Blog

Vraťme se někdy do roku 1870. Nacházíme se na území Pruského království, v provincii Slezsko v jižní části okresu Ratiboř, avšak na církevním území olomoucké arcidiecéze… Kdo tady žil? Stav k roku 1870 byl tento: lidé, co se označovali za Moravce či pruské Moravce. Tehdy si už však tuto identitu pojili s příslušností k Olomoucké arcidiecézi (moravské církevní provincii) – nevyjadřovalo to nějakou zemskou a už vůbec ne národní identitu.

Byli to lidé mluvící moravsky (či lidově řečeno po našemu). Ona moravština na celém Hlučínsku (tehdy jižním Ratibořsku) však měla jinou podobu než třeba na jižní či střední Moravě. Velmi se na ní promítalo to, že zdejší oblast byla od Moravy izolovaná. Vždyť už v roce 1318 vzniká relativně samostatné Opavské knížectví s vlastní knížecí dynastií, soudnictvím, zemským sněmem a správními úřady, toto knížectví ve 14, 15. a 16. století začalo postupně splývat se Slezskem (formálně završeno v roce 1614), k tomu se tato část Slezska v roce 1742 stala součástí Pruska. Moravština v Prusku tak měla velmi archaickou podobu a vyvíjela se naprosto odlišným směrem než moravština na Moravě.

Byly tu samozřejmě vlivy německé, i když před rokem 1871 ne tak silné, jako po tomto roce. A potom vlivy polské. Moravština v Pruském Slezsku měla silný polský přízvuk, čím severněji a severovýchodněji se člověk na „Prajske“ (jak se Hlučínsku dnes hovorově říká) vydá, tím jsou vlivy polštiny znatelnější, třeba se lze leckde setkat nejen s polskými slovíčky a přízvukem, leckde se vyskytuje taky polské tvrdé ł, slovosled je úplně jiný než v češtině atd… Zkrátka tu máme pro přespolní ne příliš srozumitelnou řeč. A samozřejmě to fungovalo velmi často i obráceně – pro místní nebyla srozumitelná spisovná čeština. Rozdíl zde byl i v písmu – čeština se zapisovala latinkou, pruští Moravci však pro zápis používali frakturu a kurent, přičemž nebylo neobvyklé, že latinku vůbec neovládali.

V době Pruského království bylo základní školství v moravštině, střední a vysoké školství a stejně tak byrokracie byly v němčině. Ale již tehdy přichází do oblasti postupně malými krůčky pruská morálka, pruské myšlení, pruský smysl pro pořádek…

Přišel však rok 1871 – sjednocení Německa, vznik německého národního státu. I základní školství přešlo do němčiny. Ve školství se přešlo na německý vlastenecký duch, byl budován německý člověk – učila se nejen německá historie, školství prostě budovalo německého vlastence, německého člověka. K tomu tu máme povinnou vojenskou službu v německé armádě – tam se učilo nejen pořádku a disciplíně, ale taky to přinášelo do myslí lidí německé vlastenectví. K tomu tu máme pracoviště – na pracovišti je rovněž budován německý člověk, obrovské procento lidí z Hlučínska odjíždí hlouběji do Německa na sezónní práce – třeba i na několik měsíců. K tomu přichází moderní doba – svět se zmenšuje, lidé si začínají vytvářet osobní, sociální a kulturní vazby na delší vzdálenosti. Ano – směrem na sever – do Ratiboře (zejména do Ratiboře – Ratiboř bylo okresní město), hlouběji do Horního Slezska (Opolí), hlouběji do celého Slezska (Vratislav) i celého Německa (Berlín). Do Ratiboře jezdí na střední školu, za lékařem, na nákupy… Znalost němčiny – nezbytná.

V opozici proti tomu stála dlouhou dobu římskokatolická církev. Byly tu v zásadě dva důvody – prvním byl ten, že církevně tato oblast náležela k olomoucké arcidiecézi, kněží měli vystudován kněžský seminář v Olomouci a z Olomouce se prostě vraceli proslovansky naladění. Druhým důvodem bylo to, že katolická církev se obávala německého živlu – Prusko bylo většinově protestantským státem. Katolická církev tak doslova trvala na bohoslužbách v moravštině, v kostele se i moravsky zpívalo atd.. Na konci 19. století toto začíná slábnout, byl totiž vydán rozkaz, že noví kněží musí studovat již výhradně na území Pruska, noví kněží byli již ke konci 19. století buď Němci nebo sice Moravci, ale velmi proněmecky naladění. Třeba na počátku 20. století se stal ludgeřovickým farářem velmi proněmecky naladěný Alois Bitta (dá se říci příkladný německý vlastenec), byť mluvil moravsky. I tahle hráz postupně mizela.

Český nacionalismus zde nepronikl. I zdejší katoličtí kněží Čechům nedůvěřovali – dívali se na ně jako na husity, protestanty – českým národním myšlenkám tak házeli klacky pod nohy- -paradoxně hájili moravskou řeč, ale zároveň brojili proti Čechům, adorovali německého císaře a německý stát… Naopak – v 80. a 90. letech se zde začíná prosazovat nacionalismus německý. K pruské státní identitě, k pruskému smyslu pro pořádek, pracovitosti a disciplíně se tak přidává poslední věc – německý nacionalismus. Na počátku 20. století už na území současného Hlučínska panuje tento stav – architektura – ta nově postavená zcela v německém duchu, německém stylu, často z červeného režného zdiva (nejen rodinné domy, stodoly, hospodářské budovy, školy a úřady, ale také novogotické kapličky, kaple a kostely – zmiňme třeba kostely v Ludgeřovicích, Kobeřicích, Sudicích a Kravařích), někde se objevuje i hrázděná architektura. Kroje/oblečení – de facto německé jen s mizivými slovanskými vlivy – již od pohledu přejaté z německého prostředí či německým prostředím silně inspirované. Zástavba – mnohé vesnice mají německý typ zástavby. Myšlení, mentalita – německá. Státní loajalita a státní identita – německá. Národní identita – u starších lidí indiferentní (pruští Moravci/Prajzové/Slezané…), u mladých lidí již taky německá. Politická reprezentace – katolická deutsche zentrumspartei. Lokální identita – pojila se zejména k vesnici, dále k okresu Ratiboř (odtud pojem Ratibořsko), Hornímu Slezsku, Pruskému Slezsku a Prusku.

Ono se toto začalo projevovat i na zdejším jazyku. Moravština (po našemu) se již změnila v jazyk na doma a do kostela. Ta mluva na doma se však od té kostelní již zásadně odlišovala. Obsahovala opravdu obrovské množství německých výrazů, německých slov či alespoň německy znějících slov, lidé ve své mluvě do projevu vkládali celé německé věty. Mezi moravštinou a němčinou plynule přepínali. Moravština se postupně stávala více a více němčinou.

Lidé tak byli opravdu překvapeni, když je v roce 1920 připojili k Československu. Nechápali to, nevěděli proč. Československo bylo pro ně cizí stát a Češi cizí národ. Vazby měli hlouběji do Německa. Spousta lidí přišla připojením k ČSR o práci o způsob obživy. Ne vždy jim nový stát práci zajistil. Spousta lidí po připojení k Československu výrazně zchudla. ČSR úplně zdejším poměrům nerozuměla. Identitu zdejších lidí nechápala. Identitu Moravců chybně považovala za identitu zemskou a národní. Německé školy nahradila českými, lidem ve sčítání lidu znemožňovala zapsat si německou národnost. To vše bylo spíše kontraproduktivní a proti státu to zdejší lidi spíše poštvalo. K tomu se přidala československá adorace husitství a protestantské reformace, snaha vše odkatoličtit – odstraňování křížů z úřadů a ze škol, snížení počtu výuky náboženství, v hodinách dějepisu se plivalo na katolickou církev. V třicátých letech se k tomu všemu přidala hospodářská krize.

To vše ještě lidi naopak přimknulo k německému prostředí. I ve dvacátých letech zde vyhrávaly německé strany (okolo 70 % voličů) – většina hlasů však tehdy připadla aktivistickým stranám – zejména německé křesťansko-sociální straně a různým zemědělským stranám, v některých vesnicích si získala zastoupení i německá sociální demokracie.

Německé nacionalistické a šovinistické strany dokázaly ve dvacátých letech získat podporu zejména v Kravařích, Zábřehu, Koutech a Štěpánkovicích (v těchto obcích byly vazby na Německo historicky nejsilnější) a dále ve východní průmyslovější části oblasti – v Koblově, Petřkovicích, Ludgeřovicích, Hošťálkovicích a Bobrovníkách. Zhnědnutí téměř celé oblasti však byla pouze otázka času. K tomu všemu přispěla hospodářská krize a starostlivé Německo, co hodlalo zdejší lidi na svém území zaměstnat i na úkor svých vlastních občanů. ČSR naprosto ve většině obcí selhala. Většinu obyvatel si na svou stranu nezískala.

Na celém Hlučínsku odevzdalo německým nacionalistickým stranám ve volbách v roce 1935 hlas přes 73 % voličů, SdP vítězí na území Prajske v 36 z 38 vesnic s dvoutřetinovou podporou. I přes i díky volebním výsledkům očividně zmanipulované československé sčítání lidu, které tvrdilo, že v oblasti se k německé identitě hlásí pouze 7,5 % obyvatel (na základě čehož byl ignorován menšinový zákon a s výjimkou 2 obcí zcela zrušeno německé školství), se tak oblast na základě Mnichovské dohody stává opět součástí Německé říše – konkrétně okresu Ratiboř v rámci (Horního) Slezska – tedy nikoliv Sudet a nikoliv Protektorátu, ale přímo součástí tzv. „Alt rajchu“ – tzv. historického území Německé říše.

Obyvatelé Hlučínska se stali plnoprávnými obyvateli říše. Získali plná práva. Paradoxně byli nacistickým režimem považování za čistější Němce, než třeba Rakušané či Němci ze Sudet. Na veřejnosti se však musela používat výhradně němčina. Ve škole, na úřadě, v obchodech, u doktora – po našemu (moravština) i přes to, že obsahovalo obrovské množství germanismů ba i přímo německých vět, mělo být zapomenuto. Dokonce začalo opětovné poněmčování jmen měst a vesnic. Je si však třeba uvědomit, že toto nenarazilo na odpor místního obyvatelstva – naopak, to si samo zpětně poněmčovalo dobrovolně svá příjmení, které si muselo za první republiky nedobrovolně počeštit, vstupovalo dobrovolně do nacistických spolků a složek, dokonce se objevilo mnoho dobrovolných vstupů do armády atd…

Přišla však druhá světová válka, válečné strádání, obrovský počet padlých v obci. Z Hlučínska narukovalo více než 12 000 mužů, přičemž 3 500 z nich padlo nebo zůstalo nezvěstných. Válečné strádání a zvyšující se počet padlých přinesl místnímu obyvatelstvu vystřízlivění. K vystřízlivění nakonec přispělo i to, že si lidé postupně uvědomili, že s původním Pruským královstvím a Německým císařstvím nemá nacistické Německo nic společného a že nacismus se jaksi s katolickou vírou neslučuje.

Po válce. Ano. Z oblasti se až na výjimky neodsouvalo – jednak sčítání lidu z roku 1930 tvrdilo, že pouze 7,5 % zdejšího obyvatelstva jsou Němci, jednak by to byla i mezinárodní ostuda – padly by veškeré argumenty o tom, že zdejší obyvatelé jsou Češi – na základě tohoto ČSR požadovala toto území, po druhé světové válce navíc požadovala i další území na Ratibořsku. Je třeba si rovněž uvědomit, že nový režim plánoval z ostravské aglomerace učinit průmyslové centrum republiky – stát potřeboval nové pracovníky v průmyslu. Toto vše jsou důvody, proč se z této oblasti poválečný odsun nekonal. Ve volbách 1946 však nemohli volit všichni obyvatelé Hlučínska – pouze ti vybraní, ne tolik „paktující se s Němci“ – přesto však KSČ drtivě prohrává, v oblasti získala pouhý jednociferný výsledek, volby vyhrává Československá strana lidová.

Po válce však německá identita ustupuje zcela do pozadí… Z hlediska demografického složení se Hlučínsko dnes odlišuje spíše náboženským složením – většina obyvatel se hlásí k římskokatolické víře- nejméně v Hlučíně (57 %), nejvíce v Rohově, Bohuslavicích a Strahovicích (okolo 93 %). Taky se odlišuje vyšším podílem lidí hlásících se ve sčítání lidu ke slezské národnosti: nejvíce Kobeřice (10 %), Chuchelná a Strahovice (okolo 8 %), Bolatice (přes 5 %). K německé národnosti s více lidí hlásí třeba v Kravařích (8 %) a Bolaticích (5 %). Je zajímavé, že k české národnosti se i přes to všechno ve všech sčítání lidu po roce 1989 i v této části Slezska hlásí daleko větší procento lidí než na Moravě. Lidé jsou zde však dodnes hrdí na historickou linku, která je spojuje s Pruskem a se Slezskem – hrdě se hlásí k období, které zformovalo mentalitu zdejších lidí, které zde zanechalo velké množství staveb, které zformovalo zdejší folklor, svátky tradice a kulturu, které ovlivnilo zdejší řeč – i přes to, že si v minulosti říkali Moravci nemají rádi, když je někdo nazve Moraváky a zdejší oblast severem Moravy.

Panuje všeobecné přesvědčení, že v oblasti se dosud udržela německá mentalita – sami obyvatelé oblasti o sobě rádi říkají, že mají smysl pro disciplínu, pro čistotu a pro pořádek a že jsou pracovití, Při pohledu na zdejší vesnice a města na tom něco bude. Třetina až polovina obyvatel má dvojí občanství – české a německé. Výraznější a viditelné separatistické tendence se však dnes v této oblasti již nevyskytují. Dnes obyvatelé Hlučínska sami na sebe pohlížejí jako na Prajzaky – původně to byl hanlivý výraz, který byl používán Čechy v bývalé rakouské části Slezska a na severovýchodní Moravě pro označení obyvatel Hlučínska. Pro Hlučínsko se dnes vžil název Praj(z)ska. Oblast je dodnes konzervativnější a více religiózně založená než zbytek republiky.

Autor: Adam Filák

Podle nejnovějších výzkumů obyvatelstvo současného Těšínska původně z větší části náleželo ke slezskému kmeni Holasiců (nikoliv Moravanů, nikoliv ani slezských Opolanů či dokonce polských Vislanů), oblast Těšínska vždy náležela ke Slezsku, nikdy nebyla součástí Moravy (do 70. let 20. století ani v rámci územního členění římskokatolické církve), dokonce i za Velké Moravy byla jakýmsi nárazníkovým pásmem mezi Moravany a Vislany (Poláky). O pevnou součást Velké Moravy se nejednalo. Po pádu Velké Moravy současné území Těšínska nakrátko ovládali Přemyslovci (Čechy), avšak na přelomu 10. a 11. století ho ovládlo Polsko.

Když docházelo k dělení na to, co dnes nazýváme jako česko-slovenskou západoslovanskou skupinu a na lechickou západoslovanskou skupinu, byla oblast Těšínska součástí Slezska (potažmo Polska) – to znamenalo, že obyvatelstvo Těšínska se tehdy začlenilo pod lechickou skupinu.

V roce 1327 se však těšínská knížata stávají vazaly českých králů (a Koruny), přičemž v roce 1653 je Těšínsko po vymření knížecí dynastie připojeno ke Koruně bezprostředně. Začlenění do českého státu a také to, že severovýchodní Morava byla geograficky blízko (naopak jádrové oblasti ve Slezsku byly tak trochu „bokem“ a Těšínsko si udrželo vždy samostatné postavení v rámci Horního Slezska) vedlo k tomu, že došlo k zintenzivnění kontaktů a vzájemnému ovlivnění s oblastmi severovýchodní Moravy (kulturnímu, jazykovému, etnickému…) a vznikl zde „mix“ v podobě lašského obyvatelstva (nazývané též Moravci nebo slezští Moravci), u nichž je však „polská příměs“ zpravidla daleko silnější, než u Moravců na původním Opavsku a Krnovsku v hranicích před rokem 1742 (čili jak na Prajske, tak na Cisařske). Tito slezští Moravci žili zejména v nejzápadnějších částech Těšínska. Oblastem původně obývanými slezskými Moravci se občas v moderní době říká Lašsko.

Na Těšínsku žily i další skupiny obyvatel. Okolo samotného Těšína žili zejména slezští Valaši (neztotožňovat s Valachy na Moravě – slezští Valaši spadají už z hlediska lingvistického a etnografického do lechické skupiny, s Valachy na Moravě měli společný životní styl a také právní postavení, nikoliv nářečí, etnicitu, kulturu a tradice), potom zde žili i lidé, co si říkali Dołacy/Dolanie – rovněž v oblasti u Těšína – poté zejména od Těšína na sever a severozápad (této oblasti se občas v moderní době říká slezské Lašsko a jejím obyvatelům slezští Laši), jižně od Těšína se dostáváme do kraje (slezských) Goralů a Jacků…

Území města Bílska s okolím bylo německým jazykovým ostrovem (až do konce druhé světové války), historicky německojazyčným bylo i město Fryštát (a to až do moderní doby), další města v oblasti byla německojazyčná pouze z menší části či pouze v některých historických obdobích. Významný podíl měli Němci historicky v severozápadní části Těšínska – na území Bohumínského panství, které se však až do roku 1742 řadilo k Ratibořsku (k samotnému Ratibořskému knížectví do roku 1697).

V 19. století se identity proměnily, obyvatelé se začali považovat za Vasrpoláky (původně se jednalo o německou nadávku označující všechny do této doby vyjmenované slovanské skupiny), Šlonzáky (ti se vnitřně dělili na katolickou a na luteránskou část, můžeme je dělit také na národnostně indiferentní Šlonzáky, ne tak proti Polákům se vyhrazující, a na šlonzakovce-Koždoňovce sdruženými okolo Slezské lidové strany – ti na vyhrazování se vůči Polákům z Haliče stavěli svou identitu).

V 19. století došlo k silné migrační vlně Poláků z Haliče na Těšínsko – ti se na svou stranu, pro svou národní věc, snažili získat i autochtonní obyvatelstvo Těšínska – u jeho katolické části byli mnohonásobně úspěšnější, naopak Šlonzakovci-Koždoňovci získávali nejvíce stoupenců mezi místními luterány.

Někteří obyvatelé se zde považovali tedy i za Poláky, někteří za Němce (Bílsko s okolím, Bohumínsko a větší města) ale i Čechy (ti žili zejména na západě území při toku Ostravice- Polská Ostrava, okolí Frýdku, Šenov atd.., ale leckde i hlouběji na Těšínsku – například v Záblatí, Dětmarovicích, Horních i Dolních Domaslavicích, Petřvaldě, Orlové, Soběšovicích…).

Téma protipolsky orientovaného šlonzakovského hnutí je velmi zajímavé, už jen z toho důvodu, že sehrálo důležitou úlohu při připojení části Těšínska k ČSR po první světové válce. Tomuto tématu se určitě budeme věnovat. Josef Koždoň byl důležitou osobností Těšínska coby starosta Českého Těšína i v meziválečné době. Šlonzacké identity rovněž využilo nacistické Německo (viz Deutsche Volksliste- tomuto tématu se také budeme věnovat) – desetitisíce mužů z Těšínska na základě své deklarace slezské národnosti v německém sčítání lidu bylo nuceno podepsat tzv. Deutsche Volksliste, což mělo za následek to, že byli následně nuceni narukovat do německého Wehrmachtu.

Co se týče jazykové stránky, tak na úplném západě Těšínska (při toku řeky Ostravice) se tehdy hovořilo lašskými nářečími češtiny, ve zbytku Těšínska se používala nářečí slezskopolská (po naszymu/po šlonsku/po dolaňsku, ale i po goralsku…)

Po roce 1945 došlo k potlačení identity Šlonzaků – z větší části ve prospěch Čechů, z menší části ve prospěch Poláků. Na sever české části Těšínska došlo k vlně přistěhovalectví nových obyvatel za průmyslem – ze Slovenska, Moravy i Čech.

Je třeba si uvědomit, že navzdory této roztříštěnosti je toto území těsně spjaté s dějinami Těšínského knížectví, vládou těšínských knížat, těšínských Piastovců, později Těšínské komory a boční linie Habsburků. Existovala tam i svobodná stavovská panství, co byla na knížectví nezávislá. Jejich počet se posupně zvyšoval. Ale jakousi jednotu tam buď představovala příslušnost ke katolickému těšínskému děkanátu, nebo naopak odpor zdejších luteránů k pokatoličťování… Potom rovněž existence Těšínského kraje.

Autor: Adam Filák