Zítra máme 14. března. A co jsem dělal dříve já, tehdy obyvatel Bohumína-Skřečoně a student zdejšího bohumínského gymnázia?
Vzpomínám si, že jakožto člověk vymytý a zpracovaný českými mantinely dějepisu a hlásící se k tomu, co se dělo v Čechách (jako by to bylo jeho), jsem tehdy hlásal a strašně vzpomínal na to, že Ostrava byla obsazena již 14. března 1939, nikoliv 15. března. To celé jsem doprovázel fanatickou huráčeskou činností, kdy jsem všude kopíroval jakési texty o boji v místeckých kasárnách. A strašně lajkoval a sdílel všechno, co s tím jakkoliv souviselo. Připomínal jsem si „naše,“ pravda ne tolik zpopularizované, dějiny.
To, že ta největší část mých předků vlastně byla Německem „obsazena“ již v roce 1938 (přičemž s naprosto největší pravděpodobností, u některých jsou i k tomu doklady, to jednoznačně přivítala a chtěla) mě nechávalo chladným.
Soudní text o pradědovi v Koblově vítající Wehrmacht a následně se hned nadšeně hlásící hrr do SS, rodina jeho budoucí koblovské manželky, co kvůli snaze zapsat si německou národnost měla tahanice s českými úřady, fotka jistého hlučínského domu, kde žil další praděda, na kterém visí hakenkrojc, kde toho času pradědův otec byl vojákem Wehrmachtu a on samotný nosil uniformu DJ, prapraděda z Kobeřic, co se za socialismu přihlásil o německý válečný důchod…
To, že Skřečoň – obec, kde jsem tehdy žil, vlastně byla Němci obsazena až 1. září 1939, mne taky moc nezajímalo. Bez emocí, nikým k tomu neveden. Ani školou, co si stále vykládala o protektorátním dění a o příbězích lidí v Čechách. Až na vychovatelku v družině, která když mluvila po naszymu (chcete-li nesprávně „nářečím polštiny“), tak říkala, že za Polska to bylo nanic, za Německa to bylo nanic, takže je ČR pro slezské lidi vlastně nejlepší volbou.
O tom, co se dělo v letech 1938-1945 na Hlučínsku, jsem již napsal mnoho. Mnohokrát jsem nad tím i přemýšlel. Nad tím, co tomu předcházelo. Nad tím, co poté následovalo. Stejně tak jsem prozkoumal i to, co tehdy dělali mí předci z Koblova, Hlučína a Kobeřic.
To máme ale Hlučínsko, pruské Moravce. To máme, Hlučín, kde žiji teď. Je třeba splatit deficit i mé „rodné“ obci na Těšínsku (chcete-li obci po staletí sousedící bezprostředně s Ratibořskem/Bohumínskem a následně Bohumínskem pohlcené). Nikdy jsem se tomu nijak moc extra nevěnoval a napsal jsem k tomu jen málo.
A to jsem nemusel příliš vyvíjet úsilí. Stačí zde přepsat to, co obsahuje kronika obce Skřečoně. O jejímž obsahu, stejně tak o její existenci, jsem se ani coby žák ZŠ Skřečoň nedozvěděl. Stejně tak ani o tom, že vlastně tu školu postavili jako školu s německým jazykem vyučovacím, že to byla ta větší škola v obci. Že tam byla ještě jedna menší, polská. A že onu českou školu zřídili až v roce 1920, přičemž prostory získala, ona nově zřízená česká škola, právě od zrušené školy německé. Nuže. Co obsahuje kronika.
…
…
Když 10. 10. 1938 vstoupila do Skřečoně „vítězná“ polská armáda, byla zde přivítána slavobránou s nápisem „Na věčné časy.“ Jistě, nikdo z těch nadšenců, kteří ji postavili, netušili, že ty věčné časy potrvají jen 11 pouhých měsíců. Pisateli těchto řádků bylo dopřáno šest dní pozorovati s bolestí v srdci tragikomedii, kterou zde s nevšední okázalostí sehráli naši slovanští bratři.
Někteří si v té době vysloužili záslužné medaile a kříže (Hugo Schefczyk, Leo Štefan Skrzyszowski, Fr. Bylok, Josef Bugdol a snad i jiní). Leo Schefczyk byl odměněn za veliké zásluhy hlavní trafikou v Novém Bohumíně, Maxmilián Guziur se stal vládním komisařem obce atd atd. Do vsi přijela i tzv. kárná policie a zbila do krve několik českých lidí, kteří pak byli vyhoštěni a museli se vystěhovat do Ostravy (Richard Smítal, Josef Špaček – zemřeli, Bohuš Jung, Ludvík Benda, Jan Kamenčák).
Byl zaveden nový pořádek, všechny vyhlášky a nápisy i úřadování jen v polské řeči, vybíjení oken českým lidem, výhružky, podomné noční policejní prohlídky apod. Velikášstvím se někteří Poláci přímo opíjeli a jen řídkým zjevem byli ti, kteří se na věc dívali střízlivě. Ke cti sluší se jmenovati uvědomělého Poláka Tomáše Wróbla. Čas rychle letěl a v Berlíně vypršela čekací doba promyšleného plánu, který nesl heslo „Drang nach Osten.“ Dne 1. září 1939 přepadli Němci Polsko a učinili konec „věčným časům“ i ve Skřečoni.
Zmatek a hrůza naplnily srdce i mysl těch, kteří zde jedenáct měsíců „zaváděli“ nový pořádek. Jak asi bylo včerejším mocipánům, když spatřili na 90 % domů v obci vlajky s hákovým křížem a v některých oknech transparenty s nápisem „Wir danken unseren führer?“ Pošty a dráhy, mosty u Nového Bohumína a u Nové Vsi zbořeny, mnohé prázdné obchody uzavřeny, židovský majetek rozkraden. Polští vůdcové opouštějí obec a skrývají se po lesích.
Jejich rodiny doma prožívají pravá muka při prohlídkách, které provádějí bezohlední germánští vandalové. Prchají: Emil Popek, Max Guziur, Gorny, Skrzyszowski, Bugdol, Bylok, Ozóg i jiní.
Na obchodech mizí v rychlosti polské nápisy a jsou nahrazeny německými. Zmizeli i polští učitelé. Na radnici zasedá nepřítel všeho slovanského Leopold Myslivec, po ulicích strašidelně duní prokleté vysoké boty nadlidí – vrahů. Kam se asi poděl kierovník Krzystek, který mi tvrdil při přebírání školy, že jsem špatně informován, když pochybuju o nápise na slavobráně „Na věčné časy.“ Beckova politika prý je správná, jeho smlouva s Hitlerem prý trvalá, kdežto Benešova politika úplně pochybná. Kolikrát jsem si za války na ta jeho zaslepená tvrzení vzpomněl.
Byl-li dobrý Polák a Slovan, jistě často zaslzel jako já, když slyšel, že Germáni ve Skřečoni zakázali dospělým i dětem mluvit ve škole, na ulici, na úřadech i doma jinak než německy. Byly to hrozné roky za okupace. Lidé chodí po ulici jako němí, nezdraví se, jiní ani ven nevycházejí. Mnozí se smiřují se situací, přizpůsobují se změněným poměrům, podlézají Germánům, aby jim tito odhodili okousat kost, která byla určena jejich psům.
Je soupis obyvatel a je dovoleno přiznat i „slezskou“ národnost. Běda těm, kteří se nechají nachytat na tuto vějičku! Dobře si tuto věc Germáni promysleli. Rychle ukončili vítězně válku s Polskem, porazili již i francouzskou armádu, nyní si brousí meče na svého největšího nepřítele, na slovanského obra – na Rusko. Ale jejich řady již prořídly a potřebují je výhodně doplnit.
Dovolí Slezákům, aby své děti poslali do německé školy naučit se panské řeči, vydají Slezákům tzv. Volkslisty (jsou to listiny, kterými jsou přijati „do odvolání“ do svazku Němců) – jaká to velkomyslnost – a jako dočasně rovnocenné občany je vezmou na vojnu, aby tam obětovali své životy za velké dobrodění, které jim bylo slavnou říší prokázáno. Celkem 1826 občanů zdejší obce mělo Volkslistu, stovky můžů šlo a padlo v německé armádě.
…
…
Snad nejhůře se za okupace vydařili Němci Wilhelm Nikel a hrbatý Tyrna. Nutili občany k přijetí Volkslist, tyranizovali, vyhrožovali a pošklebovali se všemu českému. Podobně si počínal i „Blockleiter“ „pekař“ Wotke. Oni měli největší zásluhu na tom, že v obci tak velké procento občanů přijalo Volkslistu, že muselo mnoho místních občanů na vojnu, odkud se mnozí nevrátili. Jim ovšem pomáhalo několik špiclů, kteří si zaslouží stejné opovržení. Mnozí z těchto nadlidí došli spravedlivé odplaty, jiní jsou nezvěstní a neví se o jejich osudu.
Bývalý místní lékař Němec Duler byl na počátku okupace v obci velmi vlivným činitelem NSDAP. Pronásledoval a urážel místní občany české a polské národnosti při všech příležitostech. Rozhodoval také o propustkách do Ostravy (do tzv. Protektorátu Čechy a Morava). Poctiví čeští lidé propustku nedostali. Pak zabral v Novém Bohumíně vilu po židech a tam pokračoval ve svém řádění. Po osvobození zmizel, prý se přidal v Polsku k teroristickým skupinám. Jeho vilu zde v obci si zabrala SNB a zřídila si v ní stanici.
Místní Němec Leopold Pawelek, cementář, nemohl se dočkat příchodu Němců do Skřečoně, vystrčil předčasně německý prapor a jel Němcům v autě naproti. Poláci po něm stříleli a po zranění byla mu amputována ruka. Dělal pak ze sebe velkého mučedníka.
Hugo Schefczik, který za polské okupace hrál velkého Poláka, byl na počátku německé okupace odstaven, byla mu na několik dní zavřena hospoda. Pak obrátil a stal se důležitým Němcem, který požíval velké důvěry, a proto byl jako osoba německy naprosto spolehlivá ustanoven německým četníkem v Polsku. Nyní se hlásí k Polákům. V jeho hospodě se smělo za války mluvit jen německy, scházelo se u něho německé panstvo a peklo se u něho mnoho věcí. S německým panstvem chodil i na hony. Před okupací byl členem výboru německé Reifeissenbanky u Ehlera.
…
…
Od 1. března 1940 je obec Skřečoň připojena k Novému Bohumínu a se Záblatím, Šunychlem a Pudlovem je utvořen Velký Bohumín, který potrval až do osvobození. Obecní úřad ve Skřečoni byl uzavřen a vše se vyřizovalo v Bohumíně.
Za německé okupace učilo se v budově obecné školy do roku 1944, pak byl v této budově lazaret pro raněné vojáky. Učilo se jen málo. Hlavními předměty byly tělocvik a zpěv. Snad všechny děti byly u spolku Hitlerjugend. Návštěva této německé školy je povinná a dětem je pod trestem přikázáno mluvit všude jen německy. Za polské okupace musely chodit všechny děti povinně do katolického náboženství, a proto nechali mnozí své děti (nekatolíky) pokřtít. Za německé okupace byly náboženské odznaky (kříže) ze školy odstraněny a náboženství se vyučovalo po domech.
Mnoho dětí chodilo v této smutné době jen do obecné školy. Chlapci nosili zvláštní tmavomodré stejnokroje s dýkou (Hitlerjugend). Děti byly velmi surové, uměly dobře pochodovat a zpívat raubířské písně. To ostatní, co tvoří jádro vyučování v každé řádné škole, bylo zanedbáno. Malé děti navštěvovaly (německou) mateřskou školu vedle kovárny. Tam byl převezen nový inventář bývalé české mateřské školy. Polská škola zrušena a zřízen v ní německý ženský spolek.
Povinná docházka do německé školy pro všechny děti v obci zavedena 1. 11. 1940. Po zřízeni lazaretu byla obecná škola úplně vyprázdněna a mnoho věcí uschováno po domech.
Hostince byly postupně zavřeny. Ponechán byl hostinec u Gebauera a Hugo Schefczika. Hostinský Tomáš, který se musel za Poláků vystěhovat do Bílska, za Němců se vrátil, má v hospodě nějaký čas nájemníka, ale později musel taky zavřít a v hostinci zřízen vojenský lazaret. Uzavřel se i hostinec u Halady a Gregrův hostinec v Nové Vsi.
Obchody zůstaly jen tři. Trembač, Ehler a Leo Szefczyk. Szefczykovi (dříve Polák, nyní Němec) jde obchod dobře. Má o to zásluhu jeho paní. Menší obchod má i Marie Prokschová.
Na poště úřaduje zasloužilý Germán Waletschek, také velmi agilní nacista. Obecní knihovna (spravovala ji Slezská matice osvěty lidové) byla již za Poláků odstraněna a knihy uloženy v neznámém skladišti. Zachovalo se jen 400 knih, které byly před okupací v rukou čtenářů. Knihovna měla přes 4000 svazků.
…
…
Mnohokrát přelétly nad obcí za války anglické, ruské a americké bombardéry. Obec nebyla však přímo napadena nikdy. Jen na dům p. Gavroně (na loukách) a na skladiště za hospodou p. Grossmanna dopadly ojediněle bomby a zničily tyto dva domy. Rovněž na Zbytky dopadly ojediněle bomby do polí. Větší skupina bomb dopadla na obytné stavení hospodářského dvora v Nové Vsi. Tento dvůr stojí však na katastru Dolní Lutyně.
O život za války přišlo v obci (i N. Vsi) celkem 10 lidí (pí Bochňáková/Bochenková a její syn ve dvoře N. Ves, slečna Puchová při náletu na chemickou továrnu, chlapec Pitra zabit bombou v záchodě nádražní restaurace, ostatní manželé Glodovi, Kubinové, Rakus Bugdol venku, Křístek byl zabit minou).
Čtyři měsíce stála fronta v blízkosti zdejší obce, čtyři měsíce byla obec odstřelována ruskými a německými granáty. Po celou dobu marně se ráz čekalo na rozhodující útok ruských vojsk. Několikrát byly již uzavřeny obchody a ustal všechen pouliční ruch. S určitostí se očekával rozhodný, dlouho toužený, okamžik posledního boje. Konečně zmizely i kordy nadlidí a v táboře Herenvolku nastal zmatek. Poslední zbytky novodobých hrdinů prchají bezhlavě a „plánovitě vyklízejí“ pozice ve Skřečoni. Je konec dubna roku 1945.
Zdroje obrázků:
obr.1 (Skřečoň za ČSR) i obr.2 (Skřečoň za Rakouska): Odkaz
obr.3: Radnice v Novém Bohumíně při příjezdu Wehrmachtu (1. září 1939): Odkaz
Text: kroniky:
NAD 641 Místní národní výbor Skřečoň • č. pom. 161 • inv.č. 19 • upř. id 132 (dostupné on-line v Digitálním archivu SokA Karviná, str. 222-225): Odkaz
