Dnes je plný Facebook o výročí narození osobnosti, které se dnes tak hojně přisuzuje rozbití “žaláře národů.”
Dobře, rozkopal jsem půlku bytu k připomenutí plodů jeho práce a veledíla. Stejně tak si chci doložit, jak se vůbec nic z těch slov, co vypustil z úst či nakydal perem na papír, absolutně vůbec nerozchází s realitou toho, co ve skutečnosti bylo a jak to ve skutečnosti pro mnohé vypadalo.
Rozbití „žaláře,“ přitom ale vytvoření he…?
Pokud mu tedy přisuzujeme rozbíjení žalářů, tak přisuďme psům mňoukání.
„T. G. Masaryk zasloužil se o stát.“ A co k tomu dodat. Snad jen jedno slůvko. „Jejich.“
První snímek je výřez ze sčítacího archu z Kobeřic z roku 1921. Jsou na něm sčítání prababiččini strýcové, děda, babička a otec. Druhý arch je z roku 1930, je na něm sčítána další má prababička, její otec, matka a sourozenci z Koblova.
Připomeňme, že toto s sebou neslo nejen neuznání němčiny coby úředního jazyka v našich obcích, ale rovněž nucené počeštění křestního jména a přijmení, nezřízení německých škol (při pokusu děti posílat do německých škol třeba v Opavě či v Bohumíně zakročil stát a ze škol je vyhodil). Samozřejmě zde platila povinnost navštěvovat české školy, stejně tak byly udělovány různé pokuty za „uvádění nepravdivých údajů.“ Po nemožnosti je zaplatit následovalo vězení, přičemž věznici v Hlučíně se posměšně říkalo „Německý dům.“
No a jak se postarat o to, aby to tolik nekřičelo? Ti lidé přeci můžou volit a volí z většiny německé strany! Výsledky voleb se rozcházejí se sčítáním lidu! Nuže 12 obcí z okresu Hlučín stát přeřadil do národnostně smíšeného okresu Opava-venkov, a naopak 5 ryze českých obcí z bývalého rakouského Slezska přeřadil do okresu Hlučín. A už to tolik nekřičí. Tak se na to má! Krásná práce!
Samozřejmě si dokázali lidé poradit po svém, a tak vznikalo německé soukromé vyučování. A jak to bylo třeba se jmény? Když z prababiččiných sourozenců Wilhelma a Gerharda udělali Viléma a Gaharda, tak další potomky rodiče pojmenovali jmény, ke kterým český ekvivalent nebyl. Tedy prababiččin bratr Reinhold a má prababička Erna. K tomu nic nevymyslíte. U druhé prababičky se na to šlo rozdílněji, neutrálními jmény. Sourozenci Josef, Jan/Johan, Stefanie (z ní stejně udělali po válce Štěpánku) a má prababička Edeltrudis.
Obě jména prababiček nedokázaly úřady ani po druhé světové válce počeštit. A tak jedné prababičce jméno ponechaly, u druhé to pak různě komolily.
Jejich manželé dopadli ale jinak. Z koblovského pradědy Hanse/Johanna se stal Jan (to dokonce nebyl ani pruský Moravec, ale na Hlučínsko se v dětství přistěhovalý z poloviny slezský sudetský Němec a z poloviny Šlonzák/Vasrpolák). Jeho sestra Elfriede s manželem a dětmi utekla do Německa. A z hlučínského pradědy Heinricha se stal Jindřich. Z jeho bratra Siegfrieda se stal Vítězslav. I tak se mu v rodině říkalo „Siggy.“ Z Margarethe se stala Markéta (i tak se jí říká Gretka), z Getraude Gertruda, ale Josefina zůstala Josefínou (i tak se jí říká Fina).
Dnes jsme osvobození. Mluvíme česky a hlásíme se k historii, která se odehrávala jinde. V Čechách. U nás ve Slezsku na mapě prázndné body. Bezčasí, bezhistoří, bezprostoří. Jsme Češi, osvobození od dějin svého regionu a od historického příběhu našich předků.
Zapomeňme na nějaké Opavské a Krnovské knížectví před rokem 1742, na Pruské království, okres Ratiboř, Horní Slezsko, celé Slezsko, na Německé císařství. A napasujme českou identitu i do té staré doby, kdy vlastně nějaké národní identity ani ještě nevznikly, a do období, kdy ještě ani nezačaly hrát svou roli. Udělejme ze všeho národní a ciťme emoce. Ciťme křivdy jako Češi a buďme hrdí jako Češi. Na severní Moravě, s dějinami, identitou, kulturou a smyšlením Čech.
To je pošahané…
