Nikde si člověk neuvědomí tak moc rozdělení “našeho světa” jako tady v Křanovicích. Jel jsem zde dnes na pizzu. Vedle mě seděly staré omy mluvící “po našemu.”
Tak vypovídající ohledně současné situace bylo ale to, jak moc původní moravštinu prokládaly lechickou slezštinou i polštinou, vzhledem k tomu, jak se Křanovice po roce 1945 vyvíjí. Ale i přesto nešlo zapřít základ jejich mluvy. Samozřejmě prokládané germanismy. Třeba mluvily i o tom, jak Bruno a Emmerich dnes žijou v Rajchu. Jak krásně tématické bylo to, když sama jedna z nich rozebírala jakéhosi známého, jehož akcent neuměla zařadit – že to je fajny chłop, ale něvi odkud je, z které oblasti. A ještě krásnější bylo to, když zmínila, že ona po válce mluvila jen po německy, staří mluvili po moravsky a najednou tu byly polské školy.
Och ano. Krzanowice, pod tím napsáno Kranowitz. Zastarale moravsky správně Křenovice či Chřenovice. Městská práva získaly už v roce 1265, kdy byly součástí Markrabství moravského. V roce 1318 se staly součástí z něj vyděleného Opavského vévodství, které se mezi 14. – 17. stoletím postupně integrovalo do Slezska a začalo být zahrnováno mezi slezská knížectví. Církevně však nadále jeho území spadalo pod olomouckou diecézi, což bylo pro jazykový vývoj zdejší oblasti velmi významné. I tuto oblast tedy obývali Moravci.
V roce 1742 se i Křanovice staly součástí Pruska, po roce 1871 sjednoceného Německa. Od roku 1818 spadaly pod okres Ratiboř v rámci vládního obvodu Opolí (Horní Slezsko) a provincie Slezsko (s centrem ve Vratislavi).
Podle posledního pruského sčítání před WWI v roce 1910 mluvilo doma moravsky 97 % zdejších obyvatel. Tehdy je zde už téměř dvacet let se zbytkem světa spojovala železnice. S Ratiboří, Opolí i Berlínem.
Obyvatelé se kvůli německojazyčnému školství, službě v německé armádě, práci v německém vnitrozemí, spádovosti do většinově německého okresního města Ratiboř a modernizačnímu procesu (přejímaném z německého prostředí) hlásili k německé státní až národní identitě či přinejmenším byli pruskými patrioty, což se projevilo v plebiscitu v roce 1921.
Křanovice totiž ležely již nad čarou na mapě, co namalovali po válce v Paříži. Nebyly tedy obsazeny Československem, jako tomu bylo u Hlučínska. Obyvatelé zde mohli hlasovat, zda chtějí být součástí Německa či Polska. A jak se projevilo cítění zdejších obyvatel? 96,9 % z nich hlasovalo pro Německo – s ním je pojily osobní, politické, mentální, kulturní, hospodářské i pracovní vazby. Křanovice zůstaly v Německu až do roku 1945.
Za Německo zdejší obyvatelé bojovali v první světové válce, stejně tak během bojů o Horní Slezsko krátce po ní. A samozřejmě i během druhé světové války.
Po druhé světové válce však nakonec připadly zdejší dědiny Polsku, byť oblasti Ratibořska se odsuny pruských Moravců a (Horno)Slezanů/Vasrpoláků výraznějy nedotkly. Výrazněji bylo obměněno pouze obyvatelstvo do té doby téměř čistě německy mluvícího města Ratiboře.
Nastala však tuhá éra polonizace, doprovázena až šikanou zdejších dětí ze strany příchozích polských učitelů za to, že neuměly polsky, často dokonce ani moravsky – uměly jen německy (na rozdíl od jejich bilingvních německo-moravských rodičů).
Spousta zdejších Moravců emigrovala (stejně jako část Slezanů i část ze zbylých hornoslezských Němců) do Západního Německa, byť v ne tak masivní destruktivní míře jako na sousedním Hlubčicku. Pro dědiny Moravců na Ratibořsku bylo pozitivní i to, že ratibořský okres nadále sdílely s dědinami obývanými autochtonními Vasrpoláky/Hornoslezany za diecézní hranicí – popolštění zde tedy nebylo tak destruktivní jako na Hlubčicku, kde tento slezský element chyběl – tam byli Moravci vidáni čistě napospas naprosté asimilaci a útlaku ze strany přišlých Poláků z Kresů, co dosídlili do té doby německojazyčný sever okresu – většina Moravců z Hlubčicka poutíkala do SRN, zbytek byl pohlcen polským živlem.
Ratibořsko však bylo na tom lépe – přeci jen Moravci zde zůstali s těmi, se kterými sdíleli architekturu, oblečení, mentalitu, mentální svět, státní vývoj i hospodářské a kulturní vazby. Sdíleli jeden svět.
Vzdor tvrdé polonizaci ze strany polského státu však byla situace na autochtonním Ratibořsku tedy přeci jen o něco příznivější než na dosidlovaném Hlubčicku.
Po roce 1989 najdnou přišla nově nabitá svoboda. Jako prostředek pro vyhranění se vůči tvrdé polonizaci posloužila německá identita. Vznikl zde německý kulturní spolek, první volby vyhrála strana Německé menšiny s podporou přes 75 % hlasů, spousta lidí si vyřídila německé doklady. Navzdory tomu se k německé národnosti přihlásilo v roce 2001 něco málo přes 20 % obyvatel, v roce 2011 toto číslo vzrostlo na 27,8 %. Polská národnost zde byla zastoupena okolo 50 %. Krzanowice si prosadily dvojjazyčné polsko-německé cedule. Stejně jako kurzy němčiny či německé mše a menšinové snahy zde panují i jakési folklorní snahy o udržení moravštiny (skupina Krzanowicke omy či soutěže v nářečí Morawske rzadzyni selske hospodyni, jehož se účastní i lidé z Hlučínska).
Prosadilo se zde, stejně jako jinde na Ratibořsku, i slezské hnutí. Proniká zde moderní slezština (kodifikovaná už se svou spisovnou variantou – ta vychází z lechické varianty) a moderní slezská identita, která buď té německé konkuruje (Slezan bude pro Němce vždy příliš slovanský a pro Poláka příliš německý), nebo se s ní doplňuje. Tato slezská identita se vztahuje k dějinám a vývoji Horního Slezska (jeho útvarů či celků do kterých patřilo) a k dějinám jeho obyvatel. V posledním sčítání se ke slezské národnosti přihlásilo 16,74 % obyvatel gminy. Moderní slezština zde postupně vytlačuje moravštinu (přesněji její pozůstatky).
Od roku 1972 už ani městečko nenáleží k olomoucké arcidiecézi. Koleje zde byly vytrhány a ani po roce 1989 se neobnovily. Hranice mezi Ratibořskem a z něj uměle vytrženým Hlučínskem se však stala opět propustnou díky Schengenu – i na Hlučínsku se spousta lidí v posledním sčítání přihlásila ke slezské národnosti. I zde si velká část lidí vyřídila německé občanství. Hlučínsko si však kromě toho vytvořilo i specifickou prajzskou identitu.
Co je velmi k zamyšlení. V Krzanowicích nikdo nevytáhl českou identitu. Nikdo zde nevolá za příslušnost k českému národu či za připojení k ČR. Pročpak asi? Patří to tu do Horního Slezska. Moravské v Horním Slezsku nebylo a není totéž co moravské na Moravě. Přeci jen už od roku 1318 zde šel vývoj už paralelně, stále pak odlišněji a odlišněji, až se nakonec vydal cestou odlišnou – v rámci Opavska, které bylo čím dal více integrováno do Slezska (až do něho pak bylo skutečně zahrnuto). Poté se to tu vyvíjelo v rámci Pruska, Německa.
Čechy a Morava jsou cizí země. Dějiny českého národa jsou dějiny cizích Čech.
Když tady tedy nejsou Češi. Jsme a máme být tedy Čechy my na Hlučínsku? Krzanowice jsou krásným důkazem toho, jak je česká identita u nás nepřirozená. Krzanowice nepřipojili k ČSR. Českou identitu zde tedy nenajdeme. Tu k nám začali uměle napasovávat až po roce 1920. Stejně jako tady napasovávali po roce 1945 identitu polskou.
Jak pak tedy vypadají ty kecy o české krvi a boji za „náš národ.“ Naše krev? Náš národ? Naše dějiny? K zamyšlení.
