Velmi často jezdím na oběd do Sudic a poté na „poobědové“ kafe do Ratiboře. Na trase mezi Sudicemi a (po našemu) Ratibořem projíždím jen jedinou vesnicí. Šamařovicemi. Až dnes mě napadlo tam vystoupit a projít se. A pozastavit se.
Samborowice (moravsky Šamařovice, německy Schammerwitz) byly založeny v roce 1288. V roce 1318 se staly součástí Opavského vévodství, které se mezi 14. – 17. stoletím postupně integrovalo do Slezska a začalo být zahrnováno mezi slezská knížectví. Církevně však nadále jeho území spadalo pod olomouckou diecézi.
V roce 1742 se i Šamařovice staly součástí Pruska, po roce 1871 sjednoceného Německa. Od roku 1818 spadaly pod okres Ratiboř v rámci vládního obvodu Opolí (Horní Slezsko) a provincie Slezsko (s centrem ve Vratislavi).
Obyvatelé se kvůli německojazyčnému školství, službě v německé armádě, práci v německém vnitrozemí, spádovosti do většinově německého okresního města Ratiboř a modernizačnímu procesu (přejímaném z německého prostředí) hlásili k německé státní až národní identitě či přinejmenším byli pruskými patrioty, což se projevilo v plebiscitu v roce 1921.
487 obyvatel hlasovalo pro setrvání v Německu, jen 25 lidí hlasovalo pro Polsko. Dodejme, že obec z naprosté většiny obývali „po našemu“ (mährisch) hovořící pruští Moravci. K Polsku byli nedobrovolně připojeni až po roce 1945. Nastala éra polonizace, po roce 1989 doplněná o německé menšinové snahy a slezské jazykové a národnostní hnutí.
V obci se narodil Hugo Stanke, jehož vnímání očima většiny pruských Moravců se postupně měnilo. Vystudoval gymnázium v Ratiboři a bohosloví na univerzitě ve Vratislavi. Nejdříve sloužil jako kaplan v Bavorově, od roku 1896 jako farář v Hlučíně.
Byl poslancem berlínského říšského sněmu za katolickou Deutsche Zentrumspartei. Požadoval návrat polštiny a moravštiny do hornoslezských škol, byť za svého života neúspěšně. Hájil práva pruských Moravců, zároveň však vyjadřoval loajalitu k Německu a císaři. Angažoval se i v jiných otázkách – například v otázce úpravy břehů řek Odry a Opavy (za účelem předejíti záplavám) či různě lobboval za hospodářské povznesení regionu (například v otázce zastavování dálkových vlaků v Annabergu).
Byl jedním ze zakladatelů Katolických novin pro lid moravský v Pruském Slezsku, které se snažily hájit moravskou řeč a moravský lid, hájily katolickou církev proti kulturkampfu, avšak bez snahy o odtržení se od Německa. Tyto noviny se naopak ohrazovaly proti vnějším nepřátelům Německa, sociálním demokratům a často velmi negativně i vůči Čechům. Po odštěpení Korfantyho křídla od strany Zentrum i vůči Polákům.
Stanke však během první světové války (snad i pod hrozbou připojení Horního Slezska k Polsku) postoj k Čechům přehodnotil. Moravci mu to dali za vinu a uštvali ho k mrtvici. V roce 1921 v Hlučíně umírá jako zrádce, co přivodil svému lidu neštěstí a předhodil ho Čechům. Jeho rodné Šamařovice paradoxně Československu nikdy nepřipadly.
Co je ještě paradoxnější. Zatímco na Hlučínsku docházelo k velkému pnutí, k obrovskému vzestupu německého iredentismu, protičeskoslovenského smyšlení, k neúspěšným snahám zachovat německé školství, ke vzdorování vůči zaváděnému českému veřejnému školství, naopak k zavádění vzdorového německého soukromého vyučování, k neúspěšným snahám hlásit se k německé národnosti, k pokutám za „uvádění nepravdivých údajů,“ jakožto i k různým střetům mezi německými iredentisty a československými úřady… Šamařovice zůstaly tomuto pnutí ušetřeny.
Ještě paradoxněji – obce na jihu Ratibořska si samy ve Výmarské republice zavedly moravštinu jako pomocný jazyk vyučovací, učitelé museli ovládat němčinu i moravštinu. Staré Stankeho snahy tyto obce tedy dotáhly. Bez nějakého se přihlášení k českému nacionalismu či otočení se od Německa.
To ale jen do let třicátých a vzestupu nacismu. A to po obou stranách hranice. Na jedné straně posilovala NSDAP, na druhé straně SdP. A nakonec byla ona umělá hranice skutečně na krátký čas (1938-1945) opět smazána. A „smazáno“ bylo i moravské i české školství po obou stranách hranice.
Po roce 1945 nastala nová éra. Tentokrát již úspěšnější počešťovací snahy na jedné straně hranice. A popolšťovací snahy na straně druhé… Dnes máme Schengen. Zrovna jsem se dneska projížděl autem. A umělou hranici jsem na své trase přejel hned několikrát. Teď ještě překonat to umělé a z prstu vycucané dělení se na Čechy a Poláky. Ta cesta je různá. Mnozí na to jdou (nejviditelněji v gmině Krzanowice díky dvojjazyčným cedulím) skrze německou identitu. Jiní skrze slezskou identitu. Někteří jen čistě skrze jakousi identitu místní. Prajzska, Prajzák…
Jedno Horní Slezsko, historicky jeden okres ksakru. Kéž by tu nikdy a nikde nebyl prostor pro Pitomiovu českou krev, Rajchlovu či Babišovu „naše české lidi“ či PiSácké národovectví. Cožpak není těžké si položit otázku, proč na Hlučínsku nejsou Poláci? A proč na jihu Ratibořska v Polsku nejsou Češi? A cožpak je těžké si pak položit i otázku – jsou opravdu obyvatelé Hlučínska tedy Čechy? Jsou opravdu obyvatelé Ratibořska Poláky?
Na jedno jsem alergický. Na pojem „česká krev.“ A „polská krev.“ To raději budu věřit na mořské panny, bludičky a Rákosníčka u každého rybníčku. Prý jsem Čech, říkali. Národ husitů, říkali,. U nás se žádné dějiny neděly, říkali. Vše se dělo na území Čech, říkali. U nás nic, říkali. A pokud něco, tak stejně jako v Čechách, říkali. České národní obrození, říkali. České království, říkali. Severní Morava, říkali. Doba temna, říkali. Rakousko-Uhersko, říkali. Tatíček Masaryk, říkali… Pche, pche. Prdlačky.
Povinná informace: fotografie jsou moje, nacházejí se i na mém Instagramu a Facebooku
