zbytečně sídlí na monarchistickém předimenzovaném hradě, což je v parlamentní demokracii naprosto nehorázně nemístný jev… Ideologicky, symbolem, rozpočtem… A hlavně zbytečný jev. Odstranil císaře, stylizoval se však do jeho pozic. Nehledě na to, že tento TGM rozbil jeden „žalář národů,“ přičemž vytvořil druhý.

Nehledě na to, že tento pán ignoroval a obcházel ústavní nastavení institucí („hrad,“ pětka). Aneb ona památná věta poté, co zjistil, že bude mít „jen“ pravomoci typické pro parlamentní republiku. „Tož to ne!“ Vytvořil si tedy paralelní struktury, prostřednictvím kterých stát i politiku mohl i tak ovládat či mít na ně vliv. Nehledě na to, že ani nedodržoval, že prezident může kandidovat jen dvakrát po sobě.

Vadí mi rovněž Masarykovy postoje ve sporu o smysl českých dějin. Neztotožňuji se s jeho pohledem na české dějiny, který nám dodnes ahistoricky zabarvuje učebnice dějepisu i vnímání dějin. Zase ale je třeba zmínit to, že zejména Josef Pekař, který proti TGM argumentoval, díky tomuto sporu vytvořil celou řadu pozoruhodných textů s nimiž se (minimálně z části, ne-li více) ztotožnit umím.

Kdybych měl napsat „prezidentu osvoboditeli“ dopis za naše obyvatelstvo:

Začněme trochu jinak. Dopisem, co naši předci napsali papeži Benediktu XV.

„Nejsvatější otče! Tvoje nejpokornější služebnice, katolické ženy a panny z Hlučínska, voláme k Tobě s dětinskou důvěrou z nejhlubší bídy. Podle mírové smlouvy má hlučínský kraj Československé republice odstoupen býti. To je pro nás trpké a bolestné. Osvoboď nás z rukou našich českých protivníků, kteří nás od naší vlasti odtrhnouti chtějí.“

Jaký by tedy byl dopis za ony „naše lidi?“

Děkujeme za nemožnost hlásit se k německé národnosti. Děkujeme za “úřední opravy” německé národnosti na moravskou (československou). Děkujeme za pokuty za “uvedení nepravdivých údajů” ve sčítání lidu, po nemožnosti je zaplatit za ty pobyty ve vězení. Děkujeme za potlačování německého školství, po posílání dětí do německých škol (třeba v Opavě) za nezákonné vyhazování těchto dětí z oněch německých škol. Děkujeme za vnucení českého školství, za vnucování českého národního příběhu, myšlení a kultury. Děkujeme za vnucení češtiny coby úředního jazyka.

Děkujeme za tu adoraci husitství a protestantismu, děkujeme za to plivání na římskokatolickou církev.

Děkujeme za propuštění našich učitelů, zaměstnanců na dráze, pošťáků, úředníků, policistů (četníků), státních zaměstnanců. Děkujeme za jejich nahrazení je přivandrovalci českými v těchto pozicích.

Děkujeme za tu novou státní hranici na severu, co způsobila velkou nezaměstnanost i bídu a zpřetrhání osobních, kulturních, hospodářských a jiných vazeb. Raději ještě jednou děkujeme za tu velkou nezaměstnanost, co to u nás způsobilo. Děkujeme, že se řada našich příbuzných najednou ocitla za státními hranicemi. Děkujeme za to, že se centrum naší oblasti (Ratiboř) se svým středním školstvím, trhy a lékaři ocitlo v zahraničí.

Děkujeme za následné zkrachování šlechtických velkostatků, jejichž půda pak byla z části dána českým přivandrovalcům, nikoliv našim lidem. Děkujeme za to, že jste naše lidi vydírali “nebudeš loajální, vezmeme ti půdu, co jsme ti z těchto zkrachovalých velkostatků přidělili.”

Děkujeme za to, že v českém vnitrozemí nikdo našim lidem práci nedal, že si ji museli hledat v Německu, které se najednou ocitlo v zahraničí.

Děkujeme za to, že jste 12 našich obcí z okresu Hlučín v roce 1928 přeřadili do okresu Opava-venkov a do okresu Hlučín naopak přiřadili 5 českých obcí z bývalého rakouského Opavska. Děkujeme za to, že jste tak učinili proto, abyste rozbili identitu Hlučínska a jaksi zahladili to, že oficiálně podle sčítání lidu české okresy volí německé strany. Prostě děkujeme, že jste se postarali o to, aby to tolik nekřičelo.

Děkujeme za to, že jste v roce 1928 zrušili samosprávné Slezsko, zlikvidovali ho a spojili ho s Moravou.

Děkujeme vám za zrušení slezské země, k čemuž vás inspirovala vaše návštěva Opavy, kde vás primátor německy přivítal v „německém zemském hlavním městě“ a pouze městskými prapory, nikoliv československými vlajkami. Děkujeme vám rovněž za to, že před tímto rokem tady vládl jakýsi zplnomocněný komisař pro Ratibořsko Josef Šrámek, který zde disponoval téměř diktátorskými neomezenými pravomocemi a nebral ohled ani na platné zákony. Děkujeme, že jste položil první základy toho, že je Slezsko bráno jako “sever Moravy.”

Žij prezidentu osvoboditeli!

Navždy tvoji
pruští Moravci

Co bych rád k tomu všemu vlastně řekl

Co si přiznat konečně, že se má tento pán nechat v učebnicích dějepisu. A dát si za cíl to, aby už konečně skončil ten jeho kult, bysty, fotografie, uctívání atd. Proč ksakru je jeho fotografie na zadní straně nejmenovaného školního atlasu – zaujímající celou onu zadní stranu? Proč je všude stále jeho kult? Proč je stále pěstován (nejen) v dnešním školství? Samozřejmě jsem si vědom, že tento můj článek Masaryka líčí až nemístně negativně. Tyto řádky však píši jen a pouze k zamyšlení.

A hlavně. A zejména. Tento stát vznikl 1. ledna 1993. Ne 28. října 1918.

Je to přesně 100 let, co československá vojska bez plebiscitu obsadila obce Hať a Píšť. Do té doby tvořící součást okresu Ratiboř v německém Horním Slezsku.

V roce 1919 na Versailleské konferenci v Paříži vznesli českoslovenští zástupci územní nároky na rozsáhlá území v pruském Horním Slezsku, nakonec však ČSR obdržela jen malou část tohoto území.

Co připadne ČSR, „vyřešil“ na oné konferenci francouzský generál Henri le Rond. Ten čárou na mapě spojil města Ketř a Bohumín. Co se ocitlo pod čarou, připadlo v roce 1920 ČSR (celkem 36 obcí), co se ocitlo nad čarou, bylo plebiscitním územím, kde se obyvatelé mohli rozhodnout, zda se chtějí stát součástí Německa či Polska. Hlasující na Ratibořsku nad čarou se tehdy ve většině vyslovili pro Německo.

Ona čára však protínala katastry obcí Píšť, Hať a Ovsiště. Byla ustanovena demilitační komise, která nakonec rozhodla o tom, že Píšť a Hať připadnou ČSR, zatímco Ovsiště zůstanou v Německu. Po roce 1945 tato obec připadla Polsku.

Obsazování Píště československými vojsky (Sbírka Jiřího Časara, facebooková skupina Zapomenuté Hlučínsko: https://www.facebook.com/photo/?fbid=1826031381093477&set=gm.2270216919826946&idorvanity=245110189004306)

V obci Píšť se v roce 1905 přihlásilo k moravské řeči 1519 obyvatel, k německé řeči 68 obyvatel. V obci Hať to bylo 1672 obyvatel hlásících se k moravštině a 49 obyvatel hlásících se k němčině.

ČSR dostala nepěkné hodnocení v následujících parlamentních volbách. V Hati v roce 1929 dopadly parlamentní volby následovně: Německá nacionální strana 27,36 %, Německá křesťansko-sociální strana lidová 21,65 %, Československá strana lidová 8,02 %, Německá sociální demokracie 4,73 %, Československá sociální demokracie 4,51 %, Komunistická strana Československa 3,08 %, Německá národně socialistická strana dělnická 1,02 %….

V Píšti v roce 1929: Německá křesťansko-sociální strana lidová 54,59 %, Československá strana lidová 19,26 %, Německá sociální demokracie 2,04 %, Komunistická strana Československa 2,04 %, Německá nacionálně-socialistická strana dělnická 1,91 %, Německá nacionální strana 1,66 %, Československá sociální demokracie 0,77 %…

V roce 1935:

Hať: Sudetoněmecká strana 72,86 %, Německá křesťansko-sociální strana lidová 4,76 %, Československá strana lidová 4,54 %, Československá sociální demokracie 2,27 %, Německá sociální demokracie 0,22 %, Komunistická strana Československa 0,22 %

V Píšti: Sudetoněmecká strana 60,73 %, Československá strana lidová 14,81 %, Německá křesťansko-sociální strana lidová 9,53 %, Československá sociální demokracie 1,95 %.

V obcích, kde se v roce 1905 hlásilo k moravské řeči okolo 95 % obyvatel. To asi nepotřebuje dalšího komentáře.

Jak na celou situaci vzpomínal pro Paměť národa Píšťský rodák Josef Nosiadek:

O jejím začlenění (Píště) rozhodovala mezinárodní komise. Po obci ji doprovázel otec J. Nosiadka. Příslušnost k Československu dokazoval českými nápisy na hrobech a na soše Jana Nepomuckého u místní kaple. Byly to přesvědčivé důkazy o českém původu obyvatel. Otec Josefovi celou událost často vypravoval a on si ji dnes takto pamatuje: „Tady máme kapli svatého Jana, a kdyby ten svatý Jan tady nestál, tak jsme dnes Poláci, protože by nás k té republice nedali. Hať a Píšť. Ten svatý Jan, ta socha, je postavená někdy kolem roku 1760. Tak nějak je to vytesané. A bylo tam napsáno: Ze samé štědrosti chudých lidí byla postavena socha sv. Jana Nepomuckého v tom a tom roce. Takže přišla komise, Angličan, Francouz, Němec, Čech a Ital. Bylo jich pět, těch důstojníků. Teď jak šli, tak poukázali na ten pomník, že je napsaný švabachem, ale česky. Dále na hřbitově, že je valná část těch náhrobků napsaná česky. Takže česky tam byli Svoboda a různí známí hodnostáři.

Samozřejmě jak přišel Hitler, tak ti naši ušáci… tatínek každého pojmenoval. A ti, a teď poslouchejte dobře, jak přišel ten Němec, tak šli a pojmenovávali ty ulice. Hlavní cesta byla Adolf Hitler Strasse a všelijak takhle pojmenovali ty ulice. No a teď jak přišli, tak ti pánové z té Ratiboře, to byl okres Ratiboř, říkali, že ta ulička by se klidně mohla jmenovat ulice Svatého Jana. A ten ušák jeden, ten starosta, šéf té partaje, ten říkal, ne, že ten svatý Jan je prozradil. A tak ten nápis samozřejmě nechali vykřesat.“

Zdroj onoho příběhu Josefa Nosiadka (příběh tohoto příslušníka RAD, Wehrmachtu a po válce zakladatele místní buňky Československé sociální demokracie, co byl následně perzekuován komunistickým režimem, jistě stojí za přečtení): https://www.pametnaroda.cz/cs/nosiadek-josef-20100826-0

Po Ukrajině prý přijde na řadu Polsko. Ano, denacifikace Polska samozřejmě přijde. Musí! Nacisti a satani to jsou. Ano, samozřejmě přijde i desatanizace. Za účelem rozbití Polska vytáhl Ramzan slezskou kartu.

Je vskutku zajímavé, že si Kadyrov všiml problematiky Horního Slezska. Dokonce ví, že se v červnu v Katovicích uskuteční pochod za autonomii. Podle Kadyrova si Slezsko zaslouží nezávislost.

Mělo by být zorganizováno referendum. A Ruská federace, šiřitel slovanské holubičí povahy, mírumilovného tradičního ruského světa a zastánce všech koťátek, bojovník proti ďábelskému globalismu a západní dekadenci, rozhodný zastánce tradicionalismu a křesťanstva, samozřejmě s organizací referenda o nezávislosti pomůže.

Kadyrov nás napíná. Tak co, bude součástí tohoto nového nezávislého Horního Slezska i Hlučínsko? Vrátí nás Ramzan do hranic před rokem 1920?

„Chystáme se k vojenské obraně Horního Slezska. I náš kraj dostal silné vojenské posádky, které mají příkaz čelit každému vniknutí Čechů.“ 24. května 1919, Katolické nowiny pro lid morawský w Pruském Slezsku, jediné w morawské řeči wycházející nowiny w Německu.

Dopis papeži Benediktu XV.: „Nejsvatější otče! Tvoje nejpokornější služebnice, katolické ženy a panny z Hlučínska, voláme k Tobě s dětinskou důvěrou z nejhlubší bídy. Podle mírové smlouvy má hlučínský kraj Československé republice odstoupen býti. To je pro nás trpké a bolestné. Osvoboď nás z rukou našich českých protivníků, kteří nás od naší vlasti odtrhnouti chtějí.“

Tak nakonec to nebude katolický papež, ale muslimský Ramzan. Zachránce, Slunce naše jasné. Již na tebe čekáme. Ty jeden vousatý bojovníku všeho Slovanstva a křesťanstva s čímsi na hlavě! Alláh akbar.

Jedna facebooková stránka propagující historii Ostravy se rozhodla prodávat trika s historickým zpodobněním Ostravy a nápisem „Mährisch Ostrau.“ Hysterické reakce Čechů (?) přišly záhy.

Onen německý nápis dle pohoršených komentujících je nevhodný z mnoha důvodů. Jeden pán se bojí, že by se mohl dočkat kvůli „takovýmto ústupkům Němcům“ znovupostavení Německého domu v centru Ostravy. Ve vlákně se pohoršuje nad tím, že Ostrava je přeci historické české území, kam se Germán jen tlačil. O tlačení Germánů na slovanskou půdu mluví ještě jeden pán. Ve vláknech se lze dočíst, jak se stránka opovažuje vůbec německým nápisem zpochybňovat, že Ostrava vždy ležela na českém území, v českém státě. Na území českého národa. A prý vždy byla obývána českými lidmi.

Zmiňovat různé historické útvary, na kterých Ostrava ležela, moc stránce nepomohlo. Všechno bylo komentujícími označováno za české území. Českou zem. Samozřejmě s caps locky u slova „ČESKÉ!!!!!“

Pak se ale někteří uživatelé obracejí i do budoucnosti. Jedna paní ve sdíleném příspěvku na své zdi píše něco ve smyslu, že se to bude hodit na sudetoněmecký sjezd v Praze. To asi, jak teď vláda, parlament a další ústavní činitelé zpochybní ty dekrety a budou se kamarádit se „sudeťáky“ či co. Vrátí jim ty majetky…

Proč stále takovýto český nacionalismus?

Je smutné, jak mnozí „stále jedou“ takovéto uřvané nacionalismy. Je to trochu mimo hranice mého chápání. Německý nápis na mě působí tak, že je tam z toho důvodu, že se vyskytoval právě na onom zpodobnění Moravské Ostravy z 18. století (vyobrazené na tričkách). A z toho důvodu, že město bylo založeno německy hovořící osobou a německými kolonisty, byť tuším někdy v 16. století ve městě začali převažovat Slované. Sami sebe mimochodem nazývající se „Moravci“ a svůj jazyk označující za „po našemu,“ tedy žádní Češi – to jsme ale ještě v časech předmoderních.

Smýšlení „ty jsi této národnosti, a já naopak této,“ nebrali v potaz, nehrálo to pro ně roli. Nějaké nacionalismy jsou produktem až 19. století, v našem regionu dokonce mnohde až v jeho poslední třetině. Český nacionalismus byl v mnoha oblastech regionu lidem doslova vnucen a napasován až po roce 1945, předtím to Češi určitě nebyli (Hlučínsko – Němci/Moravci, velká část Těšínska – Šlonzáci a Poláci).

Když to vezmu u sebe. Tak doslova polovina mých předků se před rokem 1945 hlásila k německé národnosti (až na jednoho pradědu pruští Moravci, ten jeden praděda z poloviny sudetský Němec a z poloviny Šlonzák). Vesměs navštěvovali všichni německé školy. Dále osmina byli Poláci, osmina Francouzi. Tedy 3/4 žádní Češi. Pohybujeme se stále v okolí Ostravy či dokonce na jejím současném území… Vesměs na území Slezska. Jak pruského/německého, tak rakouského.

Můj „český“ děda sem přišel po vyučení až v 60. letech. No český. Valach, Moravan. Tedy toť k češství této oblasti. Když český předek sem přišel, kdežto ostatní, ti, co Češi nebyli, tady mají kořeny několik století dozadu.

Onen uřvaný český nacionalismus má být dávno vytorpédován do ztracena. Je to právě onen uřvaný (nejen český) nacionalismus, co pohřbil zdejší místní identity (pruský Moravec, Šlonzák, Gorol, Vasrpolak…), co pohřbil mluvu (dialekty) zdejších obyvatel. Co způsobil, že jsme se vzdali své historie. Ano, své historie.

Ruku na srdíčko. Dějiny Opavského, Krnovského, Ratibořského a Těšínského knížectví nejsou součástí dějin českého národa. A to byly prosím útvary se svými stavovskými obcemi, knížecími dynastiemi, zákony, historickým příběhem, politikou. Jako by nikdy neexistovaly. Pro Slezsko není v českém státě a národě místo. Ani pro pozdější období není místo. Pro Rakouské Slezsko, ani pro Pruské Slezsko (tam spadalo Hlučínsko).

Stejně toto platí nejen pro Slezsko, ale i pro Moravu – po staletí dosti svébytná země, jejíž historie jako by českým nacionalismem zmizela. O dějinách Slezska a Moravy se v české učebnici dějepisu nedozvíme nic. Místo toho onen uřvaný český nacionalismus nutí hlásit se k dějinám, které se odehrávaly jinde. V Čechách. Vybavte si ty mapy. V Čechách plno bodů. Morava a Slezsko nic – bezčasí, bezhistoří, bezprostoří.

Vždyť ani ten rozvoj Ostravy v 19. století není jakoby součástí dějin českého národa. Položme si ruku na srdíčko. Je to významné třeba pro člověka z Plzně? Ovlivnila nějak Ostrava lidi v Plzni svým rozvojem v tom 19. století? Mimochodem v době největšího rozvoje Ostravy v 19. a na počátku 20. století přeci jenom Němci mírně procentuálně převažovali nad Čechy, pak tu byli i mnozí další (Poláci, Židé a lidé s místními lokálními identitami). Vedení města za R-U bylo v německých rukou.

Pak už to jde tak ad absurdum, kdy se používá výraz „naši předkové.“ A na Hlučínsku, které bylo součástí Pruska, později Německa (tedy nebylo ani součástí Rakousko-Uherska), se učí o Rakousko-Uhersku, jako by bylo Hlučínsko jeho součástí. Takto se překreslují dějiny. Mluví se o tom, jak „předkové“ jeli české národní obrození. Fakt nejeli. Zprvu nacionalismus nechápali, pak byli silně ovlivněni nacionalismem německým či se přímo k němu hlásili. Zdejší katolické duchovenstvo se naopak proti českému nacionalismu ostře vyhrazovalo. Stejně tak na Těšínsku lidé s polskými příjmeními si myslí, že jejich předci snad byli po staletí Češi a hlásili se k Čechům. Fakt ne, Češi opravdu nebyli.

Co tito lidé jedoucí uřvaný český nacionalismus vědí o historii svého místa? O původních zvycích a tradicích svého místa? Umí původní řeč, kterou se po staletí zde mluvilo? Ony dialekty? No o historii v Čechách se učili ve škole. Ale co opravdu vědí o historii svého regionu? Je ochotný ten uřvaný český nacionalismus do sebe tu historii jejich místa vůbec zahrnout? I vzhledem k tomu, že ta historie prostě česká nebyla?

Člověka tak napadne vzít mapu z Idnesu a zaznačit si do toho historické hranice… A pak že stará historie současnost neovlivňuje.

Prezidentské volby 2023 druhé kolo. Modře Babiš, červeně Pavel. (idnes.cz – Okrsková mapa)

1) Hlučínsko

Na okraji ve smyslu dělení centrum-periferie. Sice životní úrovní, nezaměstnaností, společenskými poměry atd. patří mezi nejbohatší oblasti kraje. Oblast, která má však naprosto rozdílné dějiny od zbytku státu. Před rokem 1742 Opavsko a Krnovsko (ruku na srdce – historie těchto dvou slezských knížectví součástí historie českého národa nejsou – nejsou do něho zahrnuty). 1742-1871 v Prusku, 1871-1920 a 1938-45 v Německu. Střídaly se zde hranice, obyvatelstvo zůstávalo.

Lidé se naučili spoléhat spíše na sebe, než na nějaký jim několikrát vnucený stát. Tedy nestarat se do celostátní politiky, nezajímat se o celostátní a celonárodní dění (tak to lze taky pochopit).

Přiznejme si. Do 90. let 19. století Německo tato oblast příliš nezajímala. Až poté přichází silnější rozvoj a přechod ke skutečné moderní společnosti a do té doby bezprecedentní prosperita.

Když už to vypadalo že přeci jenom vše bude zalité sluncem, přišla ČSR a hospodářské problémy, ztráta menšinových práv, čechizace, nezaměstnanost, vyjíždění za prací do Německa. Pak přišel uřvaný pán s knírkem (nejdříve brán jako osvoboditel, Sudetoněmecká strana zde obdržela naprosto jednoznačně silnou podporu, 1938 praporky a vítání). Následovalo však umírání zdejších obyvatel za tohoto pána a jeho podivné záměry, přičemž měli pocit, že jim přece bylo slibováno, že se vrátí časy před rokem 1920, ne že přijde nějaké válečné tažení.

Pak přišlo zase Československo se svým podezřívajícím přístupem. Někteří odešli do SRN (a nechali na Hlučínsku příbuzné, co měli srovnání socialismus x kapitalismus pokaždé, když k nim do toho Československa přijeli), někteří zůstali a mnohokrát byli bráni jako občané druhé kategorie (lepší střední škola -> zapomeň x SRN jim posílalo peníze – důchody, odškodnění válečným invalidům a potomkům padlých atd.).

Tedy. Původně byla tato oblast ovlivněna německým nacionalismem a identitou. Měla odlišný příběh od českého. Ani komunisty tu nechtěli. Byť mnozí nemohli ani volit, i tak KSČ v roce 1946 obdržela sotva 10 % hlasů.  Po roce 1945 obyvatelstvo zůstává, přechází však k jakémusi indiferentnímu cítění, něco ve smyslu – „no asi echtovní Češi nejsme, ale Němci už taky ne (máme jak občanství ČR, tak občanství SRN… Co že to vlastně jsme… Je to dnes součást ČR, no…).“

V učebnicích dějepisu se o své historii obyvatelstvo nic nedočte, místo toho se učí cizí české dějiny. Ve zbytku země nejsou schopni ani tu oblast správně historicky a geograficky zařadit (Slezsko x „sever Moravy“). Chybí důležitý obchvat. Obce jsou zahlceny automobily. Kdysi důležitá železnice směrem na Berlín dnes končí na polských hranicích a jezdí po ní jen poskakující motoráčky – do dvou slepých ramen. Vezměme to směrem od Opavy. Jedno vede z Kravař na Chuchelnou, druhé od Opavy do Hlučína. Jen na Opavu se dostane odtud člověk vlakem, do Ostravy nikoliv.

Tedy modelový příklad zabrané periferní oblasti. Určitě, vzhledem k historickému příběhu, to není žádná provýchodní, proputinovská oblast. Třeba komunisté zde po roce 1989 mají téměř ukázkově nulovou podporu, kde vždy měli problém překročit i hranici 5 %. Tedy by se ani nedostali do parlamentu. Už od devadesátých let mnozí byli díky občanství SRN i občany EU. Láskou k Rusku, proti kterým předkové obyvatel této oblasti bojovali v obou světových válkách, tu zřejmě nepůjde podporu Babiše zdůvodnit.

Všimněme si toho tmavě modrého fleku v té špičce Hlučínska vlevo nahoře. Třebom. Chudá a rozpadlá vesnice. Jediná po válce téměř zcela vysídlená obec, kde poté přišli lidé od všudemožně. Tedy Třebom spíše patří do oblasti 3, kterou popisuji níže.

2) Historicky českojazyčná část Rakouského Slezska (potažmo Opavska)

Dobrovolné se zapojení do českého národního obrození a přihlášení se k českému státnímu programu v poslední třetině 19. století. ČSR zde přijímána vřele, rozvoj. 1938 obsazení Německem, protiněmecký domácí i zahraniční odboj. 1945 osvobození.

Je zde železnice Opava-Ostrava. Po ní nejezdí malý poskakující motoráček jako tomu je na Hlučínsku. Naopak. Krásné moderní dvoupatrové vlaky. Člověk se zde dostane takto pohodlně do Opavy, Ostravy, Havířova i Českého Těšína. Do Opavy jezdí i dálkové spoje směr Olomouc a Praha. Je zde čtyřproudová silnice pro motorová vozidla s parametry dálnice. Stejně jako Hlučínsko je toto na poměry kraje bohatá a prosperující oblast. Volil se zde většinově Pavel.

3) Bývalé Sudety

Po roce 1945 přišli lidé od všudemožně. Oblast se ekonomicky po výměně obyvatel nikdy nevzpamatovala. Typické pohraničí s typickými problémy, s typickými volebními výsledky pro typické pohraničí – bývalé Sudety.

4) Severovýchodní Morava

Toto je už jádrová oblast českého státu. Morava přeci jenom k českému státu patří více než Slezsko. Pojem sever Moravy je dnes vztahován právě i ke Slezsku. Zdejší obyvatelstvo zcela přijalo za své české národní obrození. ČSR byla jejich stát. Za války součást Protektorátu Čechy a Morava. 1946 vítezství KSČ.

Severní modrá špička je Ostrava. S mnoha lidmi, co si skutečně po roce 1989 pohoršili a jsou přesvědčeni, že kdysi bylo lépe. V tom lese modře zbarvených probabišovských sídlišť křičí tmavě červeně zbarvené centrum Ostravy volící jednoznačně Pavla. Pavla volí i vesnice a městečka. Tady MS kraj taky nebyl baštou Babiše. Severovýchodní Morava? Volil se zde většinově Pavel.

5) Těšínské Slezsko

Třeba rozdělit.

5A Karvinsko. Za socialistického režimu zde přichází za rozvíjejícím průmyslem lidé z celého Československa. Města se rozvíjejí, převrstvuje se historická paměť, byť i původní obyvatelstvo zůstává. Je však ale stále více přečíslováváno přistěhovalci. Po roce 1989 ekonomické zhroucení. Velká nezaměstnanost, naprostá ztráta budoucí perspektivy této oblasti. Oblasti, která byla před rokem 1989 socialistickým státem protežovaná. Najednou je to oblast, co se cítí opuštěná. Babiš jednoznačně.

5B Jih Těšínska – zde mimo Třinecké železárny a Třinec vesničky. Třinecké železárny zde zaměstnávají velkou část lidí. Autochtonní obyvatelstvo. Historicky (mimo nejzápadnější českojazyčné území při toku Ostravice) se část hlásila k Polákům, část ke Šlonzákům (ryze místní identita). Polská menšina stále silná – mající dvoujazyčné nápisy, menšinové školství, média atd. Šlonzáci se rozmělnili mezi Čechy (nově dominantní – z ničeho nic se z lidí s polským příjmením a doma mluvícími po naszymu stávají Češi) a Poláky.

Za Rakouska rozvoj. Oproti Haliči se lidé zde měli vcelku dobře. I za Československa se jim dostalo pozornosti. I za socialistického režimu. Je zde mezinárodní železnice, staví se zde silnice. D48 stojí, tah od D48 směrem na Slovensko rozestavěn a z větší části zprovozněn (velká část této silnice čtyřproudová). Byť i zde jsem slyšel několikrát od lidí „Čechy nezajímáme.“

Křičí tam tmavěmodrá Hrčava. Celkem odříznutá a stěží přístupná vesnička. Ne příliš rozvinutá. Doslova si po první světové válce vyřvala připojení k Československu (ostrov českosti uprostřed polské a slezské oblasti). Ale zbytek. Rozhodně ne dominantně pro Babiše (mimo historicky českojazyčné vesničky na jihozápadě – ty jsou ale od zbytku Těšínska odříznuty – člověk se zde dostane jen na Frýdek až poté do zbytku Těšínska). Zbytek Těšínska? Na pohled to opticky vypadá pro Pavla.

6) Závěr

Moravskoslezský kraj je tedy zajímavá skládačka. Rozhodně tedy nelze označit celý kraj za Babišovu baštu. Voličům Babiše netřeba nadávat, netřeba jimi opovrhovat. Spíše bychom se měli zaměřit na důvody, proč ti jeho voliči na ten jeho populismus vlastně slyší.

V českém státě není pro Slezsko místo. Dokonce i budoucí prezident Pavel (teda doufám, že bude prezidentem) mluví jen o Čechách a Moravě a Češích a Moravácích.

Ano, historie nezná „kdyby.“ Jsem ale přesvědčen, že pro nás Prajzy by vůbec nejlepší bylo, kdyby nenastala ta pohroma v podobě Versailleské mírové dohody a obsazení Československem v roce 1920. I u nás by se tedy konal v tomto případě plebiscit, zda chceme nadále zůstat v Německu, nebo zda si přejeme, abychom se stali součástí Polska.

No, podívám-li se na vesnice obývané dodnes pruskými Moravci, které nebyly přiřknuty Československu a kde se onen plebiscit konal. Hlasy pro setrvání v Německu: Krzanowice 96,9 %, Pietraszyn 97,1 %, Borucin 97,5 % atd.

Cedule na konci Krzanowic, kde žije totožné obyvatelstvo jako na Hlučínsku v ČR

Zůstali bychom tedy v Německu až do roku 1945. Na svém a mezi svými. V okresu Ratiboř, v Horním Slezsku, v Prusku, v Německu. Paradoxně ve 20. letech Výmarská republika na Horním Slezsku umožnovala základní školství v moravštině (po našemu) a za hranicí mezi olomouckou a vratislavskou arcidiecézí školství v polštině. Úmyslně nepoužívám termín menšinové školství. Nejednalo by se zde o školy tlačící nám nějaký cizí polský či český národní příběh. Nadále by to byly školy zřizované a placené německým státem, budující německé občany. Mající i předmět německý jazyk (a hodinově nepoddimenzovaný) – tak důležitý předmět pro zisk zaměstnání hlouběji v Německu. Byť chápu, že neexistence vztahu mezi mateřským jazykem a skutečně definovanou národní identitou na Horním Slezsku je pro mnohé přespolní obtížné pochopit.

Ve skutečnosti docházelo k tomu, že ČSR po obsazení Hlučínska uzavřela (až na 2 německojazyčné vesnice) německé školy a nahradila je jazykově i národnostně školami českými. Následovala obrovská vlna nesouhlasu místních obyvatel – stávky dětí (no ve skutečnosti rodičů, co je do těch českých škol odmítali posílat), zřizování domácí výuky v němčině, posílání dětí do německých škol v Opavě, Bohumíně či Ostravě (ze kterých je československý stát nezákonně vyhazoval) atd.

Stejně tak bychom si ušetřili veškeré nepříjemné situace ohledně sčítání lidu. Místo snahy přihlásit se k německé národnosti (následované přeškrtáním této národnosti sčítacími komisaři a pokutou či vězením za uvedení „nepravdivých údajů“) by nadále našinec uváděl národnost moravskou, avšak bez nějakého chtíče se připojit k Moravě, tedy k Československu. Opět obtížné pochopitelné pro přespolní.

Ve 30. letech bychom plně zažili onen hospodářský vzestup Německa, avšak za cenu života v totalitní společnosti (a plného aktivního i pasivního se podílení na zločineckém režimu od jeho samotného počátku). Zažili bychom opětovné přepnutí školství do německého vyučovacího jazyka. Plnoprávný říšskoněmecký občan má přeci mluvit německy. V rámci tohoto státu bychom setrvali do roku 1945, to bychom se stali součástí Polska.

Proč to vůbec zmiňuji?

Toto není neexistující příběh. Toto je příběh našich lidí. Z etnického, kulturního, lingvistického i historického hlediska je to příběh našeho obyvatelstva. Těch našich lidí, co nadále žili za tou umělou hranicí na severu a nyní žijí na území Polska. Máme stejnou mentalitu, stejné tradice, stejné kroje, stejnou či velmi podobnou historii. Na stejné straně bývalé diecézní hranice dokonce i stejné či velmi podobné nářečí. Dokonce toto nářečí přesahuje do dvou vesnic, které se již nacházejí za touto bývalou diecézní hranicí.

Čechům můžu mít zadobře, že vzhledem k tomu, jakým způsobem „vyřešili“ otázku státního občanství pruských Moravců na Hlučínsku, zachovali nám dodnes státní občanství Spolkové republiky Německo. Kdo chce, má obvykle nárok na německé doklady. Okolo poloviny obyvatel Hlučínska toho využilo. To dosti může napomoci k udržení regionu. Pokud se zachová něco, co onen region činí od zbytku státu odlišným.

Vraťme se do onoho Polska. Co by pro nás znamenalo, kdybychom rovněž připadli Polsku v onom roce 1945? V některých regionech lidé rezignovaně po roce 1956 utekli do Západního Německa. V tom roce 1956 jim to totiž bylo umožněno. Například Hlubčicko (obývané původně dominantně právě pruskými Moravci na jihu a slezskými Němci na severu) je dodnes z toho důvodu z velké části vylidněno. Dnes obýváno etnickými Poláky z původního východního Polska.

A kde obyvatelstvo nerezignovalo? To se pro našinec po roce 1989 otevřely dvě různé varianty.

První variantou je ztotožnění se s německou menšinou. Toto právě nastalo v gmině Krzanowice (obývané právě potomky pruských Moravců). 27,8 % zdejších obyvatel v roce 2011 uvedlo národnost německou. Například v roce 1991 zde strana Německá menšina v místních volbách obdržela přes 75 % hlasů. Dnes je tato gmina baštou Občanské platformy. Z menší části se s tímto setkáme i jinde v okrese Ratiboř, ale tam je to neviditelné, protože v jiných gminách německá národnost nepřekročila hranici 20 % (např. gmina Krzyżanowice, kde se v roce 2002 k německé národnosti přihlásilo „jen“ 13,28 % obyvatel). Někde na Ratibořsku byla sice dvacetiprocentní hranice pokořena, ale i tak dvojjazyčné nápisy dosud nebyly zřízeny (např. gmina Pietrowice Wielkie). Byť tedy mimo gminu Krzanowice na Ratibořsku dvojjazyčné tabule nevidíme, tak to neznamená že tam třeba nepůsobí německé spolky a že se zde německá identita nijak nepěstuje.

Pak je zde zejména Opolské vojvodství. Tam rovněž potomci Vasrpoláků nyní přijímají ve velkém německou národnostní identitu i německé občanství (ve snaze vymezit se proti polskému příběhu). K tomu máme na Horním Slezsku nadále potomky těch Němců, co se dokázali vyhnout odsunu (bilingvismus, nepostradatelnost v průmyslu atd.). Opolské vojvodství je v tomto ještě mnohem dál než Ratibořsko.

Suma sumárum tady máme gminu Krzanowice a velkou část Opolského vojvodství se svými dvojjazyčnými polsko-německými nápisy (např. když člověk jede z Ratiboře do Opolí, jede z naprosté většiny přes obce s dvojjazyčnými tabulemi). Zejména Opolské vojvodství je oblast se svým německým menšinovým školstvím, jakousi „znovuprobuzenou“ německou identitou a v mnoha oblastech na místní a okresní úrovní s politickou dominancí strany Německá menšina (Mniejszość Niemiecka – Deutsche Minderheit). Dokonce německá menšina disponuje dle zákona jedním poslancem v Sejmu. Na úrovni celého Opolského vojvodství tvoří pravidelně koalice. S PIS? Nikoliv. S Občanskou platformou.

Ona německá cesta ale není jedinou cestou. Pod heslem, že Slezan bude vždy pro Němce příliš slovanský a pro Poláky příliš německý, se v polském Horním Slezsku zrodilo rovněž slezské národní hnutí. To si již dokonce vytvořilo vlastní jazyk, ve kterém vycházejí i knihy. Při pohledu na mapu lze vidět, že toto hnutí je nejsilnější v těch oblastech, co se po první světové válce rozhodly pro Polsko.  Když se podívám na oblasti blízko českých hranic. V okrese Rybnik (mimo samotné město) se ke slezské národnosti v roce 2011 přihlásilo 41,5 % tamních obyvatel. V okrese Wodzisław Śląski 34,3 % obyvatel.

Dvacetiprocentní hranice pro slezskou národnost však byla ale i pokořena mnohde v těch oblastech, kde je rovněž silná německá identita. Tedy v oblastech, které byly součástí Německa až do roku 1945. Německá identita se slezskou identitou si v takovýchto oblastech buďto mohou konkurovat, ale není vyloučeno, aby se někdo hlásil k těmto oběma identitám najednou. V okrese Ratiboř se v roce 2011 přihlásilo ke slezské národnosti 22,8 % obyvatel. Dvacetiprocentní hranici překročila slezská národnost i v těch gminách, kde byla silná národnost německá. A to včetně gmin Pietrowice Wielkie a Krzanowice, které jsou obývané právě potomky pruských Moravců. Tedy zde se otevřel prostor pro německou i slezskou identitu zároveň.

Co tímto popisem chci vlastně říct?

Na začátku jsem napsal, že v českém státě a národě není pro Slezsko místo. Skutečně, když otevřeme učebnice dějepisu, tak v nich příliš o Slezsku nenalezneme. Natožpak o té jeho malé pruské části, co se k českým zemím vrátila v roce 1920.

Nalezneme v nich historický příběh Čech, který je však špatně územně vztažen i na území Moravy a Slezska, přičemž v atlasech buďto najdeme zaznačeny „České země“ jako celek, nebo sice s vyznačenými zeměmi, avšak hranice Slezska jsou zde častokrát zaznačeny špatně (tedy Slezsko je jen to, co je dnes v Polsku). O dějinách Slezska se ve škole neučí. Dokonce i na Hlučínsku se studenti učí o českém národním obrození a Rakousko-Uhersku, jako by snad i to Hlučínsko bylo součástí Rakousko-Uherska a tamní lidé si prošli českým národním obrozením. Často se používá v dějepise termín „naši předkové.“ Ne naši předkové fakt ne.

Z médií se na nás valí pojem „sever Moravy.“ Hlučín na severu Moravy, Kravaře na severu Moravy. Budoucí prezident, byť je slezská orlice součástí prezidentské standarty a vyskytuje se na uniformě hradní stráže (a Slezsko je vyjmenováno v preambuli Ústavy ČR), hovoří jen o Čechách a Moravě. Opavu zařadí na Moravu a o Moravskoslezském kraji hovoří jako o moravskoslezské části Moravy.

Co s tím? Člověk, kterému se to nelíbí, díky německému občanství může odejít do Německa. Žít v Německu, a tedy jistým způsobem upřednostnit tu národnostní cestu, která byla našemu regionu bližší. Toto je jedno z řešení.

Pak se nám tady ale otevírá i řešení druhé. Dnes se onen člověk může pohybovat i na tom Horním Slezsku v Polsku. Proč? Díky Evropské unii a Schengenskému prostoru. Může tam klidně žít a pracovat. Může si tam najít druhou polovičku a založit rodinu. Může tam jezdit na nákupy (a utrácet peníze, dá se říci, u našich lidí – v jejich kavárnách, obchůdcích atd.). Tedy ta umělá hranice jako by naštěstí dnes opět nebyla. Chce to tedy ten český stát, který je k nám uměle napasován, co nejvíce rozmělnit a co nejvíce právě podpořit tuto evropskou integraci. Například euro na obou stranách hranic by tomu ještě více napomohlo. Evropa regionů. Jedno Horní Slezsko v Evropě.

Pak se otevírá díky Evropské unii prostor k meziobecní spolupráci. Spolupráce kulturní, politická, ekonomická i jiná mezi obcemi z obou stran umělé hranice. Otevírá se i prostor pro jednotné spolky (národnostní, kulturní, politické, o historii se zajímající), jednotná sdružení – vše přesahující tuto umělou hranici. Ve jménu rozbití uměle zde napasovaných národních států České republiky a Polska, posílení opětovné jednoty Horního Slezska. Ve jménu rozmělnění zde uměle napasovaného českého a polského příběhu.

Byť jsem byl původně euroskeptik, po zjištění, že v českém státě a národě pro nás není místo, jsem oním euroskeptikem být přestal. Tedy pokud se nechceme vzdát (nejen) vlastní identity, tak pro nás v českém státě a národě to místo není. Jsem nyní názoru, že nám nezbývá nic jiného, než využít evropské integrace.

Evropská integrace, která napomůže k vytvoření a posílení vazeb mezi Hlučínskem a Horním Slezskem v PL. A samozřejmě mezi Horním Slezskem jako celkem a Německem. Už rovněž chápu, proč se PIS tak moc na Horním Slezsku nedaří. Proč je to nejen bašta strany Německá menšina, ale rovněž bašta Občanské platformy. Evropanstvím proti uřvané a umělé českosti a polskosti. Ve jménu Horního Slezska. Ve jménu obnovení vazby Hlučínsko-Horní Slezsko v PL-Německo. Ve jménu slezanství či němectví. Ve jménu evropanství. Umělý, uřvaný, ukřičený a neopodstatněný český a polský nacionalismus nechť zde zanikne.

Dlužím Vám ještě čísla za Hlučínsko v ČR. Slezská národnost: Darkovice 18,59 %, Kobeřice 16,13 %, Hněvošice 16,02 %, Závada 14,49 %, Píšť 13,38 % Štěpánkovice 13,14 %, Hať 12,69 %, Markvartovice 12,31 %, Strahovice 12,06 %, Velké Hoštice 11,96 %, Rohov 11,87 %, Chuchelná 10,54 %.

U německé stojí za zmínku Třebom 5,88 %, Kravaře 5,20 %. Sudice 4,30 %, Kobeřice 3,95 % Kozmice 3,04 %, Hať 2,99 %. Tedy o poznání méně. Německé občanství (ve smyslu toho, že dotyční mají německý pas či občanský průkaz) má odhadem zhruba polovina obyvatel Hlučínska. V Kravařích a Koutech je to odhadem okolo 75 % tamních obyvatel.

Vážený pane generále a budoucí prezidente, je mi 25 let. Jsem vysokoškolský student. Studuji na Univerzitě Karlově v Praze. Každý víkend však utíkám do Hlučína, do Slezska.

K české národnosti se nehlásím. K Čechám ani k Moravě se rovněž nehlásím. Dříve, než se dostaneme k tomu, že jsem byl Vámi označen za obyvatele „moravskoslezské části Moravy,“ začněme trochu jinak.

Rozhodl jsem se vás volit ve druhém kole, i když s nutnou dávkou pocitu, že tak činím pouze z důvodu toho, že zkrátka nemám na výběr. Jste mnohonásobně lepší kandidát. Proč mám ale ony zdráhavé pocity? Není to z důvodu Vaší minulosti, není to z důvodů Vašich politických postojů v domácí a zahraniční politice. V těch postojích se na spoustě věcí shodneme.

Problém vězí jinde. Včera jste naznačil, že jste nejvíce pohořel zejména v ekonomicky neúspěšných a jinak problémových regionech. Podívám-li se na okres Opava, tak Andrej Babiš zde obdržel 42,71 % a vy jste obdržel 28,45 %. Podívám-li se na město Hlučín, tak Andrej Babiš zde obdržel 45,66 % a vy jste obdržel 27,97 %. Podobně vypadají výsledky i v ostatních obcích Hlučínska. Podíval jsem se zběžně na výsledky na úrovni všech obcí v rámci okresu. Pokud jste někde uspěl výrazněji (či dokonce Babiše porazil), zpravidla se zde jednalo o obce bývalého rakouského Opavska (historicky národnostně české obce), nikoliv o obce spadající do části bývalého pruského Ratibořska (tedy Hlučínska).

Jsme snad ekonomicky neúspěšný region? Ne, nejsme. Nezaměstnanost v ORP Hlučín v roce 2020 činila 2,2 %, v ORP Opava to bylo 3,2 % a v ORP Kravaře 3,6 %. Nezaměstnanost je zde takto nízká dlouhodobě. V ORP Hlučín se dokonce dlouho držela pod dvouprocentní hranicí (začínala tedy jedničkou). Proč?

Lidé jsou zde z důvodu historického vývoje zvyklí dojíždět za prací opravdu na dlouhé vzdálenosti (a to nejen třeba do Ostravy; zejména v 90. letech a na počátku tohoto století díky německému občanství spousta lidí u nás pracovala v SRN či v Rakousku), spousta lidí si vytvořila sama pracovní příležitosti přímo na území Hlučínska (v každé vesnici máte živnosti a drobné podniky různého druhu, žádná pasivita typická pro pohraničí).

Naší lidé vůbec nejsou pasivní, což dokládá obrovská řada kulturních, zájmových či jiných spolků, stejně tak vysoká volební účast v komunálních volbách. Vůbec účast v komunálních volbách je zde mnohonásobně vyšší než u voleb parlamentních. Obce na Hlučínsku jsou čisté a velmi udržované. Žádná šeď a oprýskané fasády. Ulice čisté, chodníky čisté. Žádná šlamperai, ale ordnung.

Typická je zde třeba vysoká kvalita bydlení (velké vícegenerační domy). Lidé si zde v časech socialismu stavěli domy svépomocí – navzájem si pomáhali. Jeden člověk si postavil svůj dům společně s kamarády, příbuznými a sousedy, kteří mu na stavbě pomáhali, ale po dokončení stavby montérky nesundal, protože šel právě pomáhat stavět další dům kamarádovi či příbuznému, co mu do té doby pomáhal při stavbě jeho domu. Kde se vzaly na stavbu peníze? Ano velmi často od příbuzných žijících v Západním Německu či od samotné západoněmecké vlády, co našim obyvatelům vyplácela důchody a také odškodnění válečným poškozencům, vdovám a sirotkům.

Přesto bych označil náš region za periferní. Ale není to typicky periferní region jako třeba Ústecko, Bruntálsko či Karvinsko. Periferní je úplně jiným způsobem. Dostaňme se k problémům, které prezident neřeší, ale které z nás právě činí onen periferní region.

Navzdory tomu, že náš region je na poměry Moravskoslezského kraje velmi bohatý a úspěšný, nemá žádnou pořádnou silnici. Již mnoho let se tu volá po obchvatu. Tisíce aut projíždí Hlučínskem směr Opava, onu hlavní silnici I/56 využívají i lidé ze samotných hlučínských vesnic.

Na Hlučínsku je 38 historických obcí. Čech není schopen pochopit jednu věc. „Proč nějaká oblast s vesnicemi potřebuje novou silnici?“ U Vás v Čechách mají vesnice 100, 200, 300 obyvatel. U nás začínáme tak na číslovce 1500, mnohé mají přes 2 tisíce, klidně i přes 3 obyvatel, máme zde i obce přes 4 a přes 5 tisíc obyvatel. Je to vysokou koncentrací průmyslu? Ale kdeže.

Když se podíváme na území Hlučínska, tak zjistíme, že průmysl se výrazněji prosadil jen v jeho východní části (dnes již zavřené petřkovické a koblovské doly, pak ještě můžeme zmínit Lichnovského továrnu na zpracování lnu – jedna z největších svého druhu v celém Německu, která po obsazení Československem zkrachovala). Stejný charakter má i oblast Horního Slezska, kam Hlučínsko před rokem 1920 patřilo. Tedy okres Ratiboř plus území dnešního Opolského vojvodství. Žádný velký průmysl, na rozdíl od Rybnicka či Katowicka. Ale i tam, na Ratibořsku a Opolsku, máte takto velké obce. Proč? Silná lokální identita, neochota se stěhovat pryč. Konzervatismus. Silné hornoslezanství.

Z důvodu takovéto velké hustoty zalidnění je tady takto velmi velká hustota dopravy, důležité silnice dosud není. A tak lidé z Hlučínska, co se chtějí dostat do své obce, plus lidé mířící ze severu na Opavu (směrem od Polska a Bohumína) prostě jedou přes Hlučínsko, přes obce – kolem domů – dělá to hluk, znečišťuje to, dělá to vrásky rodičům, kterým děti tady přes tu silnici přecházejí do školy.

Sice je zde čtyřproudová silnice několik kilometrů jižně od Hlučínska I/11 vedoucí z Ostravy-Poruby do Opavy. Tuto silnici však používají Ostravané a lidé mířící na Opavu směrem od jihu. Nikoliv samotní obyvatelé Hlučínska a lidé mířící na Opavu ze severu. To ještě umocňuje to, že směr Opava je dokonce z dálnice přes ono Hlučínsko ze severního směru vyznačen na všech cedulích.

Stejně tak to máme se železnicí. Pokud je nějaká budova na Hlučínsku v hrozném stavu, tak je to budova patřící státu. Tedy například budovy pošt. A právě budovy nádražní. Což jaksi poukazuje na neschopnost českého státu v kontrastu třeba se schopnostmi našich obcí (srovnání – třeba budovy základních škol). Není to jen o nádražních budovách.

Ještě v roce 1943 jste mohl v Kravařích či v Bolaticích nasednout na vlak. Byl jste na velmi významné trati. Směrem na sever byste se dostal přímým vlakem do Ratiboře, Opolí, Vratislavi a Berlína. Směrem na jih a západ do Opavy a Vídně. V roce 1945, kdy se Polsko územně posunulo na západ a za našimi hranicemi vystřídalo Německo (kam spadal do roku 1920 i náš region), byla trať na nových hranicích s Polskem zaslepena. Dnes mezi Kravařemi a Bolaticemi jezdí jen malý osobní vláček (poskakující na neudržované jednokolejce). Dokonce se minulý rok naznačovalo zrušení oné tratě! Té tratě, která je dodnes hojně využívaná. Všechny úseky postavené Pruskem zrušit?

Je zde i východní větev z Kravař směrem na Hlučín. Německé císařství původně plánovalo onu trať z Hlučína ještě prodloužit přes Petřkovice, Koblov a Šilheřovice, kde se měla napojit na hlavní železniční trať Bohumín-Německo. Československo po obsazení Hlučínska trať dobudovalo pouze do Petřkovic. Dnes již úsek Hlučín-Petřkovice neexistuje. Po válce byl změněn na tramvajovou trať a poté zrušen. Nemáme tedy vlakové spojení směr Ostrava, pouze spojení směr Opava – opět malým osobním vláčkem.

Tady jde vidět, jak „moc“ český stát území Hlučínska „zajímá.“ Není to jen o infrastruktuře. Dennodenně si pokládám otázku, zda vůbec k onomu českému státu a národu patříme. Toto podtrhují i Vaše výroky, které mne hluboce urazily. V rozhovoru pro Zprávy z Moravy. Tam jste Opavu označil za jedno z moravských měst a celé území Moravskoslezského kraje jste označil za „moravskoslezskou část Moravy.“

To podtrhuje jednu věc. Východ republiky je tedy územím českého národa a státu (ve škole se totiž učí dějiny Čech, nikoliv Moravy a Slezska), celému tomu východu se říká z geografického hlediska Morava (v tomto pokrouceném vědomí je východní hranice Moravy rozšířena o Slezsko, kdežto na západě Moravy je její území radikálně zmenšeno hranicemi uměle vytvořených krajů). Onen východ republiky ale v takovém vnímání nemá svou historii. Historie se odehrávala tak, jak se odehrávala v Čechách (a snad jen na území Čech). Tedy u nás bezčasí, bezhistoří, prázdné místo na mapě.

Do této „Moravy“ jste zařadil i území Slezska. A to nejen toho rakouského, ale i území Hlučínska. Naše území se již v roce 1742 stalo součástí Pruského království. V roce 1871 se stalo součástí Německého císařství. Spadalo do okresu Ratiboř, do Horního Slezska (centrum v Opolí), celé pruské Slezsko mělo centrum ve Vratislavi. Hlavním městem Pruska a celého Německa byl samozřejmě Berlín.

Odehrálo s u nás něco, co Češi dosud nepochopili a nejsou ochotni pochopit. Rennan to popsal celkem krásně, když se snažil argumentovat, proč by německy hovořící Alsasané měli patřit k Francouzům a Francii. Hovořil o konceptu „trpění s národem.“ Ano naši předci trpěli společné útrapy s národem německým. Bojovali za Prusko v napoleonských válkách, v prusko-rakouské válce, prusko-francouzské válce. Za Německo bojovali v první světové válce i v druhé světové válce. To do pruské a později do německé armády rukovali. Nikoliv do armády rakousko-uherské, nikoliv do československých legií.

Je zde silná lokální identita, kterou termínem „sever Moravy“ či „moravskoslezská část Moravy“ velmi pošlapáváte. Vždyť i preambule Ústavy ČR hovoří o občanech v Čechách, na Moravě A VE SLEZSKU. Ale opět se vraťme k jedné věci. Jsme periferie.

O našich dějinách se ve škole neučí. Slezsko ve školních atlasech ani zaznačeno není. Buď jsou zaznačeny české země jako celek, setkal jsem se ale i s tím, že naše území je zaznačeno i pod Moravu! A dokonce i v 19. století nikoliv pod Německo, ale pod Rakousko-Uhersko. Děti se u nás učí o českém národním obrození, dějinách českého národa, o tom, jak První republika byla skvělá. Opět si položme otázku, zda jsme tedy národnostní menšinou či zda jsme jakousi součástí českého národa, co se má ale vzdát vlastních dějin a specifik. Já jsem přesvědčen, že do českého národa nepatříme. Už jen z toho důvodu, že český národ za svá území pokládá většinou jen Čechy a Moravu. O území Slezska hovoří jako o severu Moravy. Slezsko jakoby k českému státu a národu nepatřilo.

V Hlučíně na severu Moravy, v Kravařích na severu Moravy…

Přejděme k příběhu našich lidí. Od roku 1742 součást pruské části Slezska. Spousta lidí se u nás z robotních povinností vyvázala daleko dříve než v Rakousku. Živobytí si čím dál více s postupující modernizací lidé u nás nacházeli při stavbě průmyslových oblastí Horního Slezska (následně dojížděli pracovat do těchto oblastí). Ale nejen do Horního Slezska. Do celého Slezska, do Berlína či dokonce až do Porúří a Porýní vyjížděli na sezónní práce, někteří se tam usadili natrvalo, přičemž se svými příbuznými na Ratibořsku nadále zůstávali v kontaktu. Navzájem se i navštěvovali.

Prostě když jdu po Berlíně a vidím novogotické kostely z červených cihel, tak mám pocit, že i nějaký ten člověk od nás ho také stavěl. U staveb v Praze či v Brně tyto pocity nemám. Vůbec ony novogotické stavby z červených cihel, onen pruský a německý styl zástavby – ten na území bývalého Pruska mi tolik připomíná domov. Ať už jsem dnes na Hlučínsku, v polské části Horního Slezska či na území Německa.

Samozřejmě i školství zejména v letech 1871-1920 a 1938-1945 budovalo u nás německého člověka a německého vlastence. Učily se u nás německé dějiny a zeměpis. Vznikaly hasičské, kulturní, veteránské a jiné spolky v německém vlasteneckém duchu. Lidé jezdili na trh či za lékařem třeba do Ratiboře. Tam se dostávali do kontaktu s německým (a hlouběji hornoslezským) prostředím. To se u nás podepsalo i kulturně, na zvycích, na kroji, na folkloru. A na mentalitě, myšlení. „Deutsch gesinnt.“

Československo nebylo schopné pochopit, jak někdo, kdo německy mluví pouze v práci ve škole či na úřadech, ale v domácnosti mluví „po našemu“ (směsice velmi archaické češtiny, se silnou polskou příměsí a obrovským počtem slov, co jsou přejatá z němčiny), se nemůže hlásit k českému národu. Proč by se měli hlásit k českému národu? Nebylo u nás české národní obrození! Netrpěli jsme s českým národem. Nebojovali jsme pro českou myšlenku. Zaměřme se i na ono nářečí, které je nejen v Čechách, ale i na Moravě pro mnohé naprosto nesrozumitelné. Jak jiná slovní zásoba, skloňování a časování, tak spousta germanismů či onen silný polský/slezský přízvuk.

Když se po první světové válce rozhodlo o tom, že naše území má být zabráno Československem. Lidé protestovali, nechápali to. Psali se srdceryvné dopisy papeži („osvoboď nás z rukou našich českých protivníků, kteří nás od naši vlasti odtrhnouti chtějí“). Konalo se neoficiální referendum, kde 93,7 % hlasujících hlasovalo proti připojení k Československu. Marně.

Československo nás 4. února 1920 obsadilo. Spousta lidí přišla vznikem nové hranice na severu o práci. O způsob obživy. Zdejší ekonomika se dostala do obrovských potíží, vyjíždění za prací do Německa se rovněž zkomplikovalo. Lidé se museli ze svých vazeb směrem na sever hlouběji do Horního Slezska a Německa přeorientovat. Coby velmi konzervativním lidem jim to šlo velice těžce. Za časů ekonomické krize to ani nešlo. „Ty jsi Prajz? Nemáme práci ani pro Čechy. Táhni ke svým do Německa.“ Přišla bída. A tak lidé opět, již za vlády pána s knírkem, vyjížděli za prací do Německa. Tam dostávali mnohonásobně vyšší mzdy, než jaké by obdrželi v ČSR.

Mezitím se Československo celkem neúspěšně snažilo zdejší lidé počeštit. Němečtí učitelé byli propuštění. Školy byly čechizovány. Tam se tlačil český historický příběh. Pro naše lidi tolik cizí. Co má pruský Moravec, velmi hluboce věřící katolík, společného s Čechem, co svůj historický příběh odvíjí od husitství a náboženské reformace 16. století, přičemž období po Bílé hoře nazývá dobou temna?

Co má pruský Moravec, co žil na území Opavského či Krnovského knížectví v rámci Slezska a po roce 1742 v rámci Pruského království a Německého císařství, společného s Čechem v Českém království. Nic. Ona identita Moravce snad pramení z církevní příslušnosti oblasti pod Olomouckou (arci)diecézi. To z našich lidí ale nedělalo Čechy, ale dokonce ani Moravany, jak je chápeme dnes. Onen pruský Moravec netrpěl s Čechem, nebojoval a nežil pro českou myšlenku. Žil společně se Slezany (Vasrpoláky) a Němci v Horním Slezsku, v Prusku, v Německu.

Lidé, když nemohli mít německé státní školství, začali si zřizovat domácí výuku v němčině. Umět němčinu bylo důležité – přece obživa se nejlépe dala najít v Německu. A Německo se jevilo přece většině lidí bližší než ono Československo, což dokládají i volební výsledky.

Ve volbách v roce 1935 více než tři čtvrtiny hlasů pro jakoukoliv německou nacionalistickou stranu. Sudetoněmecká strana obdržela dvě třetiny všech hlasů. Na prvním místě skončila v 37 z 38 obcí. V té třicátéosmé to bylo těsně. Jak odlišné od sčítání lidu. To tvrdilo, že jen 7,5 % našich lidí jsou Němci.

Proč tomu tak bylo? Za stolem seděl komisař. Ten tvrdil – mluvíš po našemu, tak nejsi Němec. Přesvědčoval lidi, ať se nehlásí k německé národnosti. Ti, co to udělali. Tak těm to v roce 1921 po četných šikanách a přezkušování z němčiny přerazítkovali na moravskou, v roce 1930 na československou. Pak tito lidé dostávali pokuty za „uvedení nepravdivých údajů.“ Následně, když to nebyli schopni zaplatit, skončili ve vězení. Věznici v Hlučíně se posměšně říkalo Německý dům. Spousta lidí tedy v roce 1930 sama raději nahlásila národnost moravskou.

Velká část lidí dokonce od nás odešla po první či druhé světové válce do Německa. Prostě se nesmířili s životem v Československu. Už jen ten výčet u mé rodiny. Dva bratři prababičky, sestřenice prababičky, sestra pradědy, strejdové druhé prababičky, babiččina sestřenice… Dopisovali si s námi, volali nám, navštěvovali nás. Jak vždycky přijeli v těch Mercedesech, dali nám západoněmecké zboží. Měli jsme srovnání s tím, co bylo v Československu. K tomu nám Západní Německo stále posílalo peníze.

Když vidím onen historický příběh mých předků, mám problém se zcela identifikovat s českým státem a národem. Trpění s národem. Samozřejmě nejsem příznivec nacistické ideologie a cítím stud za to, co Německo za války provádělo. Ano. Necítím hořkost a utlačovanost coby Čech. Ale stud jako Němci v Německu.

Praděda z dědovy strany Rottenführer u Waffen-SS (bojoval v Polsku, Francii i v SSSR, od roku 1944 působil ve výcvikovém táboře SS v Benešově u Prahy, pak se snad i podílel na neúspěšném potlačování Pražského povstání). Po válce zavřený v uranových dolech v Jáchymově (jednu dobu odvlečen NKVD do Německa). Prababička z dědovy strany u Bund Deutscher Mädel. Její bratr padl v Luftwaffe, dva její bratři (rovněž bojující za Německo) raději zůstali po válce v Německu.

Praděda z babiččiny strany v Deutsches Jungvolk. Jeho otec Obergefreiter (nejnižší poddůstojnická hodnost) ve Wehrmachtu a člen NSV. Pět jeho strýců ve Wehrmachu (většinou poddůstojníci). Jeden z nich člen NSDAP a SA. Jeho strýc z matčiny strany vedoucí blokové buňky NSDAP a na konci války příslušník Volkssturmu. Prababička z babiččiny strany členka Jungmädelbund. Její sestra rovněž. Její bratr člen Deutsches Jungvolk, poté Hitlerjugend, poté narukoval do Říšské pracovní služby a pak snad v Bavorsku do Wehrmachtu. Několik jejích bratranců a strýců ve Wehrmachtu. Jeden její strýc staršího věku na konci války u Volkssturmu. Poté v českém lágru zemřel. Jejího dědu zabili leteckou bombou Rusové. Její otec u Organisation Todt, na konci války u Volkssturmu.

Po válce se stalo něco zajímavého. V časech totality, když tady byl jeden informační monopol. Němectví hodně ustoupilo do pozadí. Ještě rodiče mých prarodičů se mezi sebou bavili německy (při snaze něco před dětmi zatajit) či po našemu. Na své děti už ale mluvili česky. Po našemu se mohli učit jen od prarodičů. Ti rodiče, co na děti mluvili nadále po našemu, museli následně čelit tomu, že jejich děti nevěděli, o čem je ve škole řeč. Měli obrovské problémy s češtinou. Neuměli psát diktáty, nebyli schopni sestavit českou větu.

Třeba moja oma (babička) jezdila z Hlučína do Kobeřic pomáhat svým bratrancům, co takto ve škole „plavali.“ Jejich rodiče ani prarodiče totiž česky moc sami neuměli. Přesto se nakonec čeština prosadila (ale s místními výrazy, se silným přízvukem). Stali se z našich lidí Češi? Troufám si tvrdit, že plnohodnotní Češi nejsou. S označením se za plnohodnotné Čechy mají u nás mnozí dodnes problém. Je zde silná místní a lokální identita (Prajzák), je zde vyšší procentuální podíl hlásících se ke slezské národnosti. Stále se zde najdou osoby hlásící se k národnosti německé. Po roce 1989 si polovina zdejších obyvatel vyřídila německé občanství. V Kravařích a Koutech toto občanství mají odhadem dokonce tři čtvrtiny obyvatel. Přesto náš region oblastí německého iredentismu není.

Jsou zde naopak vyšlapány cestičky k tomu, aby se nás region vytratil. Český stát a národ má své školství (dějepis, hudební výchova…). Má svá média. Má svůj informační monopol. Své filmy, seriály, zprávy, tisk…

Tedy to máme Hlučínsko. Z babiččiny strany odsud pochází pradědova rodina (zejména Hlučín, dále Závada, Píšť, Tvorkov, Ovsiště) i prababiččina rodina (Kobeřice). Ano všimněme si, že třeba Tvorkov a Ovsiště dnes leží v Polsku. Babička samotná vyrůstala v Kobeřicích a Hlučíně. Z dědovy strany z Hlučínska pochází prababiččina rodina (Koblov, Šilheřovice, Hať). Děda vyrůstal v Koblově.

Pradědova rodina z dědovy strany mi dává další rozhled a další argumenty. Jeho otec byl sudetský Němec z Herzogwaldu. Otázku sudetských Němců můžeme pokládat za uzavřenou.

Jeho matka byla Šlonzačka ze Starého Bohumína. předky z otcovy strany měla v Rakouském Slezsku – Starý Bohumín, Šunychl, Rychvald. Předky z matčiny strany měla v pruské části Bohumínska – Gorzyce (tam se narodila její matka), Olza i z rakouské čási Bohumínska – Šunychl. Jejím mateřským jazykem bylo místní nářečí po naszymu. Směsice archaické polštiny, němčiny a češtiny. Přesto se zde opět projevilo Rennanovo netrpění s národem. Těšínsko i Bohumínsko byly naposledy součástí Polska v roce 1327. Po roce 1742 se Bohumínsko rozdělilo na pruskou a rakouskou část. Po staletí nebylo součástí Polska. Tito lidé, Šlonzáci (spisovně česky Slezané), rozhodně rovněž netoužili po nějakém vyhlášení Československa. Po nějakém boji za českou věc.

A tak i přesto, že na Bohumínsko mířila přistěhovalecká masa z Haliče a polští obrozenci se zde snažili probudit v lidech polskost, část lidí byla k polskému národu chladná. Praprababička tedy chodila do německé školy, byť mohla chodit do školy polské. Za manžela si vzala do Starého Bohumína přistěhovalého Němce. Ve sčítáních lidu v roce 1910, 1921 a 1930 uvedla německou národnost.

Jejich děti rovněž chodily do německých škol. Rodina žila nejdříve v Hrušově, ale když tam začali převažovat Češi, tak se přestěhovali v roce 1926 jinam. Za řeku. Na Hlučínsko, do Koblova. To bylo pradědovi tehdy 7 let. Nechodil však v Koblově do školy. Jelikož se na Hlučínsko jeho rodina jen přistěhovala, mohl navštěvovat německé školy (což autochtonní obyvatelé Hlučínska nemohli, stát jim to znemožňoval, z německých škol hlučínské děti vyhazoval). Praděda tedy do školy jezdil až do Nového Bohumína. Dnes sídlo radnice. Opět ty červené cihly. Ta neogotika. Zbytek matčiny rodiny pochází z onoho Hlučínska, jak již bylo zmíněno.

Přejděme k otcově rodině. Rodina babičky žila rovněž v Bohumíně, ale klonila se spíše k polskému živlu. Část dokonce byli přistěhovalci z Haliče, část byli původní obyvatelé. Tito si spíše snad představovali, že Těšínsko se ocitne po první světové válce v Polsku. I tak skončilo v Československu. Za druhé světové války byli oběťmi nacistického režimu (utajená porážka prasete, otěhotnění prababičky v pracovním táboře se zajatým francouzským vojákem). Přežila jen babička. Poněkud jiný příběh Slezska. Ten polský. Ale rozhodně ne český!

Je třeba pro pořádek dodat, to už jsme v časech socialismu a Severomoravského kraje. Že můj děda z Bantic na Znojemsku s kořeny ve Francově Lhotě na Valašsku se přistěhoval do Bohumína v 60. letech po vyučením na valcíře. Patřil k mase přistěhovalců na Karvinsko, kteří v oblasti totálně převrstvili historickou paměť. Ti Moravané, Slováci, Češi, Romové.

Ale co ti místní? Němci z Bohumína (na rozdíl od Hlučínska) byli z většiny odsunutí (to máme polovinu obyvatel Starého i Nového Bohumína a Pudlova). Zbyli Šlonzáci, Poláci a ti, co již za První republiky (coby národnostně indiferentní) přijali českou identitu – i tito však mluvili předtím nářečím polštiny, jak paradoxní! Češi jak poleno! Tito byli doplnění o nové obyvatele, kteří, troufám si říct, ten region zničili.

Tolik zničených historických budov, vymazaná historická paměť, tolik paneláků. Dlouho jsem v tom Bohumíně i žil. Byl jsem tam ale nespokojený. Vadila mi ta šeď, ta pasivita obyvatel, ta oprýskanost. Ta převrstvená historická paměť. Připadalo mi to tam bez identity. Hlučínsko se mi zdálo vždycky lepší a hezčí. Měl jsem srovnání zejména s Markvartovicemi a Hlučínem, kde žili mí prarodiče a jiní příbuzní. Ale nutno říci, že i Bohumín se poslední roky zvednul. Nyní se pohybuji nejvíce na Hlučínsku.

Otázkou ale pořád je. Nakolik se mám považovat za Čecha. Jde vidět, že jsem z periferního regionu, z Hlučínska. Ale ne z ekonomického hlediska či z hlediska životní úrovně. Jsme z periferního regionu z hlediska toho, jaké pozornosti českého státu se nám dostává. A z hlediska toho, že snad ani nepatřím do českého národa.

Otázkou i je, na kolik mě má oslovit váš český lvíček coby symbol kampaně. Je to i můj symbol? Co se mě ale nejvíce dotklo je označení Opavy za jednoznačně moravské město a za označení Moravskoslezského kraje za „moravskoslezskou část Moravy.“ Vždyť s tím Slezskem se pojí ta obrovská specifika, která jsem zde vyjmenoval! No nic. Již mám zažádáno o osvědčení o státním občanství SRN. Uvažuji nad rezignovaným odchodem do Německa. Každopádně. V případě konfliktu, se budu jakýmkoliv způsobem snažit, pokud bude branná povinnost, rukovat k Bundeswehru, nikoliv do české armády. Proč? Německý stát a národ se mi nesnažil vnutit cizí historii a cizí identitu. Neuráží mě každý den používáním termínu „sever Moravy.“ Mí předci s tímto německým národem a státem po staletí žili, pro něj bojovali a trpěli. Zatímco v Praze mají stanici Českomoravská, v Berlíně mají stanici Schlesisches Tor.

Německo nám klidně mohlo to německé občanství vzít. Neudělalo to. Pořád jsme de iure německými občany. Nemuselo nám vyplácet důchody za časů toho nejtvrdšího socialismu. Ale vyplácelo. Československo nám část těch důchodů zabavovalo. A zbytek nám povinně směňovalo na bony. Nikdo z rodiny mé matky nemohl na jakoukoliv lepší střední školu.

Nemám důvod k Německu cítit něco špatného. Vůči českému státu a národu ale cítím hořkost. Snad i jako člověk, který je jimi obsazen, jimi podroben. Smýšlím tak i přesto, že nacionalismus je pro mě ideologie patřící do minulosti. I přesto, že mě nejvíce zajímá místní a regionální identita.

Takto proněmecky jsem nesmýšlel vždy. Toto smyšlení jsem nabyl právě oním českým ignorováním Slezska. Našich dějin, naší identity, na základě té neochoty se Slezskem počítat byť jen v rámci geografického rozdělení českého státu…

Cítím, že český stát nezajímám. Zda je vůbec český stát mým státem. Český národ mým národem. Pokud tento pocit u nás sdílejí i jiní. Tak je jasné, proč tolik lidí u nás slyší na Babiše. Nemusí jít jen o vztah ke Slezsku. Ale o vztah k regionu jako k takovému – tedy opomíjený severovýchod České republiky. Opuštění lidé prostě na něho slyší. Nejsou chudí, nejsou nezaměstnaní. Nežijí v bídě. Jsou periferie. Periferie, která k českému státu jako by nepatřila. A proto snad i na toho Babiše tolik slyší. Nikoho z Čechů nezajímáme. Jsme prostě „někde tam na Moravě.“

Váš volič

Adam Filák

Mnohokrát děkujeme našemu kamarádovi Kamilu Czaińskemu za rychlé a efektivní zpracování výsledků sčítání lidu v roce 2021, konkrétně podílu osob hlásících se ke slezské národnosti v rámci jednotlivých obcí. Udělal seznam, vytvořil mapy, hodil to na českou, polskou, německou i anglickou wikipedii (snímky oněch wikičlánků přikládáme), a k tomu dokonce napsal i článek na Wachtyrz.

V článku vytvořil seznam 47 obcí s nejvyšším podílem osob slezské národnosti a krásně to přitom barevně rozdělil. Zeleně vyznačené obce patří k Hlučínsku, modře k „rakouské“ části Opavska a červeně k Těšínsku. Aby toho nebylo málo, tak vytvořil i seznam 34 měst (tedy nikoliv obcí) s nejvyšším počtem deklarovaných Slezanů.

Všechny podíly zahrnují osoby jak se hlásících ke slezské národnosti samostatně, tak v kombinaci s jinou.

Článek je zde: https://wachtyrz.eu/slonsko-norodowosc-na-czeskim-slonsku-wyniki-spisu-we-gminach/

Seznam obcí s podílem osob hlásících se ke slezské národnosti nad 10 %:

Darkovice – 18,59 % (240)

Kobeřice – 16,13 % (506)

Hněvošice – 16,02 % (154)

Závada – 14,49 % (83)

Píšť – 13,38 % (269)

Štěpánkovice – 13,14 % (40)

Hať – 12,69 % (314)

Markvartovice – 12,31 % (261)

Strahovice – 12,06 % (102)

Velké Hoštice – 11,96 % (212)

Rohov – 11,87 % (71)

Chlebičov – 10,54 % (122)

Přikládáme i naši tabulku:

Výsledky sčítání lidu v % pro jednotlivé obce na Hlučínsku. Do jednotlivých kolonek jsou započítány jak národnosti uvedené samostatně, tak národnosti uvedené v kombinacích. Nesamosprávné dědiny (např. Bobrovníky, Darkovičky, Kouty, Vrbka, Zábřeh aj.) jsou zahrnuty pod své obce.

Antošovice a Koblov bohužel v tabulce nenajdeme, jelikož nemají samosprávu, přičemž nadřazený celek Slezská Ostrava, do kterého spadají, nepatří pod Hlučínsko a v rámci něho představují jen malou nepodstatnou část.

Rozhodně stojí zato si tento příspěvek přečíst od začátku až do konce!

Děkujeme za tento facebookový příspěvek. Připojujeme se k výzvě uvádět slezskou národnost – ať už samostatně či za nás osobně klidně i v kombinaci s německou – v případě Prajzáků.

Muzeum Hlučínska – dejte prosím za toto stránce Muzeum Hlučínska to se mi líbí, sledujte tuto stránku – a po rozvolnění ho nezapomeňte navštívit. Děkujeme.

Zdroj příspěvku: https://www.facebook.com/muzeumhlucinska/posts/10159028528750516

Slezsko a sčítání lidu v roce 2021

Severní Morava nebo Slezsko?

Je smutným jevem posledních let, že pojem Slezsko mizí z českého (nejen) mediálního slovníku. Ačkoliv se nabízí kacířská otázka, bylo-li v něm vůbec někdy pevněji „zabydleno“. Důvodů, proč je tomu tak, se najde celá řada a spletitá historie zde bude zaujímat přední místo.

Dějiny Slezska v kostce

Nemá smysl hledat počátky Slezska v prehistorii. Podstatné je, že dříve netvořilo jednotnou zemi, ale skládalo se z řady knížectví, jež ovládaly odnože rodu Piastovců. V první polovině 14. století pak jednotliví vládcové postupně uznali svrchovanost českého krále a Slezsko se tak po Čechách stalo druhou největší zemí ve státě. Závažnější komplikace nastaly až v 18. století, když bylo Slezsko v důsledku nástupnických válek rozděleno na pruskou a rakouskou část. V následujícím historickém období se tudíž oba díly vyvíjely odlišně a nedošlo zde ke zformování samostatného slezského národa, který by se zasadil o vznik slezské samostatnosti. Větší část se po rozdělení země stala součástí německého státu a po druhé světové válce připadla Polsku. Došlo zde k naprosto bezprecedentní výměně obyvatel a převrstvení historické paměti. Naproti tomu daleko menší část Slezska zůstala rakouské monarchii a dnes je až na drobné územní změny součástí České republiky. Kromě silně zastoupeného německojazyčného obyvatelstva zde žila také početná menšina Poláků či národnostně nevyhraněných Šlonzáků. Němci však museli po druhé světové válce odejít a na zbývající byl vyvíjen systematický tlak, aby se identifikovali se státním národem. Nejpodstatnější však je, že Slezsko zmizelo z českých dějin, i když výstižnější by bylo konstatování, že se do nich nikdy pořádně nedostalo. Stačí si položit otázku, co tvoří „český národní příběh“ a jaké zastoupení v něm zaujímá například Morava nebo příslušníci jiných jazykových skupin. Bez větší intelektuální námahy dojdeme k odpovědi, že oficiální dějiny jsou etnicky i teritoriálně redukovány na oblast Čech. Pro období 19. století lze takové pojetí vcelku i pochopit, nicméně v současné době je naprosto nepřijatelné. Přitom příběh Slezska není suchopárný. Je příběhem prosperity, odlišnosti, náboženské tolerance, ale i obrovských transferů obyvatel a statisíců lidských tragédií. Přesto se vnucuje otázka: Co ze Slezska v českém prostoru nakonec zbylo? Zemskou správní samostatnost ztratilo před více než devadesáti lety, polovinu obyvatel ztratilo před více jak sedmdesáti lety, během komunistického režimu rovněž nebylo nikterak akcentováno, v předpovědi počasí a večerních zprávách na komerčních kanálech je označováno stále jako severní Morava, a tak se zdá, že jedinou upomínkou na Slezsko je černá orlice ve státním znaku.

Hledání severní Moravy

Nezbývá tedy než si přiznat, že povědomí o Slezsku, jeho historii, kultuře nebo hranicích, je v českém prostředí poměrně mizerné. Napomáhá tomu i rozmáhající se používání termínu severní Morava. Konec konců se tomu ani nelze příliš divit. Stačí se zamyslet, jestli průměrný obyvatel České republiky někdy v životě viděl mapu, která by patřičně znázorňovala zemské hranice Čech, Moravy a Slezska. Naštěstí takové mapy existují a při jejich zběžnějším prostudování bude záhy více než zřejmé, že severní Moravou můžeme označovat oblasti Šumperska, Zábřežska či Novojičínska, klín moravské Ostravy vymezený řekami Ostravicí a Odrou, ale rozhodně ne Opavsko! Na druhou stranu se neumím ubránit dojmu, že svůj díl zde sehrává i jakási „jazyková estetika“. On totiž rozvitý pojem severní Morava zní v novinářském textu zkrátka lépe než strohé a krátké Slezsko. Neustálým opakováním se pak severní Morava tak silně zažila, že již málokoho napadne přemýšlet nad oprávněností užívání tohoto názvu.

Jak se stalo Opavsko součástí Slezska

Abychom však novinářům zcela nekřivdili, pokud by zařadili Opavsko na severní Moravu před 800 lety, měli by pravdu. V té době totiž dotyčné území ještě ve Slezsku neleželo. Možná by se jeho součástí ani nikdy nestalo, kdyby opavskou provincii nezískal Mikuláš, nemanželský syn českého krále Přemysla Otakara II. Oblast se totiž nacházela dostatečně daleko od Prahy a zároveň nabízela zdroj příjmů, který mohl královského levobočka zabezpečit. Roku 1318 se Opavsko dokonce stalo samostatným vévodstvím, které bylo nově podřízeno přímo českému králi. Dostalo se tak na roveň moravskému markrabství, ale i sousedním slezským knížectvím. Na okraj ještě musíme poznamenat, že rozloha středověkého Opavska byla minimálně dvojnásobná než dnes. Je třeba si odmyslet současnou státní hranici a připustit, že knížectví sahalo na severu až za Hlubčice, severozápadě ke Zlatým Horám, na západě za Bruntál, na jihu k Odrám a na východě po Landek. Od 14. století tedy tato nemalá oblast již nebyla součástí Moravy, ale nepřináležela ani ke Slezsku, ačkoliv se mu začala nenápadně přibližovat. Opavská knížata přitahovalo slezské prostředí, zatímco politické události v Čechách zpřetrhaly intenzivní kontakt s pražským královským dvorem. Proces integrace Opavska do Slezska lze považovat za ukončený v 16. století a od té doby je celá tato oblast jeho neodmyslitelnou součástí. Po první světové válce však české Slezsko zaznamenalo dvě podstatné změny. Na jednu stranu bylo obohaceno o část sousedního Ratibořska ležícího v Pruském Slezsku, tedy o Hlučínsko, na druhou stranu muselo ve prospěch Polska odstoupit půlku historického Těšínska. Nová hranice zde vznikla na řece Olze, jejíž tok rozdělil starobylé knížectví na přibližně stejně velké poloviny.

Má v dnešní době Slezanství smysl?

Nikdo by si určitě nepřál návrat do dob vypjatých a nenávistných nacionalismů. Zastávat postoje zdravého patriotismu ale nikomu neuškodí a z veřejného povědomí mizejícímu Slezsku naopak prospěje. Deklarovat Slezanství má smysl právě proto, aby se ukázalo, že nejde jen o prázdný pojem, ale o hluboký vztah zdejších obyvatel a úctu k předkům. Pražské centrum tím navíc získá k dispozici reálná data o tom, že český stát je i nadále pluralitní a že Slezsko a jeho kultura nejsou odumřelou kapitolou vhodnou pro odborné knihy a muzejní expozice.

Moravectví nebo Slezanství?

Ačkoliv se na Hlučínsku nabízí přihlásit se k moravské národnosti, jak to činili před sto lety naši předkové, není to v konečném důsledku rozumné řešení. Statistika nevnímá jemné nuance plynoucí z rozdílu mezi pojetím moravské národnosti na Moravě a pruskými Moravci na Ratibořsku. Nedokáže rozlišit Moravectví od Moravanství. Každý hlas pro moravskou národnost tedy prospěje zemskému Moravanství, ale nikoli Hlučínsku jako takovému. Jediná možnost, jak se odlišit a jak se přihlásit k odkazu předků, je deklarace vlastního Slezanství, popřípadě němectví. Konec konců, sčítací operát umožňuje vyplnit dvě národnosti, což zejména pro rozpolcenou identitu Hlučíňanů přichází vhod. Každý občan si bude moci vybrat podle své libovůle.

Na co se ptá statistický úřad?

Sčítací formulář obsahuje o polovinu méně údajů než při minulém sčítání v roce 2011. Zjišťujeme výhradně informace, které nejsou dostupné z databází státu, a nejsou tedy zjistitelné jiným způsobem. Budete vyplňovat údaje o domě či bytě, kde bydlíte, a o všech osobách, jež tam společně žijí.

Ve sčítání se ptáme, zda bydlíte ve vlastním nebo pronajatém, na plochu bytu v metrech čtverečních, počet místností, vybavenost plynem a vodou a způsob vytápění. Ve formuláři dále zjišťujeme i první bydliště po narození a místo obvyklého pobytu rok před sčítáním, informace o nejvyšším ukončeném vzdělání, zaměstnání a místě pracoviště nebo školy.
Otázky týkající se národnosti a náboženské víry jsou dobrovolné. Je na vašem rozhodnutí, zda na ně odpovíte. Pro vyplnění údajů o všech osobách, které v bytě bydlí, potřebujete jejich jména, rodná čísla nebo čísla osobních dokladů vydaných Českou republikou a data narození.

Rakouské Slezsko je na mapě vyznačeno oranžovou barvou. Jeho hranice s Moravou je poměrně komplikovaná, zejména moravský klín ústící v soutok Ostravice a Odry zemi dříve přetínal na západní opavskou a východní Těšínskou část. Po připojení Hlučínska se obě části českého Slezska propojily.
Také národnostní složení českého Slezska bylo velmi komplikované. Podstatnou část obyvatel tvořili lidé s německou a polskou mateřskou řečí.

Autorem tohoto textu je Muzeum Hlučínska – příspěvek přejat z jeho facebookového profilu