O Slezsku trochu jinak

Cílem tohoto textu je přispět k uklidnění emocí, které úvahy o Slezsku většinou doprovázejí. Pokusím se o to tak, že se na tuto problematiku podívám z perspektivy, která je odlišná od obvyklého vnímání tohoto tématu. Jednak podrobím kritice používání tzv. nejhoršího možného scénáře, jednak se pokusím o abstrakci a srovnání.

Strach z budoucnosti
Jedním z rysů debat o slezském území v České republice je neustálé operování tím, čemu se někdy říká nejhorší možný scénář. Zastánci existence našeho Slezska tak straší tím, že moravské hnutí chce a může vymazat slezské povědomí, zatímco popírači existence Slezska v ČR poukazují na možnost připojení tohoto území k polskému Slezsku, pokud se bude podporovat či tolerovat slezská identita našeho severního pohraničí.

Je nutné připomenout, že argumentace nejhorším možným scénářem v dějinách vedla k hysterii a zkratkovitému jednání, často dokonce vyústila právě v to, čemu argumentující chtěli zabránit. Příkladem je vypuknutí první světové války, k němuž došlo kvůli obavám jednotlivých mocností z nejhoršího možného scénáře v případě jejich pasivity. Jejich jednání ve skutečnosti právě tento nejhorší možný scénář přivodilo.

Jak pravděpodobné je tedy to, že by dejme tomu RAŞ jako v současnosti nejsilnější zastánce slezské identity v polském Slezsku vznesl nárok na naše Slezsko nebo dokonce měl sílu na jeho připojení?

Vzhledem ke svému charakteru slezského regionalistického hnutí má Ruch zřetelné meze své politické síly. V rámci polského politického systému se zatím prosadil pouze na úrovni vojvodství, ve Slezském vojvodství, kde při volbách do sejmíku v roce 2010 získal něco přes 8 % hlasů. Nutno říct, že Slezské vojvodství zahrnuje pouze část historického Horního Slezska. V sousedním Opolském vojvodství při regionálních volbách v roce 2006 Ruch získal 1,46 % hlasů. V Dolnoslezském vojvodství RAŞ vůbec není aktivní. Na účast v parlamentních volbách si ještě netroufl.

Jinými slovy Ruch dokázal získat podporu – ve výši 8 % hlasů – pouze v jednom ze tří slezských vojvodství v Polsku. A vojvodství je v Polsku 16. To znamená, že i kdyby získal nadpoloviční většinu ve všech třech slezských vojvodstvích (což je zcela nereálné), stále by v celopolském měřítku byl stranou někde mezi 10 – 20 % hlasů. To by v žádném případě nestačilo na to, aby mohl ovládnout polskou zahraniční politiku a aby tak mohl prosadit oficiální nárokování té části Slezska, jež leží v České republice.

Ještě menší je možnost, že by tento požadavek mohly klást velké polské strany. Ty by totiž musely postupovat v rámci polského nacionalismu, který v té či oné míře prosazují a který je hlavním nepřítelem Ruchu i zastánců slezské identity v Polsku obecně. To znamená, že slezanství v České republice by se snažily prosazovat síly, které ho potlačují v Polsku.

Další, velmi silný argument proti možnosti vznesení nároků na naše Slezsko ze strany Polska je to, že část historického Dolního Slezska – ta na západ od Lužické Nisy – dnes leží v Německu. Pokud by tedy Polsko vzneslo nároky na Českou republiku, automaticky by to znamenalo možnost stejných nároků vůči Německu. Opravdu by to Poláci udělali? Opravdu by zpochybnili hranici na Odře a Nise, která je základem poválečného modu vivendi mezi Německem a Polskem?

Pak je tady ještě jedna varianta, totiž vytvoření celopolského regionalistického svazku autonomistických hnutí z Pomořan, Podlašska, Kašubska, Mazurska, Mazovska a Malopolska, o což se RAŞ snaží. Pokud by tento svazek dokázal získat většinovou podporu obyvatelstva Polska (opět zcela nereálné, zmíněná hnutí jsou ještě slabší než RAŞ), potom by mohl nárokovat naše Slezsko nikoli z pozice velkopolské, nýbrž z pozice skutečně regionalistické. Celé to však má jeden háček. Historické Podlašsko totiž leží nejen v Polsku, ale i v Bělorusku. Historické Pomořany leží nejen v Polsku, ale i v Německu. Historické Mazursko leží nejen v Polsku, ale i v Kaliningradské enklávě, jež patří Rusku. Pokud by tento svazek vznesl nárok na území historického Slezska v České republice, okamžitě by vznikl precedens pro ostatní okolní státy. Skutečně by si tato síla troufla proti Polsku postavit alianci Ruska a Německa?

A potom je tu samozřejmě ještě teoretická možnost, že by RAŞ dokázal prosadit samostatnost polské části Slezska a pak by toto samostatné Slezsko vzneslo nárok na území v České republice. Proti tomu hovoří jednak slabost RAŞu, jednak to, že odmítá samostatnost, a jednak fakt, že nový stát by ze všeho nejdřív musel zajistit své uznání ze strany sousedů – tedy i České republiky. A pak je tu samozřejmě už několikrát zmíněná skutečnost, že část Slezska leží v Německu. Opravdu by za této situace polští Slezané chtěli otevřít Pandořinu skříňku územních nároků?

Jinými slovy, na možnost, že by si někdo na sever od hranic České republiky nárokoval historické slezské území v ČR, by žádná sázková kancelář ani nevypsala kurs, protože tato možnost se z výše zmíněných důvodů blíží k nule. Proto jsou obavy spojené s obnovením slezské identity u nás zbytečné.

Stejně nulová je i opačná možnost, nejhorší možný scénář používaný některými zastánci Slezska, totiž že moravské hnutí by mohlo slezskou identitu u nás zničit. Ponechme stranou otázku, zda moravské hnutí něco takového vůbec chce a zda má na to sílu. Stačí se podívat na éru vlády českého nacionalismu ve Slezsku, kdy slezské povědomí skutečně potlačováno bylo. Přes tyto dlouhodobé asimilační snahy slezská identita alespoň částečně přečkala. Když slezanství nedokázal zničit ani komunistický režim s jeho informačním (takřka) monopolem, jak by to mohlo dokázat moravské hnutí v době internetu?

Vytržení z kontextu
Při používání historických argumentů je problémem to, že tyto historické údaje nejsou viděny v dějinném či geografickém kontextu. S tím souvisí absence abstrakcí a srovnání v diskusích týkajících se Slezska.

Především tyto debaty vycházejí z předpokladu, že hranice regionů jsou jasně dané a že jsou čímsi přirozeným. To není nic jiného než odraz nacionalistické představy, že národy jsou jasně dané, že jsou čímsi přirozeným (tak jako rozdělení živočichů na druhy) a že jejich hranice jsou zřejmé. To je však představa, nikoli skutečnost a vystihuje to myšlenka polského sociologa Zygmunta Baumanna, který tvrdí, že jestliže se kdysi mapy kreslily podle reality, dnes je tomu naopak. Baumann říká: „Dříve tomu bylo tak, že mapa odrážela a zachycovala tvary teritoria. Nyní byla řada na teritoriu, aby se stalo odrazem mapy, aby se pozvedlo na úroveň uspořádané transparentnosti, o niž se usilovalo na mapách. Teď to byl prostor sám, co se mělo přetvořit nebo zcela nově utvořit k obrazu mapy a podle rozhodnutí kartografů.“

Žádnou transparentnost a uspořádanost ve střední Evropě nenajdeme. Zde se totiž regiony a regionální identity překrývají. V Německu/ svaté říši římské národa německého (jíž byly Morava i Slezsko součástí) existují regionální identity ve čtyřech až pěti úrovních, které se vůbec nemusejí shodovat a které se postupně vrstvily na sebe.

  1. Kmeny
    Sasové, Švábové, Frankové, Bavoři – názvy těchto regionů se shodují s množným číslem označení příslušníků těchto kmenů (Schwaben, Franken, Sachsen). Jsou to germánské kmeny, které v době stěhování národů přišly na území na sever od Alp. Ještě ve 12. století regionům, které osídlily, odpovídala jednotlivá vévodství. Později to bylo spíš mýtické označení, bez jakýchkoli konkrétních politických nároků.
  2. Politické jednotky svaté říše římské
    Tedy světská či církevní panství, svobodná města nebo říšské vesnice. Království, vévodství, knížectví, markrabství, hrabství, říšských arcibiskupství a biskupství, říšských klášterů a svobodných měst bylo ještě v 18. století 348. K tomu je nutné připočítat říšské rytíře, kteří také měli svá, většinou drobná, avšak fakticky samostatná panství. Těch bylo ještě v 18. století asi 350, každý s průměrně tisícem poddaných. A potom tu byly říšské vesnice (ty se většinou staly obětí francouzské expanze za Ludvíka XIV.). Ve svaté říši římské národa německého tak bylo ještě v 17. století zhruba 800 fakticky samostatných států – přesný počet nikdo neví. Zastřešoval je volený císař, spíše však jen formálně.
    Mapa těchto států s četnými enklávami a exklávami připomíná tříšť a kvůli tomu, že bylo velmi obtížné zakreslit hranice těchto států a státečků, němečtí kartografové často na zaznamenávání těchto hranic rezignovali (přitom v Norimberku byli nejlepší kartografové na světě).
    Toto byly politické celky, které s 1. úrovní neměly nic společného. Tyto jednotky žárlivě střežily svou nezávislost a vydržely až do Napoleona. Na dvorech jednotlivých vládců se soustřeďovali vzdělanci, kteří svým mecenášům opláceli podporu tím, že zdůrazňovali identitu daného státu. Díky tomu vznikla ve střední Evropě některými obdivovaná, jinými zatracovaná různorodost a tento prostor připomínal spíše solidaritou než pravidly krocený chaos.
  3. Říšské kraje
    To je výsledek snahy z 16. století o koordinaci roztříštěných politických jednotek. Přitom se tyto říšské kraje nemusejí shodovat ani s první, ani se čtvrtou úrovní. Žádný z těchto krajů nevyvíjel snahu o potlačení existence jednotlivých států z úrovně 2, byly to pouze prostředky pro spolupráci. I tyto jednotky vydržely až do počátku 19. století.
  4. Dnešní země
    Opět s předchozími třemi úrovněmi nemusejí mít nic společného. Začaly krystalizovat po napoleonských válkách, kdy větší světské státy pohltily církevní panství i menší světské jednotky. Nejdůrazněji si v tom počínalo Prusko. To bylo po druhé světové válce rozděleno, jiné státy, které nepostupovaly jinak, však byly zachovány.
  5. Subregiony
    Na základě povědomí o některé z prvních třech úrovní (nebo i všech dohromady) jsou v některých zemích vytvářeny tzv. vládní okresy (Regierungsbezirke). Typickým případem jsou Franky (Horní, Střední a Dolní) v Bavorsku. Nebo povědomí o těchto subregionech existuje bez formálního vyjádření.

Pak tady tedy máme Franky ve 3 úrovních, přičemž každá znamená jiné hranice a jiný
význam (jsou to úrovně 1, 3 a 5).

Naopak Bavorsko je tu v úrovních 1, 2, 3, 4, opět pokaždé jsou hranice jiné. Na subregionální, úrovni je zde identita obyvatel tzv. Innské čtvrti, což je území bavorského vévodství v 18. století připojené k Hornímu Rakousku. Dodnes tam jsou lidé, kteří cítí sounáležitost s Bavorskem.

Württembersko existuje na úrovních 2 a 4 (v rozdílných hranicích), přičemž na úrovni 1 je rozděleno mezi Švábsko a Franky, na úrovni 3 patřilo pod Švábsko.


Vestfálsko máme na úrovních 2, 3 a 4, hranice všech tří úrovní se liší.

Prusko je zde na úrovni 2, byla to vůbec nejexpanzivnější jednotka svaté říše římské. Přes snahu o likvidaci pruského povědomí po druhé světové válce se mnozí snaží o jeho udržení (tedy úroveň 5).

Švábsko je na úrovni 1, 3 a 5. Hranice švábského vévodství (1) a švábského říšského kraje (3) se přitom lišily. Na úrovni 5 pak existuje Švábsko jako vládní okres v Bavorsku, část je v Bádensku-Württembersku (neformálně).

Velmi složitá je saská identita. Tu máme na úrovni 1 v hranicích saského vévodství, jež
sahalo téměř od Rýna až po Labe.

Na úrovni 2 tu byly státy Sasko-Weissenfels, Sasko-Mersebursko, Sasko-Zeitz, Sasko-
Allstedt, Sasko-Kobursko, Sasko-Eisenach, Sasko-Altenburg, Sasko-Výmarsko, Sasko-Jena, Sasko-Hildburghausen, Sasko-Eisenberg, Sasko-Römhild, Sasko-Meiningen, Sasko-Gothajsko, Sasko-Saalfeld, Sasko-Lauenburg a samozřejmě kurfiřtské Sasko-Wittenberg, přičemž se území původního saského vévodství rozdělilo též na další světské a církevní jednotky a svobodná města.

Na úrovni 3 zde byly dolnosaský a hornosaský říšský kraj. Hranice těchto krajů byly jiné než na úrovni 1.

Na úrovni 4 zde máme Sasko, Sasko-Anhaltsko a Dolní Sasko. Sasko má úplně jiné hranice než na úrovni 1, Dolní Sasko zas jiné hranice než dolnosaský říšský kraj, tedy úroveň 3, Anhaltsko zase existovalo na úrovni 2 v tříšti různých anhaltských států, které byly spojeny v 19. století.

A takto složité to je i u jiných entit.

Shrnutí
Co z toho vyplývá pro nás? To, že identity se překrývají a hranice nejsou jednoznačné. To, že není náhoda, že v češtině, němčině, polštině, rumunštině, slovinštině, ukrajinštině, bulharštině i terstštině existuje slovo mišmaš. To, že název nějakého regionu – v tomto případě Slezska – je vždy nutné uvádět v historickém a geografickém kontextu.

To, že naše, jižní Slezsko je něco jiného než Slezsko v Polsku. To, že shoda názvů regionů je ve střední Evropě normální věc. To, že tato shoda ještě nemusí znamenat žádné konkrétní politické nároky. To, že vedle sebe mohou existovat dvě Slezska, tak jako vedle sebe existovalo 17 států s názvem Sasko.

To, že bychom možná tak jako staří němečtí kartografové měli rezignovat na kreslení map a mapek (právě mapy a jejich napodobeniny při debatách o Slezsku vyvolávají největší vášně).

To, že obdobným způsobem lze rezignovat na nalezení jednoznačného názvu nějakého území, tak jako na něj rezignovala habsburská monarchie, tedy ztělesnění středoevropského mišmaše (oficiální název zněl „Království a země v Říšské radě zastoupené a Země svaté Štěpánské koruny uherské a Bosna a Hercegovina“).

To, že mapa nesnese nejednoznačnost – proto v kontrastu s moudrou zdrženlivostí starších kartografů došlo ve 20. století ve střední Evropě k drastickým úpravám reality podle ideálních map, za cenu milionů lidských životů. To, že současné mapy Slezska a Moravy stejně zatím zaznamenávají daleko víc představy než realitu. To, že smíření se s chaosem může být ve střední Evropě mnohem rozumnější než boj proti němu.

A především to, že při úvahách o Slezsku bychom se neměli nechat vést strachem.