Opavsko (a potažmo Hlučínsko) údajně dle Moravanů součást Moravy – má reakce

Mnozí lidé z moravského hnutí tvrdí, že Opavsko bylo až do 17. století ryze a nezpochybnitelně součástí Moravy. A že se ke Slezsku připojilo až v roce 1614. Toto je pro nás zcela nepřijatelné zjednodušení.

V roce 1318 bylo vytvořeno na markrabství nezávislé Opavské vévodství, které sice nebylo součástí Slezska, ale už ani nebylo součástí Markrabství moravského – viz samotná lenní přísaha Mikuláše II. Opavského složená Janu Lucemburskému, která o podřízenosti opavských vévodů moravským markrabatům nic neříká. Dokonce nic neříká ani o tom, že je Opavské vévodství součástí Markrabství moravského, naopak se v ní hovoří o „královstvím našem českém“ a „našem králi českém,“ hovoří se, že pokud přemyslovská dynastie na Opavsku vymře, tak Opavské vévodství připadne „našemu panu králi, jeho dědicům a k řečenému království českému,“ přičemž jako svědkové v textu lenní přísahy figurují významní šlechtici Českého království.

Postupně si Opavské vévodství vytváří vlastní stavovskou obec, soudní a zemské instituce (byť tyto instituce svou strukturou kopírovaly instituce moravské). Onen stav nám potvrzuje i moravská listina z roku 1348, která v rámci území církevně spadající pod olomouckou diecézi vyjmenovává 2 na sobě nezávislé útvary- Markrabství moravské a Opavské vévodství (plus ještě nepřímo třetí území – území patřící olomouckým biskupům).

Když byl Mikuláš II. dosti suverénním vládcem, tak samozřejmě získal ambice navazovat diplomatické vztahy a politické vazby. Kam se obrátil? No do blízkého Slezska – navázal vztahy s ratibořskými, těšínskými a jinými slezskými knížaty – právě Mikuláš II. byl klíčovou osobností pro vyjednávání s těmito knížaty, co se týče uzavření vazalství/lenního vztahu vůči českým králům – právě v Opavě v roce 1327 těšínská, ratibořská a jiná slezská knížata skládají slib Janu Lucemburskému.

Navíc v roce 1336 (resp. 1337) pod svou vládu Mikuláš II. získává i Ratibořské knížectví – Opavsko a Ratibořsko se tedy dostávají do personální unie, byť institucionálně to byly stále dvě země. Mikuláš II. se coby ratibořský kníže zapojil do vnitřní slezské politiky, stal se jedním ze slezských knížat, byť z pozice knížete ratibořského, nikoliv opavského. Stal se jedním z hráčů v rámci Slezska. A uznejte – když sídlil v Ratiboři, tak za ním přicházeli i jeho poddaní z Opavska – a tedy viděli, jak to ve Slezsku vypadá a chodí (jaká tam je kultura, architektura, dvorský život, společenská a politická situace..), stejně tak, když byl zrovna na Opavsku – přicházeli k němu jeho poddaní z Ratibořska a různí představitelé z celého Slezska. Dá se říct, že jeho hlavním sídelním městem byla hornoslezská Ratiboř. Sám Mikuláš II. si mohl „přičichnout“ k tomu, jak to chodí na piastovských slezských dvorech – co se týče nejen politických záležitostí, bohužel i otázky způsobu dědictví, ale i co se týče kultury, dvorského života…

Bohužel ze Slezska přejal právě i ten způsob, jakým se rozděluje dědictví. A tak je Opavsko od poslední třetiny 14. století a celé 15. století různě porcováno.

Po roce 1377 se državy Přemyslovců začaly rozpadat na menší části pod správou různých členů přemyslovského rodu, což vedlo k finančnímu a mocenskému úpadku Přemyslovců. Rod se definitivně rozpadl na větev opavskou a větev krnovsko-ratibořskou.

Avšak i nadále trval stav, kdy jednotliví Přemyslovci kromě své části Opavska ovládali i různá slezská knížectví, či naopak slezským opolským knížatům byla prodána část Opavska.

Do nepřehledné situace zasáhl po roce 1460 český král Jiří z Poděbrad poté, co zemřel opolský kníže Bolek bez legitimního dědice (ten měl právě v držení část Opavska). Když Jiřímu z Poděbrad Opolské knížectví připadlo jako odúmrť coby českému králi, udělil ho v léno Bolkově bratru Mikulášovi. Ten z vděčnosti Jiřímu z Poděbrad prodal svou část Opavska a v roce 1464 Jiřímu z Poděbrad svůj díl Opavska prodal i opavský kníže Jan.

Král sjednocené Opavské knížectví udělil v léno svému synovi, slezskému minstrberskému knížeti Viktorinovi z Minstenberka, který se zde však udržel jen do roku 1485 (byť ano, mnozí namítnou, že Viktorín se prosazoval i v moravské zemské politice). Vlády nad Opavskem se tehdy zmocnil Matyáš Korvín, který Opavsko udělil svému synu Janovi. Ten toto knížectví držel i po otcově smrti, a to až do roku 1501. Český král Vladislav Jagellonský udělil Opavsko v léno svému bratru polskému králi (v tu dobu ještě princi) Zikmundovi, ten ho ovládal do roku 1511.

Ono i v 15. století si je třeba uvědomit, že odpor vůči husitství ještě více opavská knížata ke Slezsku připoutal – Čechy a pražský dvůr se jim vzdálily, kdežto prostředí katolického Slezska bylo pro ně velmi lákavé.

No a v 16. století se již běžně Opavsko do Slezska počítalo (viz např. Helwigova mapa Slezska), byť to naráželo u místní šlechty, která se domnívala, že pokud bude platit status quo (Opavsko jako svébytný útvar formálně geograficky přičítaný do Moravy) resp., pokud bude Opavsko znovu začleněno pod Moravu, tak se jim dostane lepších privilegií a nižších daní, než kdyby Opavsko patřilo ke Slezsku… Navíc staré opavské rody často vlastnily i nějaký ten majetek přímo na Moravě. Vždyť nejsou právě tyto vleklé soudní spory důkazem, že již tehdy bylo Opavsko ke Slezsku přičítáno?

Vše rozseknuto roku 1614 – Opavsko je oficiálně i podle lenního pána (českého krále) slezským knížectvím. Stavy toto potvrdily definitivně až v roce 1659, kdy uznaly, že opravdu Opavsko už navždy bude patřit ke Slezsku. Je mi tedy nejasné, že ti, co se odvolávají na šlechtu, jaksi ignorují tento akord, který jasně hlásá to, co hlásá.

A to ještě nemluvím o Krnovsku, které už v letech 1421-1437 fungovalo jako součást Ratibořska, byť v roce 1437 se z něj vydělilo a po většinu doby bylo v různých personálních uniích – buď s Ratibořskem nebo s Opolskem. Tam již o Krnovsku můžeme jako o součásti Slezska hovořit v 15. století. Opravdu již ke konci 15. století bylo s Krnovským knížectvím zacházeno jako s kterýmkoliv jiným slezským knížectvím – a takto k němu i bylo přistupováno.

Mimochodem – i některé části Hlučínska spadaly pod Krnovsko, nikoliv pod Opavsko – např. Kravaře, Velké Hoštice, Rohov, Sudice, Kouty či Bělá. Jedna vesnice, konkrétně Třebom, dokonce nenáležela ani k Opavsku, ani ke Krnovsku, nýbrž k Bruntálskému panství. Omezit dějiny současného Hlučínska před rokem 1742 ryze na území Opavska je tedy chybné.

Každopádně Přemyslovci se na Opavsku udrželi do roku 1464, na Krnovsku do roku 1474 a na Ratibořsku do roku 1521.

Na Krnovsku po roce 1523 vládli Hohenzollernové (ti v rámci Horního Slezska ovládali i Opolsko a Ratibořsko, byť v polovině 16. století tato knížectví ztrácejí, nepočítám-li drobné Bohumínské panství). Na Krnovsku se Hohenzollernové udrželi déle než na Opolsko-Ratibořsku – do roku 1621.

Opavsko bylo téměř po celé 16. století bezprostředním knížectvím pod vládou lenního pána (tzn. českého krále). No a v roce 1621/22 se nám Opavsko a Krnovsko setkávají po dlouhé době pod jedním panovníkem – jedním knížetem. Pod vládou Lichtenštejnů.

Zpět k dění před rokem 1614, kdy došlo k formálnímu stvrzení Opavska jakožto slezského knížectví

Zmiňme ještě další hráče – nejen opavská knížata

Zmiňme obyvatele měst, těch větších… Potom na Opavsko proniknuvší šlechtu třeba z Ratibořska či Těšínska (ale i jinde ze Slezska)… Proto nemám rád, když nějaký příslušník moravského hnutí říká, že Opavsko bylo před rokem 1614 Morava zcela ryze a zcela nezpochybnitelně a až v tomto roce se to celé přičlenilo ke Slezsku… Není to pravda.

Města si minimálně od 15. století rovněž vytvořila vazby do Slezska, nejen obchodní (byla povzbuzována různými privilegii, jelikož knížata prostě chtěla mít své državy tak nějak hospodářsky ucelené) – doporučujeme se podívat na to, jak třeba vypadá například jedna z dominant Opavy – konkatedrála Nanebevzetí Panny Marie…  Jako vystřižená z Opolí či Ratiboře…

Vlastně náboženství taky hrálo roli. Nejdříve odpor k husitství. Ale potom v 16. století – luteránství – to města dosti ke Slezsku ještě více přimknulo.

Potom třeba geografická poloha – je si třeba uvědomit, že od moravsky (česky) hovořících části Moravy bylo z velké části Opavsko odříznuto horami či německojazyčným územím, kdežto směrem do Horního Slezska žádné „kopce“ nejsou. Tam je nížina. Žádné „kopce“ geograficky od sebe oddělující Opavsko a Horní Slezsko neexistují. S kým se lidé na Opavsku, co se týče vztahů s územími a lidmi mimo hranice Opavského knížectví, tehdy dostávali více do kontaktu – s Moravským markrabstvím, nebo Horním Slezskem?  Provokativní toť otázka.

Uvažujte – povodí Labe, povodí Moravy, povodí Odry. Pokud by měly kromě politických hranic existovat i nějaké hranice přirozené, nejsou to náhodou hranice těchto povodí? Ono totiž ta povodí souvisí i s těmi „kopečky.“

A po roce 1742 se území současného Hlučínska ocitá v Prusku – tam už nemůžeme o nějakých společných osudech s Moravou (myšleno Moravským markrabstvím) hovořit vůbec, byť ano – i toto území nadále církevně přináleželo k Olomoucké (arci)diecézi. Ale zemsky. No uznejte. Pruské království. Okres – do roku 1818 správní obvod Hlubčice a v letech 1818-1920 okres Ratiboř. Po roce 1815 v rámci Pruska existovala provincie Slezsko, v rámci ní existoval vládní obvod Opolí (tzn. Horní Slezsko).

Opravdu je Opavsko součást Slezska až od 17. století a opravdu to předtím byla ryze a zcela nezpochybnitelně Morava? Opravdu?

„ALE LIDI SI U VÁS ŘÍKALI MORAVCI“

Začněme trochu jinak

Já se tím tématem moravectví x slezanství x prušáctví/prajzáctví x němectví několikrát zaobíral…

Fakt je ten, že se ty identity navzájem vůbec nemusí vylučovat.

Na druhou stranu člověk z roku 1550 se identifkoval a myslel úplně jinak, než člověk z roku 1800. Jiné bylo i jeho myšlení, kultura, mluva, mentalita…. To samé platí, když bychom hypoteticky vedle sebe postavili místního z roku 1850 a 1900 (on ten rok 1871 a období kulturkampfu byly naprosto zásadním přelomem). A dnešní člověk je zase úplně o něčem jiném.

Faktem samozřejmě je, že pojmem „Slezan“ se zdejší lidé nikdy neidentifikovali – podívám-li se na vesnice nejen na Hlučínsku, ale i na „rakouském“ Opavsku. Na druhou stranu to může být zajímavý průnik všech těch identit, co na Hlučínsku do této doby byly. Není ani důvod, aby se tato slezanská identita vylučovala jak s prajzáctvím, tak s němectvím, tak s moravectvím. Identita je subjektivní věcí každého člověka.

Pokud se tady nějaký nacionalismus před rokem 1920 prosadil, byl to nacionalismus v té německé podobě. O nějaké české či polské identitě tedy vůbec v našich končinách mluvit nemusíme.

Ta česká identita funguje maximálně tak jako buldozer, který likviduje všechny místní odlišnosti od zbytku ČR. Dějiny českého národa jsou prostě historií Čech. Jakási definovaná kultura a mentalita národa – to jsou opět znaky obyvatel Čech atd…

Moravská identita – ta je podle mě mimo. Přeci jenom už po roce 1318 šly zdejší dějiny jiným směrem než v Markrabství moravském, postupně více a více. Až se cesty naprosto rozešly do osudů zcela odlišných.

Jakási forma moravectví tu vznikla (či udržela se?) jen díky tomu, že toto území nadále zůstávalo součástí Olomoucké (arci)diecéze. Ale o tom, že pruský Moravec = Moravan, tak jak je chápán dnes, bych velmi silně pochyboval.

Předpokládejme, že se pruský Moravec před vznikem moderního nacionalismu identifikoval zejména s panstvím, na kterém žil. Jeho dominantou byl Bůh. Zajímalo ho, na jakém panství, že to žije, jakého povolání (či feudálního postavení), že to vlastně je. Maximálně, pokud uvažoval nějak ve větší šíři, tak ho zajímalo, kdo je panovníkem – pruským králem. O mnoho důležitější než příslušnost světská, byla příslušnost církevní – onen pruský Moravec byl (z naprosté většiny) katolík. A jako křesťan – katolík se identifikoval. Je tedy zřejmé, že pro něj byla důležitá (byť klidně jen zprostředkovaně) církevní příslušnost oblasti. Pruský Moravec na Horním Slezsku nerovná se obyvatel Moravského markrabství, Pruský Moravec na Horním Slezsku rovná se člověk příslušný církevně k Olomoucké arcidiecézi.

Každopádně, když jde státní vývoj jiným směrem, tak jde i vývoj obyvatelstva jiným směrem – vývoj jeho mentality, identity, kultury, myšlení, folkloru, tradic, architektury a taky mluvy – jeho řeči….. Zejména to pak platí pro dění po roce 1742. A ještě více pro dění po roce 1871, kdy byli pruští Moravci integrováni do katolické části německého politického národa a kdy se (nejen) identita od dob předmoderních i v naší oblasti u lidí v produktivním věku zcela zásadně proměnila.

Každopádně. Mezi identitu pruského Moravce a identitou Moravana, tak jak ji chápeme dnes, bych rovnítko určitě nedával… Moravan se hlásí k dějinám Moravského markrabství, k moravským markrabatům a dějinám této země – to je nám cizí. Přihlášení se k moravské národnosti je prostě v ČR bráno jako přihlášení se k tomuto moravanství – nikdo v rámci ČR mezi identitou pruského Moravce na pruském Horním Slezsku na straně jedné a identitu Moravana na Moravě nerozlišuje.

Přihlášením se k moravské národnosti se nyní člověk přihlásí k moravanství a dějinám Moravského markrabství. A prostě k takovým těm moravským, nikoliv prajzským stereotypům -dá se říct…

Každopádně přejeme Vám hodně zdarů Moravané. Přístup Vás mnohých mne ale zklamal. Ale co, stejně zase někde budete psát, že Opavsko ke Slezsku přísluší až od roku 1614. A že to do té doby byla zcela nezpochybnitelně Morava…

Je mi z toho smutno.

Adam Filák

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *