V diskusi u předchozího článku jeden diskutující vyslovil názor, že „rozdmychávám nacionalistické vášně,“ které jsou to poslední, co zrovna teď my (rozuměj, v případě diskutujícího, Češi) potřebujeme.
Co ale já těmi mými články o dějinách Slezska a obecně o Slezsku chci vlastně říci? Ano, často mají ony články jakýsi „německý“ nádech a mají charakter součásti pomyslně „německého“ příběhu. To je ale způsobeno tím, z které části Slezska ten příběh je. A ještě přesněji tím, kterou identitou a nacionalismem byla má rodina ovlivněna.
Jenže onu slezskou identitu, slezský patriotismus, slezské dějiny, slezské tradice i slezskou kulturu může tak stejně propagovat člověk, jehož předci byli z té větší části (či zcela) ovlivněni českou identitou a hlásili se k ní. Nebo stejně tak to může být člověk, co má předky hlásící se naopak k identitě polské. Či klidně – ryze místní. Pod heslem „koho chleba jíš, toho píseň zrovna zpívej.“ Nebo třeba „my jsme tu byli pořád, to jen hranice se měnily a dějiny si s námi pohrávaly.“
Navzdory tomu se všichni ale můžeme hlásit ke slezské národnosti, propagovat povědomí o Slezsku. A hájit či propagovat cokoliv slezské, a to v jakémkoliv směru. Ať už to bude vychýleno německým, polským, českým, moravským či ryze slezským či nějakým místním směrem.
Co je pro mě tedy ten prim, ta alfa a omega?
Zkusme si definovat Horní Slezsko (plus k tomu i Těšínské Slezsko) jako prostor, kde největšími „rukojmími“ národovectví a nacionalismů byli právě místní lidé.
Můžeme si je definovat jako osoby mezi mlýnskými koly německého, polského a českého nacionalismu, kdy dlouho hrála prim místní identita, leckde převažovala a tomu i vzdorovala či byla (i přes zde pronikající nacionalismy) i tak tou identitou podstatnější.
Ale měli jsme tu prostě Němce, Poláky a Čechy/Moravany, kteří by rádi přetvořili obyvatele Slezska k obrazu svému – naučiti je spisovné německé/polské/české řeči, vštěpiti jim své historie (pro ně však cizí, odehrávající se jinde), kde pak historie zdejší, po staletí odlišná od německé, polské i české, zmizí.
Ta mnohá knížectví a panství. Ty různé regiony. To Horní Slezsko a Těšínské Slezsko coby celek.
Každopádně to dělení na Němce, Čechy a Poláky (a zápas o zdejší obyvatelstvo) – tam je jisté, kdo není vítězem těch soubojů. Místní nářečí, identita, kultura, obyčeje a povědomí o místní historii (a širší regionální/zemské historii) a zdejším historickém příběhu, po staletí odlišném.
Slezsko rozdělené mezi několik států. Zaniklé. Po první světové válce rozdělené mezi Německo, Polsko a ČSR. I nyní Těšínsko (napůl), stále Bohumínsko (napůl), Ratibořsko (tedy ono Hlučínsko v ČR vs. zbytek v PL).
A jedno získává charakter kdysi vzdálených a cizích Čech a druhé získává charakter kdysi naprosto cizího (a mnohdy vzdáleného) Polska.
Rozdělení stejných lidí. Byli rozděleni odlišnými lidmi.
Co je pro mě formující?
Toto ze mne udělalo to neustálé geografické severomoravování a při jakékoliv návštěvě Čech podsouvání k mé osobě jakýchkoliv moraváckých stereotypů.
Stejně tak snaha mi podsunout, napasovat mi do hlavy, onen příběh českého národa (teritoriálně vymezen územím Čech), jako by to bylo moje. Českých lidovek a lidové kultury.
V kontrastu s tím, co si prožili mí předci. V kontrastu s tím, jaké byly dějiny míst, kde jsem žil. A míst, kde žiji. V kontrastu s našim regionem. A vlastně s objevením toho, že za hranicemi je to v mnohém podobné (stejné), přičemž naopak zbytek ČR se od nás liší.
Zdalipak spíše můj onen silný lokální patriotismus a lokální identita není obžalobou a zpochybněním uřvaného českého nacionalistického šovinismu, co třeba předvádí SPD, Stačilo!, Trikolora a jiní. A na druhé straně hranice polské nacionalistické strany.
Ony plky o krvi, o předcích, emocionální odvolávání se na historii a na argumentaci historií. A následně, na základě těchto plků, třeba hejslovanismus, protiukrajinské nálady (definované jakýmsi Ukrajincem na české půdě, co má ředit tzv. -neexistující- českou krev a u nás naprosto uměle napasovanou českou identitu a z prstu vycucaný český národ).
Jak to vnímám já? Každého člověka vnímám jednotlivě, ne podle nějakých národnostních škatulek. A nejlépe se cítím na jakémkoliv území, co v jakékoliv době nějakým způsobem přináleželo k Ratibořsku, Hornímu Slezsku. Tedy v ČR i PL. Důležité jsou pro mě dějiny jakýchkoliv knížectví a útvarů, co zde zasahovaly. Mající jeden jmenovatel – jejich příběh není zanesen ani do německého, ani do polského, ani do českého příběhu.
Nemám problém tedy s evropskou integrací, s EU, evropanstvím, propojením uměle rozděleného regionu. Evropa regionů, kde budou nějaké umělé a z prstu vycucané nacionalismy a národy odsunuty do minulosti, jako produkty své doby. Ano Krzanowice, Borucin, Pietraszyn, Bolesław, Tworków, Pietrowice Wielkie – moje. Stejně tak Ratiboř. A co třeba Opolí s jeho okolím? Dál, ale stále moje. Ale třeba Praha, Plzeň, Uherské Hradiště, Domažlice? Sorry jako, ne.
Co tedy jsem?
No primárně se, coby obyvatel Hlučína, mající největší část předků na Hlučínsku, a v jednu dobu pruské části Horního Slezska, považuji za Prajzáka. Hlásím se ke slezské národnosti, ale vnímám to asi jinak, než ten, kdo se přihlásí třeba k národnosti polské, české či německé. Nedefinuji si to krví, nedefinuji si to jazykem.
Mimochodem. Mám i velké pochopení pro Moravany, co vyvíjejí podobné snahy. Ale jen s těmi, kteří to třeba rovněž vidí zemsky. Tak nějak podobně. Že jejich zemi, identitu, kulturu a povědomí o historii jejich po staletí svébytné země tak nějak český i německý nacionalismus vymazal. Že nakonec vše české to moravské přepsalo.
Jsem dokonce řadovým členem Moravského zemského hnutí. Malé liberální, proevropské a opoziční strany. Nezaměňovat s naprosto šílenou stranou Moravané, na kterou jen lze reagovat s podivem a se spadlými ústy.
Byl jsem třeba členem (a stále řádově jsem) německých menšinových spolků. Jenže to vnímám jako něco věnující se historii a připomínající si minulost. Stejně tak německé občanství je odkazem předků a nějaké přihlášení se k předkům. Udržení něčeho, co nějakým způsobem náš region činí odlišným.
Ale asi si nemyslím, a je to naprosto nereálné, že nějaké německé školy a kurzy němčiny jsou cestou. No vlastně jsem již napsal, že to je pro mne naprosto to samé, čím je cesta česká. Či cesta polská. Je to takový klubík, kde si staré omy a staří otatové zajdou na kafíčko, řízeček a zákuseček. Pro mě cesta slepá. Co právě to slezské vymazala. Ale mnozí aktivisté a patrioti na Prajzské mi za toto nepoděkují.
